Harry apaticky seděl potmě na křesle a v dlani neustále převaloval prsten z bílého zlata. Neměl chuť si rozsvítit a zírat na nábytek, který zde zůstal po jeho kmotru Siriusovi, ani na rodokmen vznešeného rodu Blacků, jenž se táhl přes celou stěnu a byl místy protkán vypálenými kruhy, jak Siriusova matka bez milosti vyškrtla všechny členy rodiny, kteří si jen dovolili mít jiný názor na svět než ona. Bylo mu to jedno. Tma jako kdyby ho konejšila a slibovala něžnou náruč klidu. Světlo ho dusilo. Draco miloval světlo a nesnášel tmu, až příliš mu připomínala životní etapu, jíž strávil jako Smrtijed. V jejich společné ložnici vždy svítila alespoň jedna svíce, která spolehlivě dokázala zahnat všechny chmury a vyčarovat na Dracově tváři úsměv.

Světlo Harrymu připomínalo Draca. Jeho nádherný úsměv, který věnoval pouze jemu. Jiskřící oči barvy letní bouře, platinové vlasy spadající okolo bezchybného obličeje jako stříbřitý vodopád zalitý měsíční září. Andělskou krásu, v jejíž bledosti silně kontrastovaly až příliš rudé rty, vykrojené tak svůdně, že je musel líbat, kdykoliv dostal příležitost. Světlo bylo zlé, bolelo, zraňovalo ho až na dně duše. Tma byla hodná a mírná, nedovolovala mu vidět ho v každém předmětu, co se nacházel v jeho dosahu.

Netušil, jak dlouho seděl zabořený v sametovém čalounění, když obranná kouzla domu oznámila, že má návštěvu. Překvapilo ho to, nikoho nečekal. Jen velmi neochotně se pustil po dřevěných schodech do přízemí, nevnímaje obláčky prachu, které se zvedly s každým jeho krokem a vířily v záři pochodní, jež se rozsvěcovaly a zhasínali na zdech, odhalujíce tak hlavy domácích skřítků, již dobře sloužili rodině Blacků. Kráturova hlava chyběla, když skřítek zemřel, pohřbil ho řádně jako Dobbyho. Několikrát se snažil odebrat i hlavy původních služebníků, ale nepodařilo se mu odstranit kouzlo trvalého přilnutí, stejně tak u obrazu Walburgy ve vstupní chodbě.

Vyhnul se věšáku, o který tak často zakopávala Tonksová a s hlubokým nádechem otevřel dveře, hledě tak do zarudlých, čokoládově hnědých očí muže, kterého by zde vůbec nečekal. Viděl, že není ve své kůži, silně zatíná čelist a třese se – jestli vzteky nebo venkovním chladem netušil. Přemýšlel, co ho sem přivádí, ale zjistil, že si jeho mozek nejspíše vzal dovolenou. Stejně jako nemohl v uplynulých dnech přijít na nikoho, kdo by chtěl vstoupit mezi něj a Draca, nedokázal přijít na jediný kloudný důvod, proč se u jeho dveří objevil zrovna Zabini. Nikdy se nescházeli sami, pokud spolu byli v kontaktu, vždy u toho dlel i Draco, neboť to s ním byl kouzelník přítel už od školy. S Harrym se pouze tolerovali navzájem, stejně jako s Pansy nebo Draco s Weasleyovými.

„Ahoj," zamumlal, když už na sebe beze slova hleděli příliš dlouho, až to začínalo být trapné. „Čemu vděčím za tvou návštěvu?" zeptal se upjatě a v tu chvíli ho to napadlo – musel přijít kvůli Dracovi. Hodlal ho zaklít? Nenechá se, bude se bránit, vždyť je nevinný! Srdce mu však kleslo, když sáhl do kapsy a zjistil, že hůlka zůstala nejspíš v kuchyni nebo v místnosti s rodokmenem. Zatraceně! Přikrčil se, když viděl, jak Blaise zasouvá ruku pod kabát, připravuje se ke skoku stranou a zabouchnutí dveří.

„Přišel jsem nás opít," oznámil chraptivě a vytáhl z vnitřní kapsy láhev. Povytáhl obočí. „Doufám, že piješ vodku."

Nerozuměl tomu. To přece vůbec nedávalo smysl! „Nás? Nespletl sis dveře?" otázal se opatrně, ale o kousek ustoupil, aby mu umožnil průchod.

„Ne," ubezpečil ho a sám vyrazil do kuchyně jako první. „Hm, dlouho tu nikdo nebyl, co?" poukázal na pavučiny v rozích stropu a prach všude kolem poté, co hůlkou rozsvítil zdobený lustr nad stolem.

„Evidentně," souhlasil tiše. Srdce mu nepříjemně naráželo do žeber, když se kolem něj protáhl a sáhl pro svou vlastní hůlku, jež se válela na kuchyňském pultě. Mávl s ní, na stůl nechal připlachtit dvě skleničky a dýňový džus. „Mám obavu, že tu nemám pořádně nic k tomu," omlouval se. „Nečekal jsem návštěvu."

„Žádný problém. Cestou jsem něco koupil," odbyl ho a z kabátu, který měl zřetelně upravené kapsy, aby se do nich vešlo cokoliv, začal vytahovat různé balíčky s oříšky a slanými tyčinkami, čtyři krabice pizzy a několik zákusků. Poté kabát levitačním kouzlem odeslal na předsíň, usadil se za židli a bez okolků nalil čirou tekutinu do připraveného skla.

„Co slavíme?" Vytáhl obočí a obemkl okolo sklenice prsty. Blaise rozhodně nevypadal, jako kdyby chtěl něco slavit, spíše připomínal sopku před bouchnutím a jen čekal, kdy začne chrlit lávu.

