Rada se konala uprostřed lesa. Stala tam malá chaloupka. Vevnitř už bylo několik kápů, nevzpomínám si přesně kolik, ale na její vkus se kolem ní motalo až spoustu chlapců.
„Takže," povzdechl si Alby, „schůze asi může být zahájena."Zněl unuděně, jakoby tam vůbec nechtěl být.Hned po jeho prohlášení začala spousta hádek přerušených Albyho ostrým:
„Ticho!"
Všichni samozřejmě pod ostrým tónem a pohledem ztichli.
„Chováte se jak nevychovaní fracci!" Kdyby mohl Albyho pohled zabíjet, všichni kápové by už byli mrtví.
„Uklidni se Alby, vyřešíme to jako každou radu kápů, popořadě a spořádaně, kdo chce něco říct, má možnosti," Newt položil Albymu ruku na rameno a otočil se k zástupu.
První se ozval Galy, už teď věděla, že bude proti ní a měla pravdu.
„Vidíte, co dělá? Je tu ani ne den a už se tu kvůli ní hádáme, navrhuji ji zavřít do Díry, a nebo strčit do Labyrintu. Jiná možnost není," pokrčil rameny a opřel se a jeden z trámů čekajíc, kdo jeho návrh podpoří.
„Brzdi, Galy," Newt se k němu naštvaně obrátil. „Já si nemyslím, že tohle nejsou dvě jediné možnosti. Je tu ještě jedna."
„A jaká?" Alby už se dostatečně uklidnil a teď ho zajímal Newtův nápad.
„No jaká asi?" zasmál se Newt. „Může žít jako normální Placer. Je jedno, že je to holka, neřeknu, kdyby se sem přihnal místo ní rmut, ale proboha! Je to člověk."
Carol se usmála, alespoň někdo je na její straně.
„Dobře, budeme hlasovat," rozhodl kápo Placu. Nevěděla, jestli bude na její straně nebo na Galyho, ale nejspíš Galyho, od začátku ji moc nemusel.
„Kdo hlasuje pro Newtův nápad?"
Pár ruk se zvedlo, Pánvička byl se ní, dále Newt, Miho a kápo měďochů- Jeff.  Pak kluk, myslela, že se jmenoval Edz, ale jistě to nevím. A nakonec, to ani ve snu nečekala, se zvedla i ruka Albyho.
„Guty, takže předpokládám, že ostatní jsou pro Galyho návrh."
Jeden z chlapců, černovlasý s poďobanou tváří - Winston - co nezvedl ruku, kývl.
„Tak v tom případě. Carol, vítej v Placu," oznámil jí Alby a Carol se štěstím rozzářila a poděkovala mu. Byla ráda, že byl na její straně, a že to ví.
Zadívala se na Galyho; z očí mu šlehaly blesky a obočí měl zlostí ještě křivější, nejspíš z nich asi přátelé nebudou.
„Teď už nám zbývá vyřešit jen jedna věc."
Cože?!
Carol, jen tak čistě náhodou, vzpomínáš si?" zeptal se Alby a všichni utichli.
Mlčela. Co má říct? Ano? Ne, hlas nehlas, to by jí předhodili do Labyrintu rovnou. Nahodila zmatený výraz.
„Na co bych si měla vzpomínat?" zeptala se. Alby stál vyrovnaně, dobře, sežral to.
„To neřeš Carol, my to také nevíme," usmál se Newt a vzal jí kolem ramen.
„To si zaslouží oslavu!"

Samozřejmě, že si vzpomínala. Viděla své přátele, nyní netušící, že se znali, jak je odvádí pryč a věděla, že už se nevrátí. Že je pošlou na tohle zpropadený místo, vymažou jim mozek a nechají je bez soucitu umřít. 
Bylo jim jedno, kolik dětí umře, dětí, které před sebou mají ještě celý život. Hlavně, že jim poslouží pro jejich věc, že pro ně vyvinou nový druh lidstva, že projdou jejich testy. Viděla umírat mnoho lidí, jak na operačním sále při nepovedených operacích a pokusech, tak i zde, když se snažili dostat ven a mysleli si, že odsud není uniku. Ale je, a ona jim ho nenápadně pomůže najít!