Už jsme si ukazaly jaké to je být ta zářivá ve společnosti, tak si ještě musíme ukázat život těch co se snaží jen tiše přežívat.

Dívčí pohled
Zase si na mě ukazují a pošklebují se. Slavné princezničky. Ani mě nenechají projít chodbou do třídy. Sama sebe se ptám, co dělám špatně? Je snad špatné že se nemaluji? Nebo že se neoblékám stejně jako ony? Nebo že nemám dokonalou postavu? Nebo snad že radši mlčím? Nebo nevím co dělám spatně! Ať řeknu cokoliv, či udělám cokoliv je to zneužito proti mě samotné. A to jsem na všechny milá, snažím se na každého usmívat i přes bolest, kterou mi působí jejich každodenní urážky. Často končím na záchodech zamknutá v kabince se slzami v očích. A ony se tím baví. Ponižují mě před ostatními. Ať už zaútočí jen slovy, či mi vyhodí věci z rukou či podkopnou nohy. Nemohu nic. Zkoušela jsem se o přestávkách uklízet na záchody, ale vždy mě dohnaly. Zkoušela jsem se po poslední hodině dostat od skříněk pryč jako první, ale většinou mě stejně zastihly. Už přestávám jíst, ztrácím na váze, ale zkrátka nemám chuť k jídlu. Často pláču, ale poslední dobou už ani není co. Přemýšlím kam až mě jejich pomluvy a trocha nasilí dohnaly. A jak daleko jsou schopné zajít?

Pohled chlapce
Každy den stejný. Stejný urážky od stejných "borců". Už ani nevím, co to je v klidu se projít po chodbě, nebo zažít klidný den. I mě několikrát zbily, tak 3x do týdne a to je tak každý týden. Zatím mi tedy nic nezlomily, ale podlitiny a modřiny mám. Už několikrát jsem musel nějakou modřínu krýt oblečením, či jsem to svedl na mou "nešikovnost". Nikdo to naštěstí neřešil. Už jsem několikrát musel lhát rodičům, když nějakou modřinu viděli. A v létě jsem musel nosit délší rukávy, aby vše bylo skryto. Samozřejmě to že se mi občas něco ztratilo, taky nebylo zvláštní. Nějaký sešit, knížka, penál. A vždy se smály když jsem se snažil to najít. Vždy mi to nakonec s pár nadavkami dali.
Chci vyznat lásku jedné holce, která v klidu přežívá, ale bojím se. Ne tolik toho, že by mě odmítla, to se dá přijmout. Bojím se, že by jí zatáhly do tohohle kruhu plného pomluv a násilí. A to nechci, nechci aby to prožívala taky. Ničí mi život. A jak se toho mám zbavit? Je vůbec způsob jak se prosadit? Aby mě nechali v klidu projít? Asi není, ale smiřit se s tím nechci.

Příběh dávám do dokončených. Není to tak že bych chtěla skončit, ale nemám napady. Pokud mě něco napadne, napíšu to sem.