Po Lukeově smrti a se zraněným Richardem propadl Matt depresi a melancholii. Tušil, že se psi jen tak nevzdají, a že je chuť krve musela ještě více rozdráždit. Pomalu přestával věřit ve šťastný konec. Navzdory tragédii, která je potkala, se pokoušel dívat na situaci racionálně. Na Lukea se v tom pokoji vrhlo alespoň deset psů, kteří teď byli bezpečně zavření a tím pádem neškodní, měli tedy o něco méně starostí, i když přesný počet nakažených psů neznali. Kate dosud nevěděla, co se přesně stalo, i když jí Richard předtím, než se vydal Mattovi na pomoc, něco naznačil. Byla teď zavřená sama v pokoji a mohla jen doufat, že se psům v domě nepodaří k ní skrz zatlučené dveře dostat. Byla vyděšená a nervózní , bála se každého zvuku zvenčí a litovala, že se nechala svým přítelem přemluvit k jízdě sem.

Matt s Richardem byli v karanténní stanici v relativním bezpečí. Při průzkumu budov objevil Matt lékárničku a znovu ošetřil bratrovi pokousané ruce. Zranění nevypadala dobře, jejich okolí bylo zarudlé a na dotek teplejší než kůže v okolí. Musela tam být infekce. Matt se zamračil a Richard na chvíli zavřel oči.

,,Je to zlé, viď, Mattie?" pronesl s obavou v hlase. Jeho bratr se na chvíli odmlčel. Neměl sice ještě dostatek lékařské praxe a zkušeností, ale odmítal si dělat ještě další starosti.

,,Budeš v pořádku, Richie, žádný strach," oplatil bratrovi škádlivou přezdívku z dětských let. 

,,Ty psy za chvíli omrzí čmuchat kolem zamčených dveří. Určitě najdeme skulinu, jak proklouznout." zadoufal a Richard jen souhlasně zamručel. Chtěl pryč, ale uvědomoval si, že už nemá smysl hazardovat. Cena, kterou za pouhý pokus zaplatil Luke a kterou mohli snadno zaplatit i oni, byla příliš vysoká.

Minuty se zvolna měnily v hodiny. Slunce začalo pálit a Richard procedil mezi zuby syknutí, když se mu do ran, ač zavázaných, začaly dostávat kapičky jeho vlastního potu. Matt se stával podrážděným. Štvalo ho, že nemohl bratrovi více pomoci. Že trčeli v nějaké pitomé karanténní stanici, zatímco Kate zůstávala sama v domě. Richarda trápilo svědomí, že ji tam nechal. Co když ji psi dostali, stejně jako Lukea?

Richard se rozhodl k riskantnímu, ale nezbytnému kroku. Hodlal využít horkého počasí, ve kterém budou psi jistě spíše lenošit ve stínu, k útěku ze stanice zpátky do domu. Matt jeho plánu naslouchal s obavami a nedůvěrou. Tolik věcí se mohlo pokazit a mladík byl navíc zraněný! Čím dál více si uvědomoval, že by nepřežil, kdyby bratra ztratil. Měl Richarda moc rád, i když spolu občas měli konflikty a hádky asi jako všichni, kdo měli tu "smůlu" a nezůstali jedináčky. Ale ani Matt, ani Richard si nedokázali život jeden bez druhého představit. Bývaly dokonce i časy, kdy Matt žárlíval na Kate, která mu jeho staršího bráchu ukradla pro sebe. Přesto ale spolu měli moc hezký vztah. Richard se na Matta díval zvláštním pohledem. V jeho očích se mísila něha s nevídanou tvrdostí a rozhodností. Ten pohled Matt nikdy neviděl a trochu jej bratrova neústupnost vyděsila. Proto mu s povzdechem položil ruku na rameno.

,,Dobře, Richie, ale půjdu já. Mám se psy více zkušeností a tebe navíc brzdí zranění. Ztratil jsi dost krve a já nebudu riskovat, že v tom horku někde zkolabuješ. Neboj se o mě." Matt se na Richarda povzbudivě usmál a vykročil k zavřené bráně. Cítil, že se mu třesou nohy, když sáhl na kliku. Věděl, že jakmile se ocitne venku, bude muset velmi pravděpodobně bojovat o život. A nebyl si jistý, jestli dokáže vyhrát. 

Ale také věděl, že musí. Nejen kvůli sobě, ale také kvůli svému bratru a Kate, pro které byl momentálně jedinou nadějí na bezpečný návrat domů.

Další část je na světě 🙂 Děkuji všem za více než sto hlasů, moc si toho vážím a jsem ráda, že se vám kniha líbí, nečekala jsem to 😄
SimGas