S Kate se Matt potkal až asi týden poté, na Richardově pohřbu. Všiml si jí prakticky hned, jak vstoupil na hřbitov. Pršelo, jeho rodiče už odjeli. Snažili se s ním sice vést v rámci možností rozumnou a jakž takž slušnou konverzaci, ale návrat domů mu nenabídli.

,Zatím ne, synu." řekl mu otec. Vzhledem k nevlídnému počasí, které se přihnalo jako na míru ušité tragickému dni, se nikdo z truchlících na místě dlouho nezdržel. Až na Kate, která se teď s nádhernou kyticí červených růží v ruce pomalu přiblížila.
Stála v černém oblečení obepínajícím její štíhlou postavu a s deštníkem nad hlavou asi metr od Richardova hrobu, obsypaném květinami a dopisy, ve kterých na něj pozůstalí vzpomínali. Matt si tiše stoupl za ni. Nechtěl ji vyrušit, nechtěl, aby na něj také začala křičet a obviňovat jej ze smrti svého milého. Přesto se dívka otočila a váhavě se na Matta usmála. Byla snad jediná, která věděla, jak to celé ve skutečnosti bylo. Mladík ji pozdravil kývnutím. Zároveň jí tak dal najevo, že ji nehodlá rušit, pokud si to sama nebude přát. Upřeně se zadíval na Richardovu fotografii, nalepenou na náhrobním kameni. Byla černobílá, z dob, kdy nešťastnému mladíkovi bylo asi sedmnáct let. Rozzářeně se na ní usmíval do objektivu a vlasy, které v té době nosil delší, než by chlapec měl mít, mu neposlušně padaly do očí. Matt náhle ucítil, jak se k němu Kate přitiskla. Viděl na ní, že se musí ovládat, aby se mu nerozplakala do obleku, který měl na sobě. Dal jí ještě chvíli čas, aby na Richarda mlčky vzpomínala, a poté ji, protože se počasí zhoršovalo, jemně a nenásilně odvedl k lavičkám, které stály kousek stranou schované pod dlouhými větvemi smutečních olší.

Chvíli nemluvili a každý po svém vzpomínali na nešťastného mladíka. Mattovy myšlenky se zatoulaly i k Lukeovi. Byl už někdo na ostrově zabít ty psy? Odvezli jeho mrtvolu? Nebo jej tam nechají shnít jako nepotřebný odpad? Jeho myšlenky se mu vypařily z hlavy, když Kate promluvila. Byl připravený na tu nejhorší variantu. Očekával, že bude naštvaná, že mu začne Richardovu smrt vyčítat jako jeho rodiče. Že jej už nikdy nebude chtít vidět. Jeho obavy ale zůstaly nenaplněny.

,,Děkuji, že jsi přišel, Matte." vzlykla tiše dívka. Jak se mu tak choulila v náručí, vypadala drobně a bezbranně. Jako dítě. Kamarádsky ji objal kolem ramen, aby jí vyjádřil podporu.

,,Upřímnou soustrast, Kate. Věř mi, že mě to moc mrzí." řekl tiše. Dívka k němu vzhlédla.

,,To přece nebyla tvoje vina. Ošetřil jsi jej, udělal jsi vše, co bylo v tvých silách, Matte. Jsi skvělý bratr, přála bych si takového mít." řekla pevně a upřímně. Najednou vypadala jinak, než ta drobná ustrašená dívka, za kterou ji Matt považoval na ostrově, když se museli skrývat v pokojích jako krysy ve svých norách. Její hlas zněl silně a sebejistě. Sevřela jeho ruku ve své.

,,Jak - jak se ti žije?" zeptala se po chvíli nesměle. Bála se, aby se jej nedotkla nebo jej nezranila. Jak asi může žít mladý kluk, který náhle ztratil bratra? Matt se na chvíli odmlčel, než se rozhodl říct jí pravdu. Cítil to, věděl, že lží bylo už všude dost.

,,Ne moc dobře. rodiče mě vyhodili z domu. Myslí si že - že Richard zemřel kvůli mě, že jsem na něj měl dávat pozor." řekl těžce a zavřel oči. Kate se na něj šokovaně podívala.

,,To je příšerné." zamumlala. ,,Nemůžu ti nějak pomoci?" zeptala se účastně, ale mladík rozhodně zavrtěl hlavou. Přišlo mu nemyslitelné žádat o pomoc bývalou přítelkyni jeho zemřelého bratra. Smutně se usmál.

,,Vážím si toho, Kate, ale nedělej si o mě starosti. Pronajal jsem si garsonku, chodím na terapie. Postarám se o sebe, neměj strach. Děkuji ti." Mattovi se sevřelo hrdlo. Věděl, že jestli zůstane ještě chvíli sedět v tom příšerně uplakaném počasí, rozpláče se také. Proto Kate opatrně pustil a vstal.

,,A jak jsi na tom ty?" zeptal se opatrně a dívka pokývla hlavou.

,,Bolí to. Ještě mi pořád tak nějak nedošlo, co se vlastně stalo. Poté, co Richard zemřel, do mě cpali sedativa a antidepresiva, protože jsem chtěla umřít také. Ale asi mi to pomohlo překonat to nejhorší období." řekla tiše a na jejích řasách se zatřpytila slza.

Matt si připadal jako necita a zbabělec, ale věděl, že musí pryč. Jestli se mu tam rozpláče i Kate, dostane jeho sebevědomí smrtící ránu. Proto se tiše a nesměle rozloučil, objal dívku na rozloučenou a vydal se deštěm k bráně ke svému autu. Jelikož mu ale cestou na garsonku došel benzín, musel zastavit na nejbližší pumpě. Při té příležitosti se stavil v trafice pro denní tisk. Titulky, které na něj přímo řvaly, jej přimrazily na místě. Nevěnovaly se totiž ničemu jinému, než jemu a jeho blízkým. Asi se dobře vědělo, co je Lukeova rodina zač.

Dědic milionáře obětí zákeřné vraždy?
Zuřiví psi jako nástroj pomsty?
Touha po bohatství silnější než přátelství?

Matt pročítal titulky novin vystavených v trafice a krve by se v něm nedořezal. Nikdo samozřejmě nepsal nic konkrétního, všechny tři články ale shodně odkazovaly na reportáž ve večerních hodinách, kdy slibovaly čtenářům vysvětlení a více informací. Prokleté senzacechtivé hyeny! Mladík noviny vztekle smotal do ruličky a hodil do nejbližší popelnice, nevšímal si přitom překvapeného a rozzlobeného prodavače. Měl chuť něco rozmlátit, do něčeho kopnout. Měl chuť brečet jako malý kluk.

Měl chuť umřít.

Další kapitola je venku 🙂 Užijte si ji 😄