• • •

Vně i uvnitř hradu zuřila bitva. Kouzelné obrany hradu vyčarované bradavickými učiteli padly. Každou chvíli tmou problesklo ostré světlo vyslaného zaklínadla nebo ji prořízl výkřik zápalu boje či bolesti z právě utržené rány. Temné chodby hradu nejčastěji osvětlovalo zelené světlo, světlo s barvou smrti. Bojující Smrtijedi se jiná než vražedná zaklínadla nenamáhali používat, zatímco obránci je odráželi všemi možnými kletbami, které měly za úkol protivníka zranit nebo zneškodnit, ale zabíjet se ze své povahy zdráhali. Smrtijedi však měli jasné rozkazy a brát zajatce mezi ně rozhodně nepatřilo. Každý kouzelník, bojující jinde než na straně Pána zla, byl lepší mrtvý než živý.

Řady obránců už vlivem smrtící kletby řídly, rychleji než řady Smrtijedů. Většina bradavických kouzelníků byla zraněná a předně smrtelně unavená vyčerpávajícím bojem. Ve Velké síni již leželi ranění v dlouhých řadách, mezi kterými pobíhala madam Pomfreyová s několika pomocníky, snažíc se uzdravit alespoň ta nejvážněji vypadající zranění. Zraněných však přibývalo a skupina kouzelníků madam Pomfreyové na ně přestávala stačit; kousek stranou pak ležela do řady vyrovnaná mrtvá těla těch, kteří již svůj boj prohráli... Mnoho z nich bylo zasaženo nejhorší z kleteb, které se nepromíjejí, ale velká část z nich patřila také k těm, pro něž už madam Pomfreyová nemohla nic udělat. Sochy, jež na obranu hradu povolala Minerva McGonagallová, ležely již povětšinou roztříštěné mezi troskami hradu – jen několik jich ještě, znetvořených četnými kouzly, bojovalo na nádvoří hradu (nebo spíše v jeho sutinách) mezi dalšími obyvateli Bradavic.

Najednou však zelené záblesky ustávaly, Smrtijedi se rychle měnili v černý dým a přemisťovali se pryč. Nikdo z hradu nejásal, všem bylo až příliš jasné, že nejde o útěk – na to bylo chování Smrtijedů příliš koordinované, a především naprosto nelogické vzhledem k tomu, že do té doby Smrtijedi měli v boji mírnou převahu. Obránci hradu bojovali o svůj domov a především o svůj život, a i když byli k smrti unaveni, byli odhodláni v bitvě, přestože se jazýčky vah pomalu od nich odkláněly, pokračovat až do naprostého vyčerpání, jež by mělo za následek jejich konec. Kdyby teď Smrtijedi v bitvě pokračovali, netrvalo by dlouho, než by odpor Bradavic zeslábl natolik, až by polevil docela – to ale Voldemorta nezajímalo. Jeho plány byly mnohem sofistikovanější a on věděl, že pokud vyjdou, dostane k nim Bradavice nádavkem.

Do nastalého ticha, způsobeného nečekaným ústupem Smrtijedů, zazněl ostrý ledový hlas, který se neozýval z nějakého konkrétního místa. Ozýval se ze všech míst současně... Zdál se být tak blízko, jako by jej ani nevnímaly uši, nýbrž zněl přímo v hlavách obránců hradu, které obsadil jako dobyté území, rozpínal se a svou přítomností vytěsňoval vše ostatní.

„Bojovali jste statečně... Ale marně. Tohle si nepřeji. Každá kapka prolité kouzelnické krve je marnotratností. Dávám proto své armádě pokyn k ústupu. Až se stáhne, postarejte se důstojně o své mrtvé... Harry Pottere, teď mluvím přímo k tobě... Dnes večer jsi dovolil, aby umírali tví přátelé, místo abys mi čelil ty sám. Neexistuje nic hanebnějšího. Přijď za mnou do Zapovězeného lesa a postav se svému osudu. Pokud to neuděláš, pozabíjím BEZ VÝJIMKY muže, ženy... i děti, kteří se tě přede mnou pokusili skrýt." Ten hlas plenil a pustošil, pásl se na bezmoci lidí, kteří už nebyli pány své mysli; odrážel se od stěn lebek a vracel se ve vlnách ozvěnou, opakuje stále dokola své příšerné sdělení.

Harry tušil, že se dnes v noci rozhodne o osudu celého kouzelnického světa a že mu nebude přáno, aby to nemusel být on, kdo rozhodne, tváří v tvář svému největšímu nepříteli a zároveň svému smyslu života – protože do jisté míry byl Voldemort skutečně tím, co Harryho drželo při životě po všechny ty roky. Už dávno neznal život bez Voldemorta – nepamatoval si, nad čím přemýšlel, když ještě o existenci Pána zla neměl ponětí. S jistotou však věděl, že ho vědomí nutnosti zabít Voldemorta provází a pohání k životu od jeho jedenácti let už napořád, každou sekundu. Každý jeden úder jeho srdce směřoval k okamžiku, který se pomalu chýlil, Harry se však necítil být na něj připraven. Dá se ovšem vůbec někdy připravit na okamžik, který dost možná bude znamenat vlastní smrt? O tom pochyboval... Nebyl však nikdo, kdo by Voldemorta – zvlášť po smrti Brumbála – měl moc zabít, a každý okamžik, o který tu chvíli oddaloval, znamenal další marně položený život někoho z jeho přátel. Držel právě v rukou jejich životy a on neměl žádné právo si vzít kterýkoli další z nich. Rozhodl se...