-

-

-

Tu scénu nikdy nevymažu z hlavy.

Byl jsem tak bláhový a naivní, že jsem si dovolil doufat? Přál jsem si jen, abych mohl být šťastný po boku ženy, kterou jsem miloval. Chtěl jsem toho tolik? Naše minulost nebyla nijak hezká, zvlášť, když jsme se odcizili, ale nějak jsme to zvládli. Přenesli jsme se přes to, dali se dohromady, bydleli spolu, byli spokojení a měli jsme dceru. Bylo to to nejlepší, co mě mohlo potkat. Jenže nic netrvá věčně, že?

To, že můžu zemřít bolestí, žalem a bezmocí, mi oznámilo zazvonění zvonku u dveří našeho bytu, a to den po oslavě pátých narozenin mé krásné dcery. Budu zcela upřímný, ta myšlenka mě kdysi napadla, ale zamknul jsem ji tak hluboko v mysli, že jsem na ni skoro zapomněl. Skoro. A teď se ta noční můra stala skutečností.

Myslel jsem, že za dveřmi stojí moje mamka, která nám včera přislíbila přinést upletené svetry. Ty vlněné ohavnosti jsem nenáviděl už jako dítě, přesto jsem si je sentimentálním způsobem oblíbil. Musel jsem se nad tím pousmát. Určitě budu mít další odstín hnědé a s iniciálou na hrudi, jako vždy. Už jsme je neměli kam dávat, ale neměl jsem to srdce mamce říct, ať nám je přestane plést. Hermiona je naopak nosila ráda.

„Violet? Zlatíčko? Mohla bys, prosím, otevřít dveře? To bude babička, přinesla ti svetřík." křiknul jsem na svou dceru. Přála si zářivě růžový. Hermiona byla ve sprše a já měl ruce ve dřezu plném saponátu. Slyšel jsem, jak Violetiny kroky došly až ke dveřím, které následně otevřela, což doprovázelo krátké vrznutí. Měl bych namazat panty, připomenul jsem si.

„Dobrý den." pozdravila Violet. Zamračil jsem se. Rychle jsem si upřel ruce do utěrky. Tohle nebyla mamka. Odhodil jsem vlhkou utěrku na stůl a rychlým krokem jsem došel do chodby. To, co jsem viděl mi málem podlomilo kolena. To, co jsem měl celých pět let před očima bylo najednou tolik zřetelné. Srdce mi divoce bušilo a já se v ten okamžik nevzmohl absolutně na nic. Zasáhla mě taková bolest, které se prohnala mou hrudí, až jsem se otřásl.

To ne. To ne. To ne!

V tu chvíli všechno skončilo. To, co jsem měl. To, co jsem žil. To, co jsem byl. Byl konec. Věděl jsem to. Vždycky jsem to nějak tušil. Ta děsivá myšlenka, se stala skutečností.

Moje dcera, krásná malá holčička, která mi v ničem nebyla podobná stála proti muži z naší minulosti. Violet měla hnědé rozčepýřené vlásky, po mamince. Její vlasy však prosvítaly blonďaté prameny. Její čistá bezchybná pleť neměla ani jednu pihu, oproti mému obličeji s rusými vlasy. A její oči? Byly unikátní. Jenže nebyly moje. Jedno oko zářilo krásnou oříškovou barvou, po Hermioně. To druhé, čímž se velmi lišila od ostatních dětí, a kvůli kterému se jí malý Albus smál, do doby, než mu dala pěstí, bylo šedomodré.

Ten chlap, který měl být mrtvý, který měl hnít aspoň dva metry pod zemí stál na prahu mého bytu a díval se na mou dceru, zcela nehybný. Díval se na to dítě a nedokázal odtrhnout zrak. Díval se na moji dceru, která nebyla moje. Díval se na moji dceru, která nesla jeho rysy.

Horší to snad už být nemohlo.

„To je tvoje mamka, Rone?" ozvalo se zpoza bytu. Omyl. Mohlo a je to ještě horší.

Stalo se naráz hned několik věcí. Za zády se mi objevila Hermiona, muž u vchodových dveří konečně odtrhl svůj zrak od Violet a Violet se mi přitiskla k noze, na které jsem sotva dokázal stát. „Paní Weasleyová..." zarazila se Hermiona, když došla, s mokrými vlasy, do chodby a uviděla ho stát ve dveřích.

Měl jsem několik možností, co bych mohl ihned udělat. Přirazit mu ty dveře před nosem a uchránit nás od minulosti. Svézt se na podlahu a podlehnout té bolesti. Utéct z bytu a zhroutit se na ulici v slzách. Chtěl jsem udělat všechno a zároveň nic. Chtěl jsem vše, co jsem získal, ať už byla cesta jakkoliv trnitá, zachránit. Chtěl jsem taky na někoho jiného svalit tu odpovědnost, protože jsem nebyl schopný ničeho. V hrudi mi toho moc nezbylo a to, co ano, tak pekelně bolelo, krvácelo a bušilo jak o život. Tohle se nemělo nikdy stát.

Přesto jsem to věděl. Věděl!

Možná nezáleželo tolik na tom, co udělám já, ale co udělá ona. Nevěděl jsem to – tohle nikdy. Mohl jsem doufat a přát si, ale ve skutečnosti jsem nezmohl nic. Nehodlal jsem jí nic zakazovat, na to jsem neměl právo. Miloval jsem ji, obětoval bych za ni vlastní život, ale... nemohl jsem jí nijak ovládat.

Ta chvíle se prodlužovala. Měl jsem dojem jako by uplynulo už několik dní, co tu tak v chodbě postáváme, beze slov.

„Tati, kdo je to?" zeptala se Violet. Uvnitř hrudi mě pekelně píchlo. Slyšeli jste ta slova? Vnímáte ten paradox? Oslovila mě 'tati' a přitom její táta je on.

Sbíral se ve mně vztek, bezmoc a cítil jsem i nával slz. Tohle bylo zlé.

„To se teprve dozvíme, Violet. Běž si zatím hrát do pokojíčku, ano?" požádal jsem ji, pohladil ji po hlavě a následně ji popohnal správným směrem. Myslel jsem si, že se mi uleví, když moje dcera odejde ze scény, ale nijak mi to nepomohlo.

„Ty... ty jsi..." pípla Hermiona, která se ještě nepohnula.

„Naživu." odpověděl.

„Ty... ty jsi..." zopakovala, evidentně v šoku.

„Tady." dořekl. „Můžu dál?"

„Ne." vstoupil jsem do toho. „Nemůžeš dál a nemůžeš zpátky do našich životů."

„Rone..." oslovila mě.

„Co? Co, Hermiono? Mám dopustit, aby nám řekl svůj příběh? Aby všechno zničil?" křikl jsem na ni. Byl jsem strachy bez sebe. Tohle se přeci nemůže dít. Věděl jsem to.

Teď můžou nastat jen dvě možné situace. Buď zůstane nebo mě opustí.

-

-

-