• • •

Bitva pokračovala.

Sotva tělo Nevilla Longbottoma dopadlo na zem mezi dvěma znepřátelenými stranami, začaly vzduchem létat různobarevné záblesky vysílaných kleteb. Převládala mezi nimi opět zelená. Severus Snape se držel stranou a pokud nemusel, nekouzlil. Neměl strach, ale Bradavice bývaly i jeho domovem a pokud nemusel, preferoval jejich obyvatelům, svým bývalým studentům a kolegům, neubližovat. A už vůbec netoužil je zabíjet jako zbytek stoupenců Pána zla. Na druhou stranu věděl, že se vlastnímu zapojení do bitvy nevyhne nadlouho, ať už protože si jeho otálení všimne sám Voldemort či některý ze Smrtijedů, nebo protože na něj zaútočí někdo z Bradavic. Proto nebyl příliš překvapen, když ve vřavě bitvy zahlédl, jak se do něj zabodává pohledem pár očí tak světlemodrých, jako je první jarní déšť. Ty vodnaté oči ho přímo propalovaly a v ostrém kontrastu s jejich barvou průzračné vody z nich jen sršely blesky. Severus neměl strach, přesto však na chvíli zvažoval ústup. Po chvíli ale přeci jen došel k závěru, že bude lepší, když s majitelkou těch očí bude bojovat on sám, než aby s ní utkal někdo další ze Smrtijedů. Stál tedy na místě a sledoval, jak se k němu vysoká majestátní postava blíží, vyhýbajíc se s překvapivou elegancí ostatním bojujícím dvojicím a jejich kletbám.

„Severusi," ozval se odměřený hlas, který byl slyšet jasně a čistě i v okolním hluku zuřícího boje, a znělo to spíš jako obvinění než jako oslovení.

„Minervo... Prosím –" začal Snape, ale nedostal se ke slovu. Stejně nevěděl, co by řekl. Nebylo omluvy...

„SEVERUSI!" začala profesorka McGonagallová a její hlas se při vyslovené jeho jména jasně chvěl a rezonoval potlačovaným hněvem, „Brumbál vám věřil! Dal vám šanci, jako jediný ze všech, abyste se vrátil na správnou cestu. Vložil ve vás veškerou důvěru, důvěru celých Bradavic. Zklamal jste – ne mně nebo Bradavice, ale zklamal jste především jeho odkaz. A svou vlastní duši." V očích jí hrálo nevýslovné zklamání a odpor.

Severus tak tak stačil vytasit svou hůlku, než z její vystřelila první kletba, zářivě červená. Opětoval jí její kletbu svou vlastní, ale na rozdíl od kleteb ostatních Smrtijedů postrádala typicky zelenou barvu. Používal vesměs jen obranná kouzla, zatímco Minerva po něm metala s překvapivou silou jedno kouzlo za druhým. Soustředění v její tváři bylo tak neochvějné, že na chvíli zapochyboval, zda se jí dokáže jen se svým defenzivním přístupem ubránit. Byla neuvěřitelně mocnou čarodějkou i ve chvílích, kdy byla naprosto vyrovnaná a její magický potenciál neposiloval nesmiřitelný hněv. Teď však na její tváři bylo patrné nevídané odhodlání potrestat jej za všechny zlé věci, které se jeho vinou staly. V každé kletbě viděl odplatu za celý ten rok, kdy v Bradavicích byl ředitelem, za svou loajalitu vůči Voldemortovi, za Brumbálovu smrt, a především za jeho zklamanou důvěru... Minerva McGonagallová byla možná mírumilovná a dobrosrdečná, ale její osobnost přesto ze všeho nejvíc determinoval její neuvěřitelně silný cit pro spravedlnost. Věděl s určitostí, že ho zabít nechce, ale bezpochyby to udělá, protože musí.

Zatímco se horečně bránil, přemýšlel, co dělat. Kdyby přešel do útoku, snad by se jí vyrovnal, koneckonců i on byl zdatným kouzelníkem. Použít proti ní sílu se ale zdráhal. Na druhou stranu, ani bránit se nemohl věčně.

Tok jeho myšlenek přerušily zděšené výkřiky a jakýsi zlověstný šelest. Byl vděčný, že i Minervu ten zvuk zaujal natolik, aby oba na chvíli přestali bojovat a podívali se, odkud se zvuky ozývají. Lektvarista se zachvěl odporem. Ten podivný šelest způsoboval zvuk, který vydávaly stovky mohutných chlupatých nohou, když se otíraly o mostní kamenné bloky – přes most se právě blížily desítky obrovských akromantulí a pomalu se začínaly zapojovat do bojů, jež probíhaly nejblíže mostu. Ony výkřiky zase mělo na svědomí černé mračno mozkomorů, které se k bojujícím kouzelníkům snášelo shora. Čarodějové jako větší nebezpečí momentálně vyhodnotili právě je, a několik jich – v čele právě s Minervou – vyslalo proti mozkomorům své patrony. Severus se neubránil ohromenému dojmu, který ho pohltil, když spatřil modře fosforeskující přízrak ladné mourovaté kočky, jak se v čele skupiny dalších zvířat impozantně neohroženě vrhá proti ohavným strupovitým stvořením zahaleným do černých kápí, které připomínaly zhmotněnou mlhu. Minervina kočka nehlučně syčela a prskala, zatínajíc drápy do míst, kde ony bytosti temnot měly a neměly obličeje.

Na delší přemýšlení nedostal Severus čas, protože se stejným nasazením, s jakým se do bitvy vrhl její patron, se do boje znovu vrhla i sama profesorka přeměňování.