Rána přišla nečekaně. Sebastian se zhroutil na zem a chytl se za tepající tvář, která byla určitě červená. 
„Au," zamumlal tiše a raději zůstal schoulený u skály.
„Vstávej," vyzval ho Troll se smíchem.
„Ne," odmítl Sebastian, ale do očí se jim netroufal podívat.
„Řekl jsem...vstaň!"
„Ne!"
Troll se zamračil:
„Jak chceš."
Přišel k němu a za triko ho zvedl sám a postavil ho na vratké nohy. Sebastian si utřel krev odkapávající z roztrženého rtu od předchozí rány a podíval se na ně.
„Co teď?"
Hňup pokrčil rameny a zamyslel se, což bylo v jeho případě zcela výjimečné.

Popravdě, jediné co ho napadlo bylo, že mu dají nakládačku za ten den podruhé.
„Tak co, příště zaplatíš skrčku?" zeptal se jeden z nich, Sebastian už ani netušil který z nich to byl, protože měl bolestí oči zavřené a nejraději by je už ani neotevřel.

Hňup ho naposledy nakopl do žeber, což už ani Sebastian necítil a se smíchem spolu s oběma kumpány odešel.
Sebastian se natiskl na skálu a schoulil do klubíčka, v tu chvíli mu bylo vše jedno.
„Sebe! Bráško!" zaslechl. Pak ucítil na zádech drobné ručičky - Carol.
„Bráško, jsi v pořádku?" natahovala. „Co ti provedli ti zlí kluci?"
Sebastian zakroutil hlavou, ale slovo ze sebe nevypravil.
„Vstávej," požádala ho sestra a jemně do něj drkla. „Chci jít domů."
„Já vím," šeptl Sebastian. Nevstal však.
„Pojď, řekne mámě, že ti ubližují!"
„Ne," zamítl to rázně, trochu hlasitěji. „Neříkej jí to, zakazuji ti to!"
„Prooč?" protáhla.
„Proto!"
„Tak jo, ale vstávej."
Sebastian se pokusil vstát. Jednou rukou si podložil tělo a druhou položil na skálu za sebou jako oporu. Zasyčel, bolelo to. Určitě se dnes nepodívá do zrcadla, nechtěl vidět své zohavené tělo. Modřiny, podlitiny, vzpomínat na tu bolest. Dále podsunul nohy pod břicho a vzdychl znovu. Věděli jak ublížit člověku aby je to bolelo, věděli jak nic nezlomit, jen narazit. Postrachové.
„Bolí to bráško?" ptala se lítostivě a vzlykla.
Ne Carol," ujistil ji. „Je to v pořádku!"
„Tak dobře."

Pokusil se zvednout, povedlo se!
Postavil se a křivě se na sestru usmál, aby jí došlo, že je opravdu v pořádku, i když opak byla pravda.
„Jdeme domů," kývl na ni a čapl ji za ruku, snad mu