Kuchyní na Grimmauldově náměstí se nesla vůně jídla, které Harry připravoval naprosto bezmyšlenkovitě pro něj a Blaise z přísad, jež koupil toho dne ráno v mudlovském obchodě. Stavil se pro ně cestou k veřejnému sovinci, kde si za několik srpců pronajal sovu na doručení dopisu pro Draca. Postával tam drahnou chvíli, než se ji rozhodl vypustit a poslat za mužem jeho srdce. Váhal; dopis psal v afektu podníceném alkoholovou mlhou, nakonec však usoudil, že na tom nesejde. Draco jej zradil tím nejhorším možným způsobem.

Podvedl ho s Pansy – ženou, kterou vždy považoval pouze za kamarádku. Co ho na tom však mrzelo nejvíc, bylo to, že místo, aby se s ním rozešel, obvinil jej z románku s Ginny. Zmijozel zřejmě zůstane napořád Zmijozelem, pomyslel si, když hleděl, jak sova mizí v dálce, až se z ní proti zamračené obloze stala jen nepatrná tečka, která se s dalším úderem zlomeného srdce zmizela úplně.

Obrátil maso na pánvi, snaže se tím mechanickým pohybem uklidnit, ale nedokázal ukočírovat své myšlenky tak, aby na Draca nemyslel. Viděl ho v každém koutě, na každé židli u každého okna starodávného domu. Jen přítomnost Blaise v domě Harryho nutila zůstávat s nevýraznou grimasou ukotvenou na strhaném obličeji. Nechtěl se před ním zhroutit, stačilo, že byl zdrcený on.

To, že zůstal, mimovolně vyplynulo ze situace, když se oba ráno probudili s bolavou hlavou po příliš velkém množství vypité vodky. Blaise se nehodlal vrátit domů, alespoň zatím, aby znovu nepřistihl svou manželku a Harryho málem-snoubence, a Harry mu nabídl, ať zůstane, dokud bude chtít. Dům byl dost velký i pro několikagenerační rodinu, takže, jak mu chraptivým hlasem oznámil, se v něm jeden kouzelník navíc téměř ztratí.

Ve chvíli, kdy chtěl k masu přidat zeleninu, leknutím nadskočil. Z předsíně se ozval tupý náraz a vzápětí se ozval neskutečně hlasitý hlas Siriusovy matky, která se rozeřvala hlasem, jehož tón by jí mohla závidět lecjaká siréna. „VY PRAŠIVÍ KRVEZRÁDCI, HANBY VAŠICH RODŮ –" Harryho překvapilo to množné oslovení. Srdce se mu rozběhlo tempem závodního koštěte, když mimovolně vypnul sporák a uháněl směrem k hluku a za běhu vytahoval hůlku z kapsy džínů.

„JAK SE OPOVAŽUJETE ŠPINIT TENTO STAROBYLÝ DŮM, VY MIZERNÍ, ŠPINAVÍ –" neslo se nad výjevem, ke kterému dorazil s jazykem na vestě. Nikdy by nevěřil, že je ten dům tak velký, ten krátký sprint mu připadal dlouhý jako maratón a plíce ho pálily při každém nádechu. „KDYBYCH MOHLA, TAK VÁS PŘEDHODÍM DRAKŮM, JSTE ŠPÍNA VŠECH ČISTOKREVNÝCH RODŮ!" vyřvávala Walburga a zcela tak přehlušila Harryho volání.

„Zatraceně," málem zakňoural a přemýšlel, jak se dostat ke dveřím, aby se Blaise nelekl a neudělal nějakou pitomost. Jako ve snách hleděl, jak drží Draca pod krkem, na ruku mu kape krev z očividně zlomeného Dracova nosu a v druhou má hůlku špičkou zabořenou do jeho krku. „Nechte toho," zavolal, ale přes Siriusovu matku ho neslyšeli ani muži, ani on neměl tušení, co Blaise vztekle cedí mezi zuby.

