Odlepovala se mi v pokoji omítka. Byl to jenom maličký kousek visící přímo nad mou postelí. Nepadal, držel se, ukazoval mi šedou zeď, kterou ta bílá barva skrývala možná desítky let. Ležel jsem v posteli, sledoval ten sotva centimetrový kousek a čekal, až odpadne. Měl jsem mraky času, neměl jsem co dělat.

Nudil jsem se už týden, nic mě nebavilo. Míč jsem zakopl do rohu pokoje, klavír v obývacím pokoji mi byl stále cizincem, ostatní děcka ještě většími. A knihy jsem měl zakázáno ničit. Albert mi jednu půjčil – přinesl mi knihu Bílá velryba prakticky až pod nos a zakázal mi, abych z ní vytrhl byť jedinou stránkou. Pobavilo mě, že si vzpomněl na naše první setkání, kdy jsem mu v nechtěném pozdravu poslal jedno papírové letadélko z knihy, kterou jsem mordoval.

Když jsem tu knihu nemohl ničit, ani jsem na ni nesahal. Ležela na nočním stolku vedle mé postele zcela zapomenuta, protože já měl moc práce se sledováním odlamující se omítky.

Dům byl tichý a hlavně prázdný. Rose odjela k lékaři, Albert měl pro změnu schůzku s pár studenty. Tak rád bych prázdný dům využil k tomu, abych se konečně... uvolnil, vydováděl, něco zničil nebo se třeba přejedl citrónovou zmrzlinou, kterou si Albert schovával až do zadní části mrazničky, abych mu ji nikdo nesnědl. Jenže jsem před chvílí dojedl tu oříškovou a zaplácnout se citrónovou by mělo na svědomí pořádný žaludeční problémy, ne-li noční volání do záchoda.

Podstatné bylo, že jsem se nedokázal uvolnit. Mé tělo a mysl sžíralo nějaký druh napětí a stresu, který ze mne nedokázal slézt. V hlavě jsem slyšel šum, který v sobě nesl slova; útržky rozhovorů. Byla to slova, která mi za naši krátkou známost řekla Elanor. Nezřetelné úseky našich setkání, ale její hlas v nich byl dokonale slyšet. Krucinál.

Horší na tom bylo, že jsem ji dokonce i viděl. Na tom bílém stropě jsem viděl stín, který značil její drobný nos, světlejší stín vrhal dokonalou iluzi jejích světlých jemných vlasů a ten nejtmavší stín mě propaloval pohledem, kterým se na mě dříve dívala i ona sama.

Stiskl jsem zuby, zatnul pěsti a posadil se. Nemohl jsem ji vidět ve stínech na stropě!

Zavřel jsem oči, ale ona tam byla zase. Její obraz byl najednou jasnější, deseti tisíce odstínů šedé dokonale odhalovalo sebemenší detail jejího obličeje, kterého jsem si normálně nevšiml. Třeba ta maličká piha, kterou skrývala skoro vždy pod vlasy. Drobná, přehlédnutelná, ale nakonec jsem si na nic vzpomněl.

Musel jsem oči otevřít. Sundal jsem si brýle, aby se můj zrak rozmazal, takže by nemohla existovat možnost, abych ji viděl. Jenže jsem ji furt slyšel. Ten její hlas, který byl milý, ale v dálce neskutečně stydlivý a nejistý.

Bylo vůbec legální, aby se mi někdo tak moc ozýval v hlavě?!

Stále jsem to nechápal. Mohli jsme být přátelé, jenže jsem se vyhnul jejímu dotyku a tím ji donutil, aby se mi stranila... Správně? Ale když se mi začala stranit, začal jsem chápat, že ji chci blízko sebe. Byl bych se jí dotkl, kdybych věděl, že to dopadne takhle!

„Ne ne ne... To není láska. Jsem mladej na lásku," kroutil jsem nesouhlasně hlavou nad tím, co mi srdce našeptávalo. Jenom při pomyšlení na tu dívku se rozbušilo nezdravě rychle, prsty mi začaly brnět a tělo zaplavil slastný pocit, zatímco hlava křičela, že potřebuje víc; potřebovala tu osobu u sebe, cítit její parfém, slyšet její hlas odrážející se mi v mozku... Dotknout se. Potřeboval jsem se ji dotknout.

Dlaněmi jsem se plácl do obou tváří a otevřel oči. Krev se mi nahrnula do obličeje, nepříjemné štípání bylo dokonalým nástrojem, jak na pár sekund přestat myslet na tu holku.

„Zbláznil jsem se... Jsem šílenej. Kvůli holce... Jsem magol?" zavrčel jsem vůči sobě, vyskočil z postele, nasadil si přitom brýle a rozhodl se, že tu citrónovou zmrzlinu Albertovi sakra snim.

