• • •

Tam, kde ještě před pár hodinami stál bradavický hrad, čněly z holé skály jen trosky. Nad ohořelým torzem hradu se vznášela oblaka prachu a rozptylovala paprsky ranního slunce, jež jimi prosvěcovaly. Spáleniště vypadalo, jako by ho nikdo nenavštívil celé roky. O něčí nedávné přítomnosti tu svědčily jen mrtvoly, ležící všude tam, kde dříve bývalo nádvoří majestátního hradu, a ještě doutnající oheň.

Nádvoří však nebylo tak opuštěné, jak se zdálo. V místech, kde ještě před pár hodinami stála honosně klenutá lodžie hradu, se mezi zbořenými sloupy prodírala Bellatrix Lestrangeová. Přelézala trosky a chodila od jednoho mrtvého těla k druhému. Pokud se jí tělo nezdálo dostatečně mrtvé, vypouštěla do něj ze své hůlky z neopracovaného dřeva salvy zeleného světla. Někdy proudilo v celém vodopádu, až bylo tělo pod jeho silou vymrštěno do vzduchu, než s dutým zvukem dopadlo zpátky na kamennou zem. Pán zla si nepřál žádné zajatce. Velice dobře si už byl vědom toho, že nikdo z Bradavic na jeho stranu nepřejde. Nikdo z nich mu nemohl být nijak prospěšný – ba co víc, každý přeživší se mu mohl později snažit zkřížit plány.

Proto, když zemřela poslední bradavická ředitelka, vydal své armádě rozkaz přeskupit se a zaútočit s brutální silou, rozhodnut neušetřit nikoho, kdo se mu postaví do cesty.

Ve chvíli, kdy Minerva McGonagallová zemřela nešťastnou náhodou, o níž byli všichni kromě jediného člověka přesvědčeni, že náhodou nebyla, byl osud Bradavic de facto zpečetěn. Odpor obránců již před její smrtí slábl, ale po ní bradavičtí ztratili velitele, který je do bitvy vedl. Ztráta vedení znamenala, že bojovali i přes veškeré snahy několika dalších bradavických učitelů nekoordinovaně. Nikdo z profesorů nedokázal nahradit Minervin dar kouzelníky sjednotit. Svým chladně racionálním přístupem všem dodávala pocit organizovanosti a jasného směru, kam se věci budou ubírat. Nepřipouštěla nezdar. Ať se stalo cokoli, nehnula ani brvou, nikdy nedala najevo ani sebemenší náznak strachu. Ostatní profesoři nebyli žádní zbabělci, ale na každém z nich byla ve chvílích, kdy se jazýčky vah pomalu přesouvaly na stranu Smrtijedů, jasně patrná plíživá nervozita, kterou v kruzích přenášeli na ostatní.

Sotva Minervino tělo dopadlo na zem, vycítil Voldemort příležitost, jak bitvu ukončit. Jen málokdo disponoval takovým sebeovládáním, aby se okamžitě probral ze šoku, a tak mnoho bojovníků zůstalo oněměle stát, neschopno vstřebat, co se právě stalo. Nastala chvíle, kdy byly Bradavice nejzranitelnější. Voldemort stiskl znamení zla na svém předloktí a povolal všechny Smrtijedy zpátky k sobě, aby v jedné vlně zasadili Bradavicím poslední, smrtelnou ránu. Po celém bojišti se Smrtijedi začali měnit v temný dým a přemisťovat se k patě mostu, kde dosud stál jejich pán, aby přijali jeho rozkazy.

Voldemort sám se do bitvy zapojoval jen zřídka. Odrážel jen přímé útoky na jeho osobu, a i těch bylo pomálu, neboť jen málokdo byl tak odvážný, aby zakusil boj s nejmocnějším černokněžníkem všech dob. Dohlížel tedy zpovzdálí na to, aby se Harry Potter díval, jak jeho přátelé umírají, a nechal přitom jiné, aby si špinili ruce krví.

Severus Snape v jeden moment zahlédl, jak Pán zla stojí opodál, a došlo mu, že Voldemort je vlastně možná jen prachobyčejný zbabělec. S hořkostí si pomyslel, že stejný zbabělec, jakým byl i on sám. Za vší tou Voldemortovou domýšlivostí a nadřazeností se skrývala touha po moci, ale po bezpracné moci. Veškerou špinavou práci nechával dělat ostatní. Ty tam byly ty doby, kdy sám aktivně bojoval, vyhledával své nepřátele a usmrcoval je vlastní rukou. Od té doby, co ho Harry jako roční miminko porazil a donutil stáhnout se do stínů, Voldemort vždy pracoval pouze jako šedá eminence, která tahá za nitky a všechno řídí jen zpovzdálí. Zabíjel sám jen bezbranné oběti – jako tenkrát, když v Malfoyově sídle zabil Charity Burbageovou. Byla spoutaná a zavěšená pod stropním světlem, neschopná se bránit. Severus si vzpomínal, jak prosila o život... S Harrym se musel utkat jedině on sám, to Voldemort chápal, ale jinak na všechno, co bylo riskantnější než vražda bezbranné profesorky studia mudlů, měl své věrné služebníky v čele s šílenou Bellatrix.

Ta teď stála u nízké zídky a plnila Voldemortův příkaz, který jí dal, než se před několika hodinami spolu se zbytkem Smrtijedů a svým zajatcem přemístil pryč. Skláněla se zrovna nad bezvládným tělem nějakého studenta, kterého neznala, když zaslechla šustění křídel. Vzhlédla a podmračeným pohledem, v němž se odráželo něco z její choré mysli, sledovala, jak hustým mléčně bílým vzduchem prolétává černá silueta. O chvíli později ta silueta přistála nedaleko. Bellatrixiny oči se ještě zúžily, když v ní rozpoznala hrubě tvarované, ošklivé rysy testrála. Ty tvory nesnášela. Vzbuzovali v ní ošklivost a odpor, i když si nikdy nebyla zcela jistá proč. Testrál před ní byl mohutný. Sledovala ho, jak popošel kus stranou z volného prostranství, kam přistál, a za těžkopádného dunění kopyt zamířil k obrovské hroudě sesuté na zemi. Došla k závěru, že to zrovna tak akorát stačilo. Zvolna vykročila, dávajíc pozor, aby si zbytečně neušpinila lem šatů od krve srážející se v kalužích všude okolo. Testrál se mezitím sklonil k hromadě a Bellatrix viděla, že mu z nepřirozeně pokřiveného koutku oka vyklouzla slza a dopadla na Hagridovo bezduché tělo.

„Tak dost!" vykřikla a vzápětí se ještě doplnila: „Avada kedavra!"

Testrál se pomalu sesunul k zemi. Nejdříve poskládal nohy pod sebe a dopadl na kolena, jako by se jen ukládal ku spánku, než se převrátil na bok, kde zůstal bezvládně ležet, těsně vedle Hagrida, svého někdejšího ošetřovatele, který o svůj život přišel mezi posledními a zažil tak nejvíce bolesti.

Bellatrix se zasmála hystericky vysokým, ale překvapivě čistým smíchem. Po prázdném nádvoří se rozléhal do dálky a jak se vracel ozvěnou, zněl jako z jiného světa, kde pro zdravý rozum není žádné místo. Pak se vrátila k práci.