Bylo chladného a mlhavého rána anno domini roku 1536, kdy se Thomas Cranmer, arcibiskup z Canterbury, konečně vydal na cestu z Greenwichského paláce do Tower of London. S povzdechem nastoupil do malé bárky, která se jemně houpala na šedozelené vodě Temže a krátce kývl na pozdrav mladému lodníkovi, který se před ním hluboko uklonil.

 Cranmer zmlkl, když chlapec začal řídit člun vpřed svým velkým pádlem.

 Brzy klouzali přes řeku stálým tempem a arcibiskup se ztratil ve svých chmurných myšlenkách.

Nemluvil ani s chlapcem, který ho vezl na místo určení, ani s nikým projíždějícím v jedné z dalších lodí, seděl se skloněnou hlavou a oči upřené na ruce. Dnes si nevšiml ani krásy rychle plynoucí řeky, ohromující i v tak pochmurném dni, ani hlasitého volání racků ani působivého pohledu na město tak půvabně uhnízděné na březích Temže.. protože jeho srdce bylo těžké.

Vskutku.

 Když si osamělý sluneční paprsek prorazil cestu mezi mraky, Thomas pro jednou vzhlédl a pomyslel si, že tohle byl určitě ten nejžalostnější květen, jaký kdy poznal.

,,Nebyl květen v celé své kráse zvěstovatelem léta, měsícem příjemného tepla a modré oblohy?," znělo mu v hlavě...

 ,,Nástupce dubna s chladnými větry, květen vždy přinesl život a ducha, zlatý polibek slunce a lidé by se radovali", řekl si a přitom se zadíval do krajiny.

,,Ale ne letos," pomyslel si a v chladném vánku a těžkých mracích zakrývajících jas slunce nebylo žádné pohodlí.

  ,,Ale jak by to proboha mohlo být jinak?" pomyslel si s těžkým srdcem. 

,,Jak mohl být proboha Máj tak krásný jako vždy, jak mohlo slunce zářit ze všech sil, když brzy měla zemřít královna?," znělo mu v hlavě a bylo to, jako by se Bůh ve své všemohoucnosti rozhodl zamlžit Anglii, aby protestoval proti nespravedlivému zacházení s pomazaným panovníkem.

Neboť v Tower of London právě v tuto hodinu přebývala jako vězeň nikdo jiný než Anna Boleynová.. kdysi manželka krále.. matka princezny... a odsouzená k smrti. A on, Cranmer, byl na cestě k ní, ke královně odsouzené k záhubě, uvězněné v jejím příbytku, kde kdysi ležela při své korunovaci.

To on, ze všech lidí, byl nyní směřován k místu, kde přebývala, aby vyslechl její poslední zpověď a způsobil jí tak další bolest.

 ,,Ach Bože, odpusť mi" , pomyslel si a znovu si zhluboka povzdechl, když se přibližovali k břehu řeky a při pomyšlení na to, co udělal, se v něm vzedmula úzkost a výčitky svědomí, protože sehrál svou roli v jejím rozdrcení.

 Donutily ho to udělat ne pohrdáním, ale smyslem pro povinnost vůči jeho Vládci a strachem o vlastní život a tak výrazně přispěl k jejímu pádu.

Prohlásil její sňatek s králem za neplatné, protože celou dobu věděl, jak velkou křivdu páchal této milostivé královně, která mu byla vždy tak drahá a zbabělec, to bylo pro něj teď jediné správné jméno. 

Ačkoli řekl Cromwellovi o svých pochybnostech ohledně Anniny viny, neudělal nic, aby ji zachránil. A byl to blázen, blázen, který se nechoval spravedlivě k ženě, která ho po všechny roky jejich známosti jen milovala a podporovala.

 Nebyl hoden její lásky a radosti, kterou by nepochybně vyjádřila, až ho znovu uvidí.

 Nestál za to.

Ze strachu, stejně jako mnoho jiných, obětoval svou integritu a skutečný cit, aby si udržel své postavení. Byl vyděšený, že ho jeho Milost zkrátí o hlavu. Mnoho šlechticů a princů církve se brutálně dozvědělo, že ti, kteří vzdorovali Jindřichu VIII a byli ztraceni, a bez ohledu na to, jak moc Cranmer Annu miloval a obdivoval, nebyl ochoten přijít o život.

 Bylo příliš mnoho věcí, kterých chtěl ještě dosáhnout, příliš mnoho dobrých skutků, které bylo třeba udělat. 

Byl arcibiskupem z Canterbury a reformace ho potřebovala...

Přesto bez ohledu na to kolik zdůvodnění ve své utrápené mysli vymýšlel, věděl že Annu opustil a najednou se vyděsil, protože přestože si přál ji znovu vidět a mluvit s ní, tak bezděčně se otřásl při vyhlídce toho, že se k ní tak brzy postaví.

Bohužel, jeho svědomí nebylo čisté a jeho zprávy nebyly sladké.

,,Kéž by se toto setkání konalo za jiných okolností, veselé setkání starých přátel!," řekl si pro sebe a přitom se zachmuřil a vzpomínal na to ,,Jak by neškodně žertovali o starých časech a radovali se ze síly své víry. A jak by jásali a vážně mluvili o reformaci a jak by..." nestihl si dál doříct své myšlenky, protože ze snění ho vytrhl náhlý otřes.

Vzhlédl od sepjatých rukou a s překvapením si všiml, že dorazili k břehu řeky a před nimi se tyčila Věž.

Chlapec navigoval člun na přistávací plochu a zavolal na ostatní muže v práci.

Přišli, poznali Cranmera a uklonili se, než připevnili člun ke sloupu a pomohli mu ven.

Chlapec ho doprovázel po odpočívadle ke vchodu do pevnosti, kde se mu náhle zatmělo před očima a hluboce se uklonil a řekl ,,Vaše Milosti, loučím se s vámi a žádám vás o požehnání" a Cranmer, dojatý pohledem v chlapcových očích a vědom si vlastního ticha během plavby lodí, lehce položil ruku na jeho zlatou hlavu a odpověděl ,,Kéž ti Bůh ve své nekonečné milosti žehná a zachovává tě po všechny dny tvého života" a pak udělal znamení kříže na chlapcovo hladké čelo a usmál se.

 Ale když se otočil k odchodu, mladík náhle odvážně řekl ,,Vaše Milosti, je pravda, že jste sem přišel, aby jste slyšel poslední vyznání té dobré paní? " zeptal se a Cranmer se pomalu otočil a překvapeně se na něj podíval.... Protože od neblaze proslulého procesu s královnou neslyšel téměř nic pozitivního, protože kdykoli lidé mluvili o Anně, tak v těchto dnech a slovech sotva kdy mluvili o něčem jiném.

,,Je to pravda, můj synu," odpověděl a přitom se na něj pousmál.

,,Už jsi tu paní potkal?" zeptal se a chlapec jen přikývl.

,,Ano jednou, ještě než byla královnou, jsem ji vzal přes řeku... Foukal silný vítr a když se mi čepice ztratila a spadla do vody, dala mi minci, abych si mohl sehnal novou a  řekla ,,Její Ma..." na okamžik zaváhal. ,,Myslím, paní Annu, byla tak dobrá a krásná...myslím si, že nemůže být tak špatná, jak všichni tvrdí," dodal chlapec a ještě jednou se uklonil a arcibiskup se usmál nad chlapcovým hořkosladkým příběhem z doby minulé.

Lady Anna už nikdy nepřekročí Temži, protože poslední mince, kterou kdy držela ve svých štíhlých rukou, bude daná katovi z Calais.