Hodně z nás se snažilo najít lásku v knihách, když jsme nebyli předurčeni k tomu, aby nás milovala fyzická osoba. Přejížděli jsme očima po řádcích knih, usmívali se s hlavními hrdiny, plakali s nimi, cítili, milovali je, nenáviděli a prožívali s nimi jejich životy jako tiší pozorovatelé z černobílého světa.

Já mezi tyto lidi nepatřil. Nenáviděl jsem knihy, protože všechny byly stejné. Hlavní hrdina byl sirotek, outsider, nikdo ho neměl rád, měl maximálně jednoho kamaráda, byl v něčem neskutečně talentovaný, ať to byl zpěv, malování, hra na nějaký hudební nástroj nebo byl prostě vysoce inteligentní. A když náhodou neměl ani jeden z těch talentů, byl vyvolený a to ho dělalo ojedinělým.

Přesně kvůli tomuhle jsem knihy nenáviděl. Četli jsme, abychom unikli z toho černobílého světa, abychom prožili krásné životy, ale nikomu z nás – dlouho ani mně – nedocházela ta ironie. My jsme totiž nečetli o jiných životech, my jsme četli o těch vlastních.

My sami jsme sirotci. My sami jsme outsideři tohoto světa, protože nikdy neexistovalo člověka, který by nás miloval a umožnil by nám, abychom viděli barvy. Kolik z nás, kteří žili za těmi šedými zdmi v šedých pokojích kdy vidělo jakoukoli barvu? Pouze hrstka, kterou beztak jejich milovaní opustili. Kolik z nás mělo nějaký ten talent, který pěstoval? Mnoho z nás hrálo na hudební nástroj, protože jsme ani neměli na výběr. Ti, co nehráli, zpívali anebo tančili, byl to způsob, jak nás opatrovatelé sbližovali. A někteří z nás byli dokonce chytří.

My jsme ti hrdinové z příběhů, proč tedy potřebujeme číst o jiných? Je to hloupé...

Zatímco ostatní četli příběhy o těch, kteří jsou jako oni a mysleli si, že tak utíkají z černobílé reality, já ze své knihy vytrhoval stránky. Jedna za druhou byla postupně vyňata z vazby, složena do papírového letadélka a poslána do jarního dopoledne z okna, na jehož parapetu jsem sedával. Sledoval jsem, jak si studený vánek pohrává s papírem, jak ho vynáší do výšky nebo shazuje k zemi. Jedna má vlaštovka potištěná černým písmem dopadla na oblázkovou cestu, která vedla k hlavním dveřím sirotčince. Přistála přímo u nohou postaršího muže v lehkém kabátu. Zastavil se, zatímco přibližně stejně stará žena, která rozmlouvala s ředitelkou sirotčince šla dál. Muž se pro vlaštovku sehnul, zvedl ji, já mezitím připravil další z nich a připravoval se k hodu. Vylétla z okna ve chvíli, kdy ten muž s hustým zastřiženým vousem zvedl zrak, zakryl si dlaní slunce, které mu svítilo do očí a podíval se do okna, ze kterého ta papírová letadélka vylétala.

Zamával mi, usmál se, vlaštovku schoval do své kapsy kabátu a vyrazil dohnat svou ženu a ředitelku, zatímco já trhal další listy knihy.