Od mého posledního rozhovoru s Albertem pršelo a nepřestávalo. Seděl jsem u stolu, dělal domácí úkoly a přitom sledoval líný déšť, který nás sužoval už od předchozího odpoledne. Trápilo mě svědomí. Rose mě ráno odvezla do školy, abych nemusel jít v dešti pěšky, zatímco jsem cestou sledoval pomalu se zbíhající spolužáky promočené, marně se skrývající před deštěm. Horší na tom bylo, že mezi nimi byla ona. Šla s hlavou skloněnou, skrývala se pouze pod slabou mikinou, pevně držela popruhy svého batohu a šla dál, aniž by si všimla, kdo kolem ní projel autem.

Kdybych nebyl srab, otevřel bych pusu, řekl Rose, ať zastaví a nabídl Elanor, aby se zbytek cesty svezla s námi, jenže já mlčel. Neměl jsem slov a bál jsem se, že by odmítla nebo mě i ignorovala.

Až po dlouhých hodinách, kdy jsem seděl u pracovního stolu jsem si uvědomil, jakým hloupým srabem jsem byl.

„Jestli... Jestli to bude zítla stejné...," povzdechl jsem si tiše, podtrhl poslední výsledek v sešitě, zaklapl ho, odhodil do tašky a vydal se do obývacího pokoje zahrát si. Měl jsem potřebu nenásilně se vybít a hra na nějaký hudební nástroj zněla jako dobrá alternativa.

Jenže sotva jsem se za klavír posadil a všiml si kradmých pohledů, kterých mě postarší manželský pár obdařil, uvědomil jsem si, že nechci hrát a navíc nemám co. Nic mě nenapadalo. Hlavu jsem měl plnou jednoho obličeje, jména slov, kterými mě ta osoba obdařila. Bylo toho tak málo, ale moje hlava si to dokázala do nekonečna přebírat, vytvářet si iluzi toho, že se to někdy zlepší a dokonce si stavěla i vzdušné zámky toho, co by mohlo mít, kdybych nebyl hlupákem.

Krátce jsem se podíval na Rose a Alberta, kteří seděli v křesle a střídavě buď sledovali mě nebo noviny či knihu. Olízl jsem si nervozně rty, otočil se k nim na stoličce, která stála u klavíru, zapřel se o ni rukama a zeptal se: „Můžu se vás na něco zeptat?"

Oba dva zpozorněli, vyměnili si pohledy a Rose se zeptala, co přesně bych chtěl vědět.

„Obecně. Moc věcí... Hodně otázek... Šlo by to?"

Oba dva nervózně přikývli a Albert navíc i pokrčil rameny a složil si noviny do klína se slovy: „Pokud budeme znát odpověď."

Zajímalo mě to už od té doby, co jsem od Rose zjistil, že měli syna, který zemřel. „Co se stalo Andymu?"

Rázem znehybněli. Pár sekund ani nedutali, pouze uhnuli pohledem stranou a Albert se ujal slova. „Srazilo ho auto. Krátce poté, co dodělal střední školu."

Nervózně jsem se zamračil, ale byl odhodlaný pokračovat, když jsem už tu možnost měl. „A ploč já? Ploč ne někdo jiný?"

„Říkali jsme ti to. Vzít si malé dítě by bylo nezodpovědné vzhledem k našemu věku," odpověděla pro tentokrát Rose.

„Ne, myslím, ploč já. Ploč ne jiní. Bylo tam spousta jiných dětí. Milejší, vděčnější, více hovolnějších," upřesnil jsem jí.

„Protože seš jako on."

Slova, která protnula ticho v místnosti mě zarazila. Nelíbila se mi. Vlastně mě i zradila. Nebyl jsem ničím výjimečný, kromě toho, že jsem se podobal mrtvému člověku... Nebyl jiný důvod, proč bych to měl být zrovna já.

Rozhodl jsem se ve svém vyzvídání pokračovat, i když mě to poměrně ranilo. Tentokrát byly moje otázky trochu z jiného soudku.

„Když se sebe dotknete... Když se obejmete... Začne se svět pomalu zbalvovat anebo je to výbuch balev?"

Oba dva se zatvářili překvapeně, ale rázem jim po tvářích přejel posmutnělý úsměv někoho, kdo litoval jiného, že nikdy tu věc nezažil.

„Je to pomalé. Postupně se barva začne vlévat do každého předmětu a osoby na světě, pomaličku se vše vyjasňuje a nakonec tě to i na sekundu oslepí, než se to ustálí," odpověděla Rose s úsměvem, ale se smutnýma očima. Instinktivně sáhla po Albertově ruce, který opatrně uchopil její prsty. V té chvíli jsem zrakem uhnul, zaměřil jsem se na tmavý koberec na podlaze a přemítal nad tím, jakou barvu na něm oni zrovna vidí.

„Simone, ty si skutečně... Nikdy ve svém životě...?" vysoukal ze sebe Albert nervózním mumlavým hlasem, který byl ještě více zahanbený než ten můj, když jsem se jich ptal.

Zakroutil jsem hlavou. „Nikdy," šeptl jsem tak neslyšně, že to nedosáhlo ani k mým uším.

Byla to má vina. Možná bych je někdy viděl... Možná byli lidé, kteří mě milovali jako přítele. Kdybych se jich byl dotknul, třeba bych něco viděl, konečně bych poznal tu modrou barvu oblohy, zelenou trávu a konečně zjistil, jakou barvu mají mé vlasy, oči, jakou barvu triček nosím, ale ne... Byl jsem odsouzen k nevědomosti. A odsoudil jsem se k tomu sám.

„Chtěl bys?" ozvalo se z Albertových úst.

„Asi jo... Nebo si myslím, že... Je načase," odmlčel jsem se, na sekundu zavřel oči a zase před nimi viděl tu tvář, která se mi vyhýbala.

„Tak konej," pobídla mě Rose a konečně i pustila Albertovu ruku, jakmile jsem k ní zvedl zrak.

Otočil jsem se zpět ke klavíru, nahrbil, ruce instinktivně položil na černé a bílé klávesy, ale nestiskl je. Přišel jsem si najednou neuvěřitelně slabý a bál jsem se.

Dal bych ruku do ohně za to, že kdybych se jí teď dotkl, její svět by se zbarvil, zatímco můj zůstal černobílý.

Chtěl jsem jí ukázat ten barevný svět, i když pro ni nemohl být novinkou, jenže jsem já sám chtěl vidět barvu jejích očí.

Chtěl jsem pocítit teplo jejího těla, ale ne chlad jejího srdce.

Křečovitě jsem zavřel oči. Byla tam zase. Dívala se na mě smutně, ale zároveň se skrývaným pocitem štěstí, že mě může vidět... Má hlava si se mnou hrála – takhle se ona na mě nedívala, takhle jsem si přál, aby se dívala.

Přišlo mi, že to třesení rukou, které začalo, pocení na zádech, brnění prstů u nohou a sucho v puse bylo projevem závislosti a nervozity z toho, že mi už dlouho nebylo dopřáno k tomu, abych tu osobu cítil blízko u sebe. Také jsem měl zrychlený dech, srdce mi bušilo do hrudi jako po půl marathonu a odmítalo zpomalit a uklidnit se.

Já ji Nechci, ale...

Potřebuju.