(Já tenhle obrázek prostě žeru😂)

Pohled Tinyho
Venku bylo hrozně. Pršelo. Co pršelo, byla bouřka. Myslel jsem si, že když mají přijít nový lidé, budeme alespoň venku, pobíhat po měkké trávě a vyhřívat se na sluníčku.

Ale ne. Místo toho jsme zavření uvnitř domu a čekáme na dvounožce. Vždyť ani nevýme jestli přijdou, v tomhle počasí. Upřímně, je mi celkem jedno.

Důvod je jednoduchý...mám strach. To je taky důvod, proč jsem schovaný pod stolem, kde na mě není skoro vidět. Snažím se chovat nebojácně, ale nejradši bych přiběhl za mamkou, zabořil svůj čumák do její srsti a schoval se u ní.

Ale vím, že to udělat nemůžu, ne před Socksem a Ruby. Připadá mi, jakobych měl v žaludku velký, tvrdý kámen. Chci se toho pocitu zbavit.

Najednou jsem uslyšel zvláštní hlasy, které přicházely zvenku. Hned potom přišli dvounožci.

„Aww! Podívejte se na ně! Jsou hrozně roztomilí!" (PS. To tam píšu, aby jde věděli, co se zhruba děje. Tiny lidské řeči nerozumí) Řekl jeden z nich. Nerozuměl jsem tomu. Nelíbili se mi, tak jsem prostě zůstal pod stolem.

Jeden z nich přišel za Socksem a začal ho drbat a hladit na hlavě, krku a zádech. Hádám, že se mu to líbilo, protože začal příst a přetočil se na záda, aby ho mohl ten člověk podrbat na břichu.

„Aww! On je hrozně milej a roztomilej!"
Řekl zase ten hlas. Je otravnej.

Pohled Ruby
Abych byla upřímná, byla jsem trochu nervózní.  Ani nevým co mám dělat. Jediné, co nám mamka řekla bylo „Chovejte se mile."

Viděla jsem Sockse válet se po zemi. Asi to nebude tak těžké.

Z přemýšlení mě vytrhl hlas. „Ruby, tady, hraj si s tímhle balónkem. Ukaž jim, jak jsi roztomilá." Řekla mamka a položila přede mě růžový balónek.

Rozzářili se mi oči a hned jsem se po něm vrhla.

Chvíli jsem si sním hrála a pak jsem udělala špatný pohyb a míček se odkutálel pryč. „Hmf. Blbej balónek."

Chtěla jsem se po něm znovu vrhnout, ale najednou se mě zmocnil pocit, že mě někdo sleduje.

Rozhlédla jsem se po místnosti a uviděla toho malého, hloupého kocoura, jak sedí pod stolem a propaluje mě a Sockse pohledem. Usmála jsem se.

Tohle by mohla být sranda.

Řekla jsem si v duchu a rozešla se směrem k Tinymu.

Pohled Tinyho
Celou dobu jsem zůstal pod stolem a pozoroval Sockse a Ruby. Neoklamou mě. Vím, že to pouze hrají. Nechci být nikde blízko nich. Jednou jim ukážu, že se ve mě mílí. Z přemýšlení mě vytrhl hlas Ruby.

„Ti lidé si vezmou nás, ne tebe. A víš co se stane koťatům, které nikdo nechce?"
Ruby přišla blíž a skoro se mě dotkla čumákem.

„Hodí je do řeky!"

Zůstal jsem nehybně stát. I kdybych se chtěl pohnout nešlo by to. Připadalo mi, jako bych měl packy přimražené k zemi. Zorničky zúžené, srst naježená a v hlavě úplné prázdno. Srdce mi bušilo jako o závod. Byl jsem vyděšený jako nikdy předtím.

Věděl jsem, že Ruby cítí můj strach, protože se zlověstně usmála a tím odhalila své ostré zuby. Vypadala spokojeně s mojí reakcí, takže se jenom zasmála a obhopkala pryč.

Nemohl jsem se hnout. Ta věta se mi v hlavě opakovala pořád dokola. Teď jsem to cítil úplně jasně. To co jsem si myslel, že je v mém žaludku kámen, kámen nebyl.

To byl blok ledu. Studenější než cokoli jiného.

Cítil jsem se, jako by ze mě vysál všechen život, všechno teplo, všechnu energii. Jako všechno co zbylo, byla jen skořápka.

Konečně jsem měl sílu se pohnout a nenamířil jsem si to nikam jinam než do pelíšku. Stočil jsem se do těsného klubíčka a zabořil zrak do země.

Hodí je do řeky. Nechtěná koťata hodí do řeky... Já jsem nechtěné kotě. Hodí mě do řeky... HODÍ MĚ DO ŘEKY!

Začaly mi po tvářích stékat slané slzy.

Nenechám je...Nenechám je aby mi ublížili!

Byl jsem hrozně vystresovaný a unavený. Chtělo se mi spát, tak jsem zavřel svoje oči.

Já jim ukážu. Tohle jim nedaruju. Zítra jim dokážu, že nejsem nechtěné kotě. Zítra bude vše lepší.

A hned podom jsem usl.

Další den

Pohled Sockse
Venku bylo hrozně. Sice nepršelo, ale vypadalo to, že každou chvíli začne.

Dneska zase přijdou ti lidé ze včerejška. Nevadí mi to, ale jestli si mě a Ruby vezmou s sebou, je možné že už nikdy neuvidíme mamku. To je mi líto. Pokud nebudeme bydlet tak daleko od sebe, mohli bychom se i navštěvovat.

Co vím ale jistě je to, že nebudu postrádat toho ufňukaného kocoura. Bude lepší, když zůstane tady.

Pohled Tinyho
Sedl jsem si poblíž dveří, aby na mě bylo dobře vidět. Pochvilce se otevřeli dveře a dovnitř vešli dvounožci.

Napřímil jsem se a udělal nejvíc roztomilej obličej, jakej jsem uměl. Jeden z nich prošel přímo kolem mě a nezavadil o mě ani pohledem. Šel rovnou směrem k Socksovi a Ruby.         
Začal jsem panikařit.

Nechcou mě. A jestli si mě nevezmou tak...tak...tak mě hodí do řeky.

Musím zmizet. A rychle.

Rozeběhl se ke dveřím a vyběhl na zahradu. Prodral jsem se skrz keře, protáhl se dírou v plotu a stál venku. „Musím pryč..."

„Vidím, že utíkáš z domu."

„Huh?" Otočil jsem se směrem k tomu hlasu. Na plotě o pár liščích délek dál seděli 2 kocouři.

„Doufám, že nehodláš jít do lesa." Řekl jeden z nich s vážným výrazem ve tváři. Ten druhý zastříhal ušima a propaloval mě pohledem.

„A co když chci?" Odvětil jsem mu. Nechápal jsem, co by mohlo být tak stašné na lese, že bych tam neměl chodit.

„Jsi příliš malý na to, aby jsi tam chodil sám." Řekl tem druhý kocour a mávl ocasem.

Ten první pouze přikývl a zamračil se „Ty lesní kočky by snědli někoho malého -jako jsi ty- s jedním polknutím."

Po tomhle se mi začala vařit krev v žilách. „Já nejsem malý! Jsem dost velký a silný taky." Prskl jsem na něj a odvrátil pohled.

„Když to říkáš..."

Ignoroval jsem je. Zvedl jsem čumák do vzduchu, protože jsem chytit nějaký zvláštní, teplý pach. A bylo to přímo tam v lese. Rozešel jsem se, aniž bych se ohlédl.

„Neříkej, že jsme tě nevarovali."

Nad touhle poznámkou jsem jenom protočil svoje modré oči a pokračoval dál do lesa.

Tady je to super!

Jsem v lese a je to tady skvělé. A ty listy a tráva jsou neskutečně pří-

„Hej ty! Co tady děláš?! Tohle je území Hromového klanu!"

Strnul jsem. Srst se mi naježila a moje oči dokořán. Předemnou stáli 3 velké kočky. Ten co na mě zařval byl z nich největší. Byl šedý s bílími fleky. Vedle něj se nahrbil velký hnědý mourek a na druhé straně stála pěkná, modrošedá kočka.

Lesní kočky...opravdové lesní kočky!

„Thistleclawe je to jenom dítě. Není pro nás žádná hrozba." Řekla mu modrošedá kočka.

„Buď ticho Bluefur, říkáš to jenom protože je mazlíček. Vždy jsi k nim byla moc milá."

Odvětil jí Thistleclaw mezitím, co mě 'vraždil' svým pohledem.

Začal jsem panikařit.

Co mám dělat? Kdybych se pokusil utéct, chytí mě. Ale když ne...

„Přenecháme to mému učedníkovi. Co myslíš Tigerpawe? Jak bychom to měli vyřešit?"

Řekl Thistleclaw mourkovi po jeho boku a ten vytasil svoje neobyčejně dlouhé drápy.

„Myslím si, že bychom mu měli dát lekci. Aby nezapoměl." Zavrčel Tigerpaw a postoupil dopředu.

„Dobrá tedy."

„No tak počkej, tady není žádný důvod k tomu aby-" Bluefur se mu snažila domluvit, ale stichla hned potom, co na mě Tigerpaw skočil.

Dopadl přímo přede mě, svýmy drápy mě sekl do tváře a odhodil mě pár liščích délek pryč. S velkým žuchnutím, jsem tvrdě přistál na zemi. Díky tomu nárazu, se mi z obojku odtrhla rolnička.

Neměl jsem čas ani zareagovat, protože hned potom mým tělem projela obrovská bolest v místech, kde do mě Tigerpaw zaryl svoje ostré zuby.

„Ah!"

Slzy se mi začaly stékat po tvářích. Prokousl mi kůži a mé nosdry zahltil povědomý pach krve. Zavřel jsem oči.

Vyhodil mě do vzduchu, jako kdybych byl nějaká myš a zase po mě skočil, jeho ostré zuby se mi zaryly do zad.

Dopadl na zem a zase mě vyhodil do vzduchu. Otevřel jsem oči. Začalo mi pískat v uších a zase jsem vše viděl... zpomaleně.

Viděl jsem, jak letím vzduchem, jak se na mě zespodu dívají, jak se Tigerpaw šklebí. Cítil jsem vítr ve svém kožichu, cítil jsem obrovskou bolest, která projížděla celým mým tělem. To vše zmizelo hned jak jsem zavřel svoje oči.

Padal jsem dolů. Tigerpaw ke mě přiběhl a narazil do mě svým tělem a já odletěl pryč. Ležel jsem na zemi a otevřel svoje oči plné slz. Špatně se mi dýchalo a litoval jsem toho, že jsem ty dva kocoura neposlechl. Tigerpaw se ke mě blížil.

„Řekni sbohem, mazlíčku."

Zavřel jsem oči a očekával ránu.

„Tigerpáwe přestaň! To stačí!" Zakřičela Bluefur a postavila se nade mě do obrané pozice. „Válečníci nemusejí zabíjet ostatní kočky, aby vyhráli boj."

„Hmph. Pouze jsem hájil naše území." Odfrkl si Tigerpaw.

„A to jsi udělal. Tohle kotě se naučilo svoji lekci. Nezapomene na to." Řekla mu Bluefur.

„Jo, nikdy na mě nezapomeneš. Že jo!?"

Najednou, jako by se čas zastavil. Zůstal jsem na místě, přimražený. Díval jsem se na něj. V mých žilách se už krev nevařila... teď tu krev nahradil led. Zamračil jsem se, zaťal zuby a začal vrčet.

Už mě nebaví, jak si ze mě utahují. Už mě nebaví utíkat. Už mě nebaví, nechat se zbít každou kočkou, která se mi připlete do cesty, jen proto, že jsem menší než ostatní!

Zalila mě ohromná zlost a vztek. Najednou, jako bych měl v hlavě prázdno. Jako kdyby všechna ta zlost, nahradila všechen strach. Ztratil jsem kontrolu.

Usmál jsem se.

Žádný strach... to je pocit...

Zahleděl jsem se mu pořádně do očí. Byl jsem znechucen jeho výrazem. V jeho očích plály radostné ohníčky. Chtěl jsem pomstu... chtěl jsem vidět jeho ohníčky zhasnout.

Vytasil jsem svoje drápky a tlapkou sekl směrem k jeho obličeji. Zasáhl jsem jeho nos a už jsem viděl tu horkou, červenou tekutinu, jak mu stéká po obličeji. Vykřikl prěkvapením. Zavřel svoje oči... chyba.

Vyskočil jsem a zakousl se mu do pravého ucha. Snažil se mě setřást. Povolil jsem a sekl jsem ho. Kus jeho ucha odletěl na stranu. Vykřikl bolestí.

To je ono...

Při dopadu na zem, se vše vrátilo do normálu. Jako bych byl ven z tranzu. Uviděl jsem krev na svých packách. Přestal jsem vnímat, co se děje kolem mě... to byla chyba.

Zvedl jsem svůj zrak a vidím hnědou šmouhu přímo před mojí hlavou. Jeho ocas. Vrazil do mě a já odletěl pryč. Narazil jsem zádama a hlavou do stromu.

„Ah!"

Ta bolest... kolik jí ještě zvládnu?

Do očí se mi zase nahrnuly slzy. Dopadl jsem na zem. Chtěl jsem se zvednout... nešlo to. Snažil jsem se kontrolovat své dýchání.

Jsem hrozně unavený...

Podíval jsem se na ně. Bluefur byla vyděšená a šokovaná. Thistlecláwův obličej byl bez emocí, ale na jeho tváři se objevil malý úsměv. A Tigerpaw... po jeho obličeji mu stékala krev, bylo jasné, že je rozzuřený a blížil se přímo ke mě.

To bylo to poslesní, co jsem viděl...

...něž vše pohltila temnota...

————————————————————
Já žiju!!!!!!

A jako dárek tady máte o něco delší kapitolu. 
Doufám, že se líbila😂

Mimochodem, tenhle příběh má už 325 přečtení! Dík moc!❤️

PS. Líbí se vám ty obrázky v textu? Podle mě vám přiblíží děj. Napište, jestli je tam chcete, nebo jestli se vám to líp čte bez nich.

OK, užívejte života😜

Čabás!