Newt vyletěl jako neřízená střela a rychle oddechoval. Možná křičel, možná ne, ale nikoho tím naštěstí neprobudil.
„Byl to jen zlý sen, Newte, jen zlý sen," opakoval si, ale v jeho hlase byla cítit pochybnost nad svými slovy. Jasně, že to nebyl zlý sen, byly to vzpomínky, vzpomínky na dětství, na Carol.
Znovu se položil, ale byl rozhodnutý, že nebude spát. Nechtěl.

Vydržel až do rána, kdy se snažil odehnat své myšlenky daleko od Carol, což se mu stejně nepovedlo, protože kdo mohl jen tak opomenout ten její zářící úsměv a krásné zelené oči?
Pomalu vstal a vydal se na snídani k Pánvičkovi o něco dřív.
„Pánvičko!" zakřičel u výdejního okénka a hned uslyšel dusot, jak se k němu žene.
„Uff, co je Newte?" ptal se hned co zabrzdil.
„Mám hlad!" zašklebil se na to a Pánvička, očividně naštvaný, mu hodil talířek s párky a chlebem.
Newt zkřivil obličej, ale zamumlal díky a odešel si sednout.
Den vůbec neproběhl v klidu. Možná by klidný byl, kdyby se Newtovi myšlenky netoulaly pořád někde jinde a nebyl mimo.
„C-coo?" vyvalil oči na Minha, který mu něco nadšeně vyprávěl.
„Ty jsi mi ale případ, Newte," zakroutil hlavou jeho přítel a prsty si poklepal na čelo. „Říkal jsem, že Thommymu to začíná jí!"
„Co mu začíná jít?" zeptal se znovu Newt.
„No přece být běžec, kámo, to už jsi zapomněl?"
Newt zakroutil hlavou. „Ne."
„Zítra se pustíme ještě dál!"
„Hmm..."
Pak Minho raději zmlkl, protože věděl, že z Newta už nic nevydoluje.
Přisedla si k nim Carol.
„Ahoj," rozzářila se a na to zamračila.
„Někdo je tu bručoun," zamrmlala s pohledem na Newta, který jí pozdrav oplatil velmi tiše.
„Hmm," zabručel znovu a dál si všímal své nedotknuté večeře.
„Čočka ti nejede? Já si ji rád dám!" Minho vzal Newtovi talíř a začal střídavě ujídat ze svého a z Newtova.
Čekal na Newtovu zlostnou reakci, která se...jaksi nedostavila. I Carol vyčkávala, v jejím případě na to, až se Minho spakuje.
„Co ti je?" zeptala se hned, co Minho opustil jídelnu.
„Nic," šeptl Newt.
„Jasně, nic," probodávala ho pohledem Carol a převalovala každé slovo v ústech.
„Jen zlý sny," zamrmlal k ní a vzhlédl, jestli je spokojená. Nebyla, ale rozhodla se Newta nechat být. Každý měl na Place zlé sny, dokonce i Gally, i ona, takže samozřejmě i Newt a z toho se každý musel vymotat sám.

Carol se za chladné noci brátila v dál a soustředila svou mysl.
Thomasi! poslala vzduchem a čekala na odpověď.
Tereso?! přišlo jí nazpět.  Fajn, už to umí! Bude to lehčí než si myslela.
Ano, Thome, jsem to já.
Ale ty jsi mrtvá!!
V tvé mysli žiju dál. 
Trhalo jí to srdce, ale musela. Odešla spát a nechala Newta se svými myšlenkami o samotě.
Newt se bál. Bál se nevyhnutelné noci. Umínil si, že nebude spát, ale pak si uvědomil, že to nemá cenu. Usnul by, znal své hranice a věděl, že by to tak dopadlo. Vzpomněl si na něco, co se mu vybavila před pár dny. Poslední věty, které si s Carol vyměnil, než je rozdělili.
„Nikdy tě nenechám odejít. Budeme navždy spolu!"
Ona se jen otočila a smutně se usmála.
„Navždy je dlouhá doba."


