Kapitola pátá
Lhal bych, kdybych někdy řekl, že Rose a Albert byli špatnými nebo zlými lidmi. Byli hodní, věděli, co říct, pokud chtěli umlčet drzého pubertálního výrostka, ale uměli spor s ním řešit v klidu. Do ničeho mě netlačili, dávali mi prostor, nechávali mě, abych si sám vybral zábavu pro dlouhé odpoledne a nenutili mě přespříliš do konverzací, které se mi nelíbili.
Ve skutečnosti jsem je měl rád, ale byl moc zbabělý na to, abych k nim někdy natáhl paži a dotkl se jich. Bál jsem se totiž toho, že pro ně nic neznamenám i přes to všechno, co pro mě udělali bez toho, abych to po nich chtěl.
Rose klečela na kolenech u předzahrádky, plela záhony, připravovala půdu pro nové květiny a já stál za ní. Pohrával jsem si se starým fotbalovým míčem, který jsem nalezl předchozího odpoledne na půdě, kam jsem byl poslán s Albertem, abych mu pomohl snést letní pneumatiky, které následně jel přezout do pneuservisu.
„V šatně v přízemí najdeš pumpičku," řekl mi, jakmile jsem z jedné krabice vytáhl vyfouknutý zaprášený míč. Vzal jsem si ho, omyl, nafoukl a následně si s ním šel hrát z nudy na předzahrádku, aby Rose nebyla pod jarním sluncem sama.
Na jazyku mne svrběla otázka, proč mají na půdě míč s logem fotbalového týmu, když se ani jeden z nich nezdá, že by sportu fandili a děti nejspíše nemají – vnoučata tudíž také ne. Jenže jsem se bál zeptat, protože bych tak dal akorát prostor a možnost k tomu, aby se oni zeptali mě na otázku, zda vím, kdo jsou moji rodiče. A já odpovídat nechtěl.
Rose mě chvíli sledovala, na tváři se jí tvořila vráska, jak se na jeden koutek usmívala, když sledovala brýlaté dítě, které si kopalo ve vzduchu s míčem a myslelo si, že by tu věc, kterou se naučil z nudy, někdy mohl využít.
Nadkopnul jsem si míč nad levou nohu a jakmile byl dostatečně nízko, vykopl jsem ho pod jednoduchým cílem, abych trefil nedaleký plastový květináč. A povedlo se mi. Došel jsem si pro míč, zvedl spadlý květináč a šel se posadit k vchodovým dveřím, zatímco mi Rose položila otázku.
„Nechtěl by ses přidat do nějakého fotbalového týmu?"
Pokrčil jsem nad tím se slovy, že nejsem zrovna týmový hráč a mohl bych tak akorát způsobovat problémy, za které bych byl nakonec stejně vyhozen z týmu.
„Mohl bys to alespoň zkusit, ne?" usmála se zlehka a otočila zpět ke svým květinám a nářadí. Já se mezitím zamračil, posunul si brýle více ke kořeni nosu, odložil míč vedle sebe na zem, vyskočil na nohy a pomalu přešel k Rose, klekl si vedle ní do vlhké trávy, vykasal rukávy trička s dlouhým rukávem, zadíval se do rozrytého záhonu a zeptal se: „Co všechno je plevel?"
„Nejdříve si vezmi rukavice," poručila mi a ukázala k zahradní kůlně, jejíž dveře se lehce pohybovali v mírném vánku. Došel jsem si pro ty rukavice, sice mi byly menší, ale musely postačit. Klekl jsem si zpět na původní místo a otázku o plevelu zopakoval.
Zkráceně mi ukázala plevel, naučila mě, jak ho vytrhnout ze záhonu i s kořeny a já se tak mohl pustit do práce. V sirotčinci byla podobná práce běžná, ale zahradničení nikdy, to jsem si chtěl vyzkoušet z čiré zvědavosti a nudy, jelikož jsem neměl co dělat. Vyrůstání s hromadou stejně osamělých dětí mělo jisté výhody, protože jste vždycky měli s kým kopat do míče nebo hrát stolní hry. Žití s někým, kdo by mohl být vaším prarodičem bylo o samostatnosti nebo schopnosti vyjít s dospělými – a s těmi jsem měl větší problémy než s mými vrstevníky.
„Lose...?" zašeptal jsem nakonec, když mě jazyk už svrběl natolik, že jsem se na tu otázku zeptat musel.
„Ano?"
„Máte s Albeltem děti?" zeptal jsem se bez chození kolem horké kaše. Vše mi totiž napovídalo tak, že mají. Vybavený pokoj, který mi připadl, i když musel patřit už někomu staršímu, ne malému děcku, míče na půdě, basketbalový koš na zadním dvorku, staré kolo a skateboard v kůlně. Museli mít děti.
Dlouho mi ale neodpovídala. Pouze dál monotónně vytrhávala plevel, stáhla koutky lehce dolů, nahrbila se a jiskra v jejích očích značně pohasla.
„Měli jsme syna Andyho. Zemřel," odpověděla prostě. Až bez citu, což jsem neočekával.
V hlavě jsem si vymýšlel teorie a smrt dítěte mezi nimi byla. Dokonce jsem ji určil jako druhou nejmožnější, tou první bylo to, že se zkrátka syn odstěhoval na kolej nebo už byl dospělý a žil někde daleko.
„To je mi líto," odmlčel jsem se tichým hlasem.
„Je tu už řada let," povzdechla si, ale více to nerozebírala. „A tvoji rodiče?" zeptala se na otázku, u které jsem se bál, že někdy bude pronesena.
Bylo mi jasné, že o mně museli vědět vše. Že dostali spoustu informací o tom, odkud jsem přišel, co se ví o mých rodičích, ale přesto jsem cítil povinnost odpovědět, pokud jsem se zeptal na podobnou otázku. „Máma se mě vzdala už v polodnici. Asi mladá matka. Netuším."
A tím byla jakákoli konverzace pohřbena. V tichosti jsme vytrhávali plevel, snažili se ignorovat napětí, které tam panovalo a to až do té doby, než přijel Albert a Rose se rozhodla, že by měla jít začít vařit večeři. Já se vymluvil na to, že musím dělat úkoly. A Albert? Ten nejspíše musel vycítit to napětí a nejspíše se vydal za Rose vyzvídat, co se stalo.
Zavřel jsem se v pokoji s míčem, který jsem vzal na schodech. Přehazoval jsem si ho v rukou, v tureckém sedu seděl na židli s prodřeným potahem, rozhlížel se po uklizeném pokoji, všímal si omlácené postele, prošlapaného kostkovaného koberce, skříně, na kterém byl ještě připevněn plakát fotbalového a basketbalového týmu. A nakonec jsem se zadíval i na prázdnou nástěnku nad stolem, která obsahovala mnoho maličkých direk po připínáčcích. Co na ní asi dříve bylo? Fotky? Rozvrh zápasů a tréninků? Diplomy? Kdyby tam to všechno bylo, mohl bych zjistit o životě toho, jehož existence byla nyní pouhou minulostí, ale vše bylo sundáno. Možná uloženo na půdě, možná pod postelí rodičů, kteří přišli o dítě a možná spáleno.
Opřel jsem si čelo o míč, sundal brýle, položil je na stůl a zavřel oči. Možná jsem jenom výplň jeho ztráty. Ale nikdy nebudu přesně pasovat, pomyslel jsem si.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro