Tato kapitola není o všech mých pocitech, ale jsou to spíše mé myšlenky protkané pocity, a vše vzešlo od jednoho kluka.
Mela jsem to sepsané jen tak v poznámkách už od prvních týdnů v září, kdy se to dělo, ale teprve dnes jsem to zpracovala, jelikož teprve dnes byla nalada, bez které to bohužel nejde.
Ale tak nebudu to tu protahovat, málokdo to čte, a jdeme ke tvorbě, kvůli které tu jste. Přeji příjemné čtení.

1) Zase ta nejistota. Ty to vlastně nevíš. Neznáš mě a nechceš mě poznat. Hnedka chceš se mnou chodit, ale neznáš mě. Jak moc nevyrovnaná a neklidná jsem doopravdy, proč ti asi nepovím nad čím jsem uvažovala, furt ti to nedošlo? Proč si ničeho nevšímáš? ✓

2) Jsi snílek. Básníš o lepší budoucnosti a přitom nevíš kdy nastane, je v nedohlednu. Jsi starší, ale přesto mi připomínáš mě, když jsem byla mladší. Snílek co nevidí krutou realitu, taky jsem bývala takto naivní a slepá, ale pár tvrdých kopanců mi ukázalo krutou realitu. Chceš mě, věřím tomu, jen si neumíš určit priority, a než zjistíš, že je něco špatně, budu pryč.

3) Řekl jsi mi, že mě máš jistou. Už od začátku si myslíš že jsem jistá. Proto jsi se nesnažil plánovat schůzku, jak jsem chtěla a stále básnil o budoucnosti. Proto jsi raději upřednostnil práci přede mnou a na naše domluvené schůzky jsi řekl ne. Už tak jsem 3 týdny čekala, než se konečně domluvíme. Jak dlouho mám čekat? Týden, měsíc? Dva měsíce? Dočkám se vůbec? Mám čekat? Ne, nehodlám čekat se slzama na tváři na něco čeho se nedočkám.

Vytvořeno a publikováno : 18. 11. 2019