„Můžu se zeptat?" vyhrkla po chvíli ticha. Seděli jsme u jednoho stolku ve světlé kavárně v centru města, kam mě Elanor dovedla poté, co opět začalo pršet. Sice se jednalo o jenom o drobné mrholení, ale nechtěla venku moknout a tak mě dovedla sem. Objednala si kávu, já čaj, ona k tomu přidala po chvíli i kousek čokoládového dortu, který jsem já odmítl. Neměl jsem hlad a už vůbec něco chuť na něco sladkého.

Pokradmo jsem ji v tichosti sledoval, jak drobnou vidličkou odlamuje kousek dortu, vkládá si ho do úst a přitom jsem se v hlavě snažil vybavit to, jak se má začít s někým rozhovor, jak s někým mluvit a nenudit ho mlčenlivostí.

Svou otázkou mě vysvobodila. Zvedl jsem hlavu, ukazovákem si posunul brýle blíže ke kořeni nosu a přikývl, ať se klidně zeptá.

„Ty nebydlíš... s rodiči?" otázala se. Tiše jsem vyhrkl, narovnal se v zádech a přemýšlel jak odpovědět, zatímco ona svou otázku doprovodila dalšími slovy. „Myslím tím... Když jsem byla předtím u vás. Přišla tvá babička, ne?"

Nejistě jsem se zamračil. Hledal jsem v její tváři jakýkoli náznak nervozity nebo studu, že mi tuhle otázku pokládá, ale nic tam nebylo. Tiše jsem polkl, ztratil tím veškerou hrdost která ve mně byla a začal si nalhávat, že mě to k ní přiblíží – společné tajemství na to mělo být nejlepší.

„Není moje babička," šeptl jsem s nejistotou.

„Ah... Takže je tvoje... máma?" vykoktala ze sebe, nakrabatila nechápavě obočí a čekala snad nějaké vysvětlení, proč mě moji rodiče měli nejméně v padesáti.

„Ne, to taky ne. Lose a Albelt... Oni jsou," poškrábal jsem se nervózně na zátylku. Nikdy jsem to ještě nahlas neřekl, ani jsem nad nimi tak nepřemýšlel. Oni pouze byli a já byl s nimi. Nic víc. „Adoptovali mě," vyhrkl jsem se strachem.

Sklopil jsem jenom na sekundu zrak, následně ho zvedl a hledal u Eleanor nějaký výraz nebo něco. Jenže ona tam seděla, na vidličce měla kousek svého dortu, její tvář byla nečitelná a nic neříkala.

„Co se stalo s tvými rodiči?" vyhrkla místo toho, aby řekla jiná slova... Která bych beztak neocenil. Určitě také netušila, co říct člověku, který se přizná k něčemu podobnému – já také ne, na tohle žádná dobrá reakce neexistovala a lidé se ani neučili, jak na to reagovat.

„Nevim, neznám je," odpověděl jsem tiše a upil ze svého horkého hrnku. Spálil jsem si jazyk, chtěl jsem zaklít, ale ne před Elanor. Pouze jsem se kousl do jazyka a snažil se to překonat.

Poté už nemluvila... o mně. Mluvila ona a většinou o sobě. Poslouchal jsem, občas jen přikývl nebo pronesl pár slov, ale ne moc často. Sledoval jsem ji, až i mně to bylo nepříjemné, ale ona se zdála... klidná. To mi hrálo do karet. Mohl jsem si do své paměti dokonale otisknout její podobu. Každý ohyb na její tváři, každičký pramínek jejích vlasů, který se stáčel na jinou strany než ty všechny ostatní. Všímal jsem si jejích očí. Světlé, obrovské, skryté pod dlouhými tmavými řasami. Přišel jsem si jako závislý... Jako stalker.

Jako stalker, co se ke své oběti směl přiblížit. Směl jsem s ní mluvit, směl jsem ji poslouchat, čichat její parfém a užívat si její blízkost. Mohl jsem se jí dotknout, kdybych chtěl, ale strach mi to nedovoloval. Jenže jako každý stalker, i já jsem si myslel, že to, co cítím já, cítí i má oběť. Myslel jsem si, že přesně to, co pociťuji já, pociťuje Elanor.

Z tupého zírání a z jejího mluvení nás vytrhl až zvuk telefonu, který se ozýval z její kapsy u kalhot. Vytáhla ho, nakrabatila obočí, zamračila se na displej a po tichém zamručení telefon zvedla.

Uhnul jsem zrakem, začal se až moc zaujatě věnovat prázdnému sáčku od cukru, který jsem si zamíchal do čaje a urputně se snažil neposlouchat její rozhovor. Jenže má touha byla silnější, přál jsem si slyšet její hlas a nezáleželo mi na tom, že tím narušuji nejspíše soukromý rozhovor s nějakým... mužem? Ten hlas z druhé strany zněl mužsky.

„... Za chvíli tam budu, zatím se měj, pa," ukončila to, lehce se usmála a položila telefon na stůl displejem dolů.

A zvedla zrak ke mně. Lehce jsem sebou škubl, nervózně se na ni podíval a řekl: „Jestli pospícháš..."

Chvíli mi přišlo, že zakroutí hlavou, odmítne a bude ještě chvíli v mé společnosti, abych si mohl vychutnat každičkou sekundu štěstí a slasti, kterou mi její přítomnost poskytovala. Ale ona se jenom pousmála na jeden koutek a řekla: „Někdy si vyrazíme na dýl, Simone."

Vytáhla z peněženky peníze, položila je na stůl, lehce se pousmála, vzala své věci a odešla, aniž by se více rozloučila nebo se za mnou jenom ohlédla.

Zůstal jsem tam sedět sám. Tupě jsem zíral na prázdnou židli, kde ještě před chvíli seděla ta nejkrásnější černobílá dívka. Jako kdyby mé srdce rázem puklo na dvě části. Pocit štěstí se vytratil, nade mnou se objevil černý oblak ze kterého ústavičně pršelo a nemohlo přestat. Sklopil jsem zrak, dopil svůj čaj, chtěl se zvednout, abych mohl odejít, ale v tom jsem se zarazil.

Vyvalil jsem oči, ztuhle se posadil zpět do židle, popadl peníze, které tam nechala Elanor, přepočítal je a rázem zaklel.

Zaplatila za sebe – logicky.

A já měl zaplatit do sebe.

Ale já neměl peníze.