Pravda, neměl by se bát pouhopouhého spánku. Vždyť to nemůže být až tak zlé ne? Newt zavřel oči a přiznal si pravdu.
Bylo...
„Sebe! Kdo to támhle je?!" vypískla šestiletá Carol a chňapla ho za ruku. Newt vzhlédl ze země, kde prozkoumával jednu stonožku a zadíval se do dálky.
Byli na jedné hezké mýtině, přímo uprostřed lesa. Carol všude poskakovala a trhala květiny.
„Tyhle dám mamince!" pyšnila se vždy, když nějakou utrhla a přidala ji ke svazečku dalších.
„Jsou krásné," potvrdil vždy Newt.
„Kdo to teda je?" domáhala se odpovědi a za ruku ho bolestivě tahala. Newt nic necítil, zíral do dálky a pomalu se připravoval na situaci, která byla nevyhnutelná.
„Nikdo," zakroutil hlavou,„dělej, že tu nejsou."
Pak se na ni usmál a aby upoutal její pozornost, ukázal na jednu kopretinu před sebou.
„Jé, to je krásná kytička!"
Jeho plán zafungoval a Carol odtrhla pohled od tří osob, kluků, a rozběhla se k ní.
„Máš pravdu! Ta je nejkrásnější! Maminka bude mít radost, viď?"
Newt neodpovídal.
„Viď?" zopakovala znovu jeho sestra.
„Ano, určitě," pokýval hlavou a usedl do trávy. Možná ho pak neuvidí! Pozdě, viděli už ho dávno a teď je jen rozčílil, protože se začali rychle přibližovat.
Newt vstal a chytl sestru.
„Dáme si závod, jo? Kdo bude dřív doma!"
Carol k němu otočila hlavu. „Jó!" zavýskla a beze startu se rozběhla směrem, odkud přišli.
Newt jí byl v patách a tentokrát byl rozhodnutý, že ji nechá vyhrát.
Běželi lesem po pěšince, kde rádi chodívali. Newt se ohlédl přes rameno a zjistil, že osoby se rozeběhly za nimi.
„Dneska ne," prosil a popohnal Carol jízlivou poznámkou, že ji předhoní. Jenže chlapci byli rychlejší. Carol a Newt zabočili kolem jedné skalky a Newt zastavil.
„Co je?" fňukla Carol.
„Schovej se. Zahrajeme si na schovku, pykám!"Carol se zatetelila radostí a sotva Newt přitiskl čelo ke skalce, odběhla. Schovala se za jednu za skal, Newt by raději, aby se schovala dál, ale počítal rychle, aby to stihla, než se-
„Ty nám chceš utéct, srabe?" ozvalo se za ním povýšeně.
Newt se nervózně otočil. Před ním stáli tři chlapci. Všichni byli hory svalů, on byl vyžle, svaly žádné a i když byl na svůj věk trochu vyšší, oproti nim byl prcek.
„Mám návrh. Buď nám dáš prachy, nebo od nás dostaneš nakládačku."
Promluvil šéf, blonďatý kluk s vyceněnými zuby a zlostí v očích. Jeden z jeho kumpánů, přesněji po jeho pravici se uchechtl. „Zase," poznamenal.

Newt byl v pasti. Peníze neměl, ale zmlátit taky nechtěl. Je v háji!


Tak je tu dnešní díl. Doufám, že jste si užili Vánoce, Silvestr a celkově svátky, kdy jste nemuseli do školy. Já ano a hlásím, že už jsem dočetla i třetí díl Labyrintu, a v duchu bulím ještě teď. Proč Newt bože?
Dneska jsem vás trochu chtěla navnadit na nenávistné komentáře typu:
„Jak jsi to tady mohla skončit?!"
Štvu vás ráda lidi a mám vás ráda. Pokračování bude v dalším díle.
Jako obvykle budu velice ráda za ty (i když nenávistné) komenty, voty a podobně.
Vzpomínky mají nový obal a za něj velice moc děkuji skvělé dívčině OstruzinKa4 a já jsem velice spokojená, starý už nebyl ono. Co vy, líbí se vám?
Dále chci poděkovat že úžasných 5 K přečtení a doufám, že to vytáhneme ještě výš, protože by pro mě bylo potěšením, kdyby další z mých příběhu přesáhl hranici deseti tisíc. Proto vše je dnešní kapitolka trochu delší.
Doufám, že se vám Newtovi vzpomínky líbí a chcete je občas i dál. Já osobně je žeru! Alespoň jste pochopili pointu názvu. Newt + Carol. Nic je nerozdělí i když ona si pamatuje a on ne. 
Je to základ celé fanfikce.
Oraculum