Pozitivum zmrzliny je to, že když ji do sebe naházíte dostatečně rychle, zmrazíte si mozek a na pár sekund přestanete myslet. A přesně to jsem já potřeboval – deaktivovat funkce svého mozku.

Kroutil jsem se na kuchyňské židli, ale přemáhal se k tomu, abych si do pusy vložil další lžíci kyselé zmrzliny, u které hrozilo, že mě za její spořádání Albert umlátí svým pracovním kufříkem, jakmile vkročí do dveří.

Vlastně bych byl dost rád, kdyby to udělal, ale bohužel se tak nestalo. Místo toho udělal něco, co jsem nečekal a skutečně po něm ani nechtěl.

Jakmile vešel po deseti minutách mých ledových útrap do dveří a nakoukl do kuchyně, zamračil se, huňaté obočí mu vlezlo do očí, sundal si kabát, který přehodil přes židli, posadil se na ni a zeptal se, co mě trápí.

No a ještě si k sobě majetnicky přitáhl zbytek vaničky s polo rozteklou zmrzlinou a vzal si lžíci, aby si ji mohl i sníst.

„Nic mi není," odpověděl jsem rozmrzele s posledním úšklebkem a bolestí hlavy.

„Sedíš tu jak hromádka neštěstí celý den, co se děje?" zeptal se znova a tentokrát přísněji, ač jedení sladké pochutiny mu na vážnosti moc nepřidalo.

„Škola?" otázal se Albert po chvíli mého mlčení a tupého zírání do stolu. Jednou jsem se pokusil nabrat si trochu zmrzliny, ale uhnul s ní a já tak jenom dloubl lžící do stolu.

„Možná," pokrčil jsem rameny.

„Vrstevníci?" tázal se dál.

Další pokrčení rameny.

„Deprese?"

Zavrtěl jsem hlavou, ne to deprese nebyla.

„Simone, prostě mi to řekni. Měl jsem syna, taky si myslel, že mu umíme číst myšlenky a pochopíme, co se s nim děje, ale nebylo tomu tak. Tak mi řekni, co tě donutilo k tomu, abys půl dne zíral do stropu a následně snědl skoro půl kilo zmrzliny, která byla moje," obořil se Albert, ale v podtónu stále zněla jakási podpora a laskavost. Prostě učitel ve škole, co by člověk chtěl.

Zapřel jsem se na protest o opěradlo židle, až to zavrzalo, složil si ruce na hrudníku, bradu se pokusil schovat v límci svého trička a byl jsem pevně rozhodnutý, že nic neřeknu.

„Nemáš nás rád, vím to, ale musíme spolu vycházet, minimálně, dokud nebudeš dospělý," odkašlal si lehce. Zaujal mě tím. Proč si myslel, že je nemám rád? „Beztak budeš muset mluvit s lidmi, to, že je nemáš rád, ti v ničem nepomůže, právě naopak," dodal, odsunul do sebe zmrzlinu a zůstal tam sedět s rukama spojenýma na stole.

„Já plávě... mám někoho lád," zamračil jsem se skrze brýle na pepřenku, která zela z půlky prázdnotou.

Periferním viděním jsem si všiml toho, jak zvedl obočí a vyvalil na mě oči. Hned jsem litoval, že jsem řekl něco tak neskutečně moc hloupého a troufalého člověku, kterého jsem znal sotva tři týdny.

„A co ti brání?" otázal se tiše.

„Nemá mě láda," odpověděl jsem tiše.

„A choval ses k ní slušně?"

„No... ne," zamručel jsem uraženě. Do tváře se mi začalo hrnout teplo, začínalo mi z toho rozhovoru být na nic. Anebo to bylo tou zmrzlinou.

„Tak bys měl začít, jestli chceš, aby měla ráda i ona tebe." Málem se mě přitom dotknul. Chtěl do mě strčit rukou, ale včas se zastavil. Jeho dlaň zastavila jenom kousek od mého ramene, sledoval jsem ho, jak se lehce chvěje a nakonec se i mlčky odtahuje. Chápal, že se ho dotknout nechci. Anebo se bál ze stejného důvodu, jako jsem se bál já – že barvu uvidí jenom jeden z nás.

Nakonec se zvedl, aby mohl odejít. Zíral jsem tupě do stolu, ani nemrkal, poslouchal jsem, jak Albert šoupe nohama, ale nemohl jsem si odpustit jednu otázku.

„Ploč si myslíš, že vás nemám lád?"

„Máš tu nenávist v očích, díváš se tak na všechny a na všechno. Možná kvůli tomu o tebe nemá zájem."