„Tati! Máme dalšího zákazníka!"
„Já tě slyším kluku, nemusíš řvát," napomenul otec mladého černocha a pohladil ho po čele. Co by byl bez něj dělal? Nic, i když se odstěhovali z jejich rodné země sem, do Ameriky, velkého světa za prací, něco jim scházelo. Máma. Obita máma zůstala doma, tvrdila, že svou rodnou zemi nepustí. Místo toho raději opustila vlastní rodinu. Jeho a tátu.

Samozřejmě, práci si našli skvělo, dobře placenou, jeho táta vždycky chtěl vlastnit restauraci a splnilo se mu to. Ze začátku to byl horor, neumět pořádně vařit, neumět nic, ale vypracovali se skvěle! Otec už teď tvrdil, že jsou jedni z nejlepších ve městě, přeháněl. 
„Obike, obsluž ho prosím tě, já musím něco zařídit. Černoušek kývl. Tady naštěstí lidi neodsuzovali dle vzhledu a původu, tady se uplatnil každý nedbaje barvy pleti. Ve škole to bylo stejné, měl kamarády, kteří rádi ochutnávali jeho nové experimenty, i když se po většinu času nevyvedly.

„Máme po šlichtě," poznamenal táta, očima přejíždějíc každý kus restaurace, jestli jsou vážně sami.
„Jo," přikývl Obike šťastně,„máme." Pak se otočil k otci a mimoděk poznamenal:
„Máme by byla pyšná."
Otcův pohled ztvrdl, nesnášel mluvení o mámě, byla pro něj minulost, zrádkyně. Obike už si myslel, že schytá tu největší facku svého  života, pravda, dostal jich jen pár a to zasloužených, ale nestalo se tak.
„Jo," připustil otec a povzdychl si. „Máma by měla radost."
Obike si oddychl, právě se dostal ze šlamastiky.

Druhý den, tady neděle. Prý den, kdy se nic nedělá. Přes to všechno měla ale jejich restaurace otevřena už od brzkého rána. Obike spolu s ostatními číšníky obíhal stoly častých strávníků a kuchaři vařili v kuchyni, vše, jak má být. Dnes byl nával, Obike doufal, že si přivydělá pár dolarů navíc. Šetřil na letenku, pro mámu.

Jenže, přeci jen, něco bylo jinak. Vládla tichá atmosféra, hosté na sebe promluvili jen zřídka, to nebylo dobré. Určitě se ve městě něco stalo. Vždy, když hořelo, nemluvilo se, vždy když byla havárie, nemluvilo se. Něco se muselo stát.
„Tati!" vlítl do kuchyně jako tornádo. „Něco se stalo!"
Jeho otec právě stál vedle šéfkuchaře a oba hluboce gestikulovali.
„Buď zticha kluku, nebo tě přetáhnu pánvičkou!"
„Dobře tati," rezignoval a po zbytek dne si ničeho nevšímal, večer už se to nedalo.
Spal, ignoroval zvuky velkoměsta jako vždy, ale najednou to nešlo. Zvenku šel hluk, řev a všechno možné, bál se! Pak práskly dveře, od jeho pokoje! Obike se schoulil pod peřinou, co když je to zloděj?! Neměl by se mu postavit? Ne, nebo ano? Co by řekl táta?
„Vstávej kluku," zasyčel cizí hlas a Obike ani nedutal.

„Řekl jsem, že máš vstát," zopakoval hlas netrpělivě a strhl z jeho těla teplou peřinu. Ovál ho chlad. Skrz tmu na něj hleděly dvě bledě modré oči.
„Jdeme," pronesl člověk, podle hlasu muž a chytil Obikeho zápěstí.
„K-kdo jste? Já s vámi nikam nejdu!" vzdoroval, ale muž sevřel jeho zápěstí ještě více.

„Jdeme," zopakoval s větším důrazem, byl netrpělivý a smlouvat s ním nemohl.
„A co táta?" škemral.
„Táta je mrtvý." Pak muž ztratil trpělivost, přehodil si Obika přes rameno a utíkal s ním do teď už tiché ulice.
„Pusťte mě!" vřískal. „Já chci domů!"
„Doma už není..."
Co to ten muž říkal? Lhal mu, on ho přece unášel.
„Kam mě to nesete?!"
„Do bezpečí," ujistil ho muž a běžel dál. Teď si ho teprve prohlédl. Tmavé, delší vlasy, svalnaté tělo a černý plášť, přesně, jakoby vypadl z hororu.
„Do bezpečí," šeptal Obike.
„Přesně tak kluku a to, co ti teď řeknu si dobře zapamatuj a nikdy netvrď nic jiného: ZLOSIN je dobrý kapiš to?"
Obike zakroutil hlavou.
„Ne," hlesl.

Tak schválně, jestli poznáte dnešní postavu, schválně vám sem nedám obrázek, budu velice zlá :) Jinak, přesáhli jsme hranici 10 000 takže slavíme! Moc vám tímto děkuji, tohle je třicátý díl, takže úspěch. Mám pokračovat, nebo skončit? Byla bych ráda za názor. Už se mi toho totiž zdá až moc.

Oraculum