„Silencio," zakouzlil nakonec směrem k obrazu, což kupodivu pomohlo. Vznešená žena na plátně hartusila dál, ale už jen naprázdno otevírala ústa, až se Harrymu zdála jako ryba hozená na sucho. „Blaise, přestaň," zaprosil směrem k mužům. Draco neměl v ruce hůlku, paže měl volně položené podél těla a ani se nebránil. Zabinimu se tmavé oči leskly fanatismem a utrousil něco, co se až příliš podobalo na zabiju tě.

Draco stočil své stříbřité oči na Harryho a navzdory situaci mu zjihl pohled. Svého věznitele ani nevnímal, jen se vpíjel do smaragdové zeleně a snažil se do svého pohledu vložit upřímnou prosbu o odpuštění. Mluvit nemohl, Blaise mu drtil hrtan tak silně, že sotva zvládal dýchat. Proto doufal, že ho Harry pochopí i beze slov. Sice si nebyl jist, proč se ho Blaise snaží uškrtit, ale dokázal si dát dvě dvě dohromady. Uvědomil si, že se oba museli dozvědět o tom, co se v noci stalo – to koneckonců dokazoval i Harryho dopis s prstenem, jež ho aktuálně pálil v kapse kalhot –, ale netušil, jak na to přišli. Jestli mu to Blaise sdělil během toho, co přes ně řvala paní Blacková, neslyšel ho.

„Blaise, pusť ho," zavrčel Harry už hlasitěji a s ulehčením zaznamenal, že ho konečně uslyšel.

Otočil se na něj se vztekem svraštělou tváří. „Zabiju ho. Přísahám, že toho zmetka zabiju." Zhluboka se nadechl a přivřel oči. „Ty mi buď pomoz, nebo jdi pryč."

Harry horečně uvažoval, těkal mezi rozhněvaným Zabinim a Dracem, jemuž se do očí vkradl strach. „Rozhodně se nikdo nebude zabíjet v mém domě," prohlásil rozhodně a promnul si kořen nosu, přešlapuje z nohy na nohu. „Pusť ho, jinak tě odzbrojím. Předpokládám, že nám to přišel vysvětlit." Pohled mu ztvrdl. „Necháme ho mluvit. Pak zas potáhne tam, odkud přišel." Napřáhl hůlku. „Pusť ho. Hned."

Zabini se obrátil na Draca a ucedil: „Nemysli si, že jsme spolu skončili." Naposledy mu stiskl ohryzek, než ho pustil a Draco se, kašlaje, svezl po stěně k zemi, sotva popadaje dech.

Harry ho sledoval s prázdným pohledem. Nejraději by se sehnul, objal ho, konejšil ve svém náručí, věnoval mu své polibky. Zrada byla však v jeho srdci vypálená až příliš hluboko, než aby to mohl jen tak přejít. Slzy, které se v šedých očích zaleskly jako následek ztráty dechu, ho uvnitř trhaly na kusy, navenek však nedal nic znát. Místo toho o krok ustoupil, nechal Blaise projít kolem sebe a tiše čekal, až se Draco uklidní natolik, aby mohl vstát.

„D-děkuju, Harry," zasípal, opřel se o dlaně a nedůstojně se vyhrabal na čtyři, než se pomocí zdi postavil na nohy. „Do prdele, ten chlap má strašnou sílu," zamumlal chraptivě, jednou rukou si mnul bolavý krk, na němž se začínal tvořit rudý otisk prstů a druhou utíral odkapávající krev z úst.

„Nechci, aby šel zbytečně sedět," utrousil Harry chladně a zastrčil si hůlku zpět do kapsy.

„Jasně," hlesl a sklopil pohled k zaprášené zemi. Úmysl se k němu vrhnout a obejmout ho se současnými prosbami o odpuštění ho přešel ve chvíli, když zahlédl opovržení v Harryho očích a ruce strčené do kapes. „Zlobíš se na mě."

Harry vyklenul obočí. „Pojď dál. Řekni, co chceš, a pak vypadni. Nejsem si jistý, jestli Blaise udržím znovu." Trhl hlavou směrem, kterým právě jmenovaný o okamžik dříve odešel a zadržel dech, když kolem něj Draco se shrbenými rameny procházel. Byl si jist, že kdyby ho pohltila jeho vůně, prohrál by boj sám se sebou.