Priťukl si, kopl do sebe panáka a ostře se na Harryho podíval. „Věděls, že to Draco táhne s Pansy?"

Vytřeštil oči, vyprskl drink před sebe na stůl a zakuckal se. Vzápětí se rozesmál. „Dobrej vtip, fakt," ocenil s pokýváním hlavy.

„Jo, umírám smíchy," odsekl sarkasticky. „Vidíš, jak se směju?" Harry se zarazil. „Myslel jsem, že to víš, a protos ho kopnul do zadku a odešel sem."

Zavrtěl hlavou, nalil si další drink. „Draco vykopnul mě," sdělil s pohledem do průzračné kapaliny a pak ji naráz polkl. „Viděl někoho v mojí podobě, jak se sápe po Ginny na ministerstvu." Napadla jej děsivá myšlenka. Mohl to snad být sám Draco, co se za něj vydával, aby se s ním mohl rozejít? On měl nejlepší přístup k jeho vlasům a vzhledem k tomu, že vařil lektvary pro bystrozory, měl neomezený přístup nejen k mnoholičnému lektvaru. Vzápětí se tu myšlenku pokusil zadupat pod zem. To bylo nemožné! Ale skutečně? „Ale to, co říkáš, je kravina," poznamenal nahlas, „vždyť Draco je gay!"

„Jo? A jsi si tím tak jistej?" Ušklíbl se a vypil dalšího panáka.

„Jo, holky ho nikdy nezajímaly," přitakal pevně, ačkoliv v něm sídlila malá dušička.

„Tak jak mi vysvětlíš, že jsem je našel spolu?" Opřel se do opěradla židle, pohrávaje si se sklenicí v ruce.

„Jak jako spolu?" zachraptěl. Nerozuměl tomu, nedokázal pochopit, co mu Blaise vykládá.

„Když to chceš vědět tak do detailu," odfrkl chladně a zaťal ruce v pěsti, „tak jsem je načapal, jak spolu šukaj. V naší posteli!" zvolal vztekle. „Vrátil jsem se že služebky o den dřív a – a – ta mrcha u toho křičela jak zasraná kurva!"

„Ne," zašeptal. Nemohl tomu uvěřit. Nechtěl tomu uvěřit!

Blaise se naklonil, nalil mu a podal skleničku. „Zdá se, že Malfoyovi je asi jedno, do jaký díry strká ptáka "

„Takhle to nefunguje," oponoval tiše. Náhle se cítil velmi unavený a zřejmě to nebylo jen rychle ubývajícím alkoholem, který mu stoupal do hlavy. „Kdybych ti řekl, abys mě ošukal, udělal bys to?"

„Ne," ozval se rychle. „Jsi chlap, u Salazara! Jen ta představa je nech –"

„No vidíš. Nám představa sexu se ženou nepřijde nechutná, ale není na tom nic vzrušujícího. Prostě by se nám nepostavil." Nechal si pro sebe, že zvlášť Draco není ten, kdo by svůj penis někam zasouval, pokud nepočítal vlastní ústa. „Je to prostě –"

„Vím, co jsem viděl." Prohrábl si vlasy, unaveně si přejel rukou po obličeji. „Jdu akorát odtamtud. Můžeš se přesvědčit sám, adresu znáš." Nečekal na odpověď, zvedl hlavu a zabodl svůj pohled do Harryho. „Proč, Pottere? Proč se to tak dosralo?"

Všiml si slzy stékající po snědé tváři, cítě, jak jej vlastní oči opět pálí a zamrkal. Raději jim oběma mlčky nalil. Cítil, jak se v něm něco hroutí. Prsten, který při Zabiniho příchodu strčil do kapsy, jej pálil na stehně. Jak mu to mohl Draco udělat? Proč, pokud chtěl někoho jiného, to neřekl rovnou? Proč to muselo být takto? Bolelo to, jako kdyby mu někdo vyrval srdce, rozdupal ho a pohodil někam mezi špičaté střepy.

„Pojď, ustelu ti v obýváku. Tam je celkem uklizeno," řekl dutě. Obešel stůl, zvedl plačícího Blaise na nohy a s rukou přes rameno ho vedl do další místnosti.

„Nejhorší je, že já tu děvku miluju," hlesl, opíraje si hlavu o Harryho rameno.

„Jo, já toho vola taky," zamumlal, složil ho na gauč a mávl hůlkou, aby mu ze své ložnice přivolal polštář a peřinu. „Vyspi se. Bude líp," zalhal nepřesvědčivě. Sám tomu nevěřil. Celá situace zněla až příliš šíleně, než aby si ji Blaise vymyslel. Nechápal, že vůbec dokáže racionálně uvažovat a že se sám nezhroutil do klubíčka. Jako by byl dutý a všechny emoce z něj někam zmizely. Necítil nic, jen silnou bolest, která neutuchala.

„Pottere?" ozval se Blaise, svíraje polštář mezi prsty, „zůstaneš tu, prosím? Nechci bejt sám."

„Jo, jasně," souhlasil. Několika zaklínadly přeměnil křeslo na další pohovku a zajistil si přikrývku. „Jen něco napíšu a jdu si taky lehnout."

Blaise už spal, když Harry dopsal dopis, k němuž do obálky přidal prsten s úmyslem ho hned ráno odeslat.

Draco, chtěj jsem tě požádat o ruku. Teď můžeš  prsten dát Pansy, nebo ho vyhodit. Je tvůj, dělej si s ním, co uznáš za vhodný. Mrzí mě ale, že jsi mi prostě narovinu neřekl, že chceš někoho jinýho.
Doufám, že budeš šťastnej.
Harry