Často plakáváš v pokoji, ale ostatním nic neříkáš. Ve volných chvílích smáčíš polštář slzami a přesto ostatním píšeš že se máš dobře. Máš spousty kamarádů a přesto nikdo nevidí jaká jsi doopravdy -zraněná a křehká bytost.

Ostatní ti závidí tvůj dokonalý život, říkají si, chci být spokojený jako ona, jak to dělá, má vše co kdy chtěla. A přitom nevidí jak se trápíš.

Nikdo neví že v noci víc propláčeš než naspíš. Nikdo nevidí, že tvé úsměvy jsou falešné, a že za nimi je smutek. Nikdo nevidí tvé smutné oči, které prosí o pomoc.

A pak jsem tu já. Ten kdo to vidí. Vidím tvé uplakané, ale přesto krásné oči. Tvé jemné rty, zkroucené do bolestného úsměvu. Tvou klepající se postavu, jak se choulí do deky. Tvé slzy, kterých denně spadne nespočet.

Chci tě obejmout. Vtáhnout si tvou křehkou osůbku do pevného objetí a ochránit tě před tvými démony, a přitom jsem jedním z nich. Chci každý večer, když uleháš do postele ulehnout k tobě a pevně tě obejmout, aby jsi neplakala. Chci tě ukolébat ke spánku. Chci být tvou oporou, kterou tolik potřebuješ. Chci ti se vším pomoct, aby jsi nebyla stále na vše sama a vyčerpaná.

Tvá samota