-

-

-

„Měli bychom vědět, proč se tu objevil." prohlásila Hermiona. Jistě. Věděl jsem, že mu dá šanci, ať už se týkala čehokoliv. „Pojď dál, Draco."

Sledoval jsem ho, jak vešel a zavřel za sebou dveře. Podíval se mi do očí a pokračoval za Hermionou do nitra bytu. Potřeboval jsem ještě chvíli na vzpamatování. Pět let. Moje štěstí trvalo tak krátce. Zhluboka jsem dýchal a snažil se uklidnit. Zmírnit vztek, strach a obavy. Uklidnit ten pahýl, co mi bušil v hrudi. Promnul jsem si obličej a oči, které se tak náhle zaplnily slzami, hned, jak mi ti dva zmizeli z očí. Ne, Ronalde, nemůžeš brečet. Teď na to není čas.

Když jsem došel do obýváku, už tam ten parchant seděl. Hermiona si stáhla již suché vlasy do uzlu a dokonce mu i naservírovala šálek čaje. Jak dlouho jsem stál na té chodbě, proboha? Nevěřil jsem si, že bych to ustál, a tak jsem se posadil, co nejdál od něj, přesto jsem z něj nespustil zrak.

-

Vyprávěl. Mluvil několik minut v kuse, kdy odvyprávěl svůj příběh – co se stalo po bitvě, kde byl a co dělal. Člověka by to i dojalo, kdybych nevěděl, že je to nevítaný host. Faktem bylo, že přežil, že byl schopný najít nás, respektive Hermionu a zničit všechno, co jsem měl. Bezohledně a tak jako vždycky. Nezměnil se, bylo mi to jasné. Tak moc jsem ho nenáviděl. Proč jen není mrtvý?!

Mlčel jsem. Nechtěl jsem mu do toho vstupovat, a ne ze slušnosti, ale proto, že kdybych se pustil do debaty, nakonec bych se na něj vrhnul a zabil bych ho vlastníma rukama. Jen, aby se mi ulovilo. Jen, abych té nejistotě, která ve mně klíčila tolik let, konečně učinil za dost.

Potom, co odvyprávěl svůj srdceryvný životní příběh posledních let, přišlo i na téma jeho citů. Odmítal jsem to poslouchat, ale nemohl jsem odejít. Nemohl jsem je nechat o samotě.

„Nezapomněl jsem, Hermiono. Vím, že uběhlo mnoho let, ale jak víš, nemohl jsem přijít dřív. Každý den jsem na tebe myslel a nikdy jsem nezapomněl. Nikdy. Pořád tě miluju." říkal něžně a vůbec nebral na zřetel, že jsem v tom pokoji taky já. Chlap, co s ní žije, co jí miluje a co s ní vychovává dceru. Byl tak bezohledný a sobecký. „Chci tě zpátky. Víš, že patříme k sobě. To, co se stalo, to co nás rozdělilo jsme ani jeden z nás nemohli ovlivnit. Někde hluboko uvnitř vím, že ti nejsem ukradený. Někde hluboko uvnitř, si jsem jistý, že mě pořád miluješ." pokračoval.

Můj tep se každým jeho zpropadeným slovem zrychloval. Zatínal jsem čelist a pěsti v pravidelném rytmu. Copak nemáš svědomí, ty parchante? Copak ti vážně dělá radost ubližovat druhým? Nenáviděl jsem ho o to víc.

„A ta holčička, co mi otevřela dveře? Hermiono, já... viděl jsem ji, chápeš?" mluvil dál. Netušil jsem, co je pro mě těžší a bolestnější, jestli poslouchat o nich dvou anebo o tom, jak mluví o mé dceři. „Nejsem slepý, je tak nádherná. Poznal jsem, že je moje. Je mi podobná, nepopřeš to."

„Ale..." namítla Hermiona, ale já, on i ona jsme moc dobře věděli, že tady není možné namítnout vůbec nic. Byla to krutá pravda. Podobala se mu. Ale to byla jen genetika, to já jsem její táta!

„Potřebuju tě. Potřebuju vás obě. Prosím... vrať se ke mně. Dovol mi, abych byl její otec, protože já jsem její skutečný otec."

„Do prdele, Malfoyi!!! Zavři tu hubu! Ona je moje dcera!" rozkřičel jsem se, otřásající se vzteky. Už jsem to nevydržel poslouchat. Takový žvásty!

„Není, Weasley. Moc dobře víš, že to není tvoje opravdová dcera. Je moje, což je vidět na první pohled. Je moje a já si ji vezmu zpátky. Obě."

„Nevezmeš mi je. Nedovolím to."

„Ještě, že to není na tobě." oznámil tvrdě. Věděl, že mě tím zraní. Věděl, čím a jak zacílit. Věděl, že má pravdu. A já? Věděl jsem to taky. Věděl jsem to! To mě srazilo na kolena ještě víc. Nemohl jsem vůbec nic.

„Rone, běž, prosím, za Violet." požádala mě a smutně se na mě pousmála.

„Nedělej to." odvětil jsem a upřel na ni prosebný pohled.

„Běž za ní a nech mě si s Dracem promluvit." byla nekompromisní. Zavřel jsem oči a snažil se ovládnout slzy, které se mi do nich draly. Prohrával jsem. Věděl jsem to. Aniž bych se na kohokoliv z nich podíval, zvedl jsem se a odešel jsem do pokojíčku za svou dcerou. Za děvčátkem, kterému jsem tátu dělal pět let.

„Tatínku!" vypískla, když jsem za ní přišel a věnovala mi úsměv, ve kterém chybělo pár zoubků. Svezl jsem se na zem a přitáhl jsem si ji do objetí. Violet pro mě znamenala všechno. Byl jsem její 'tatínek' a nikdo jiný.

-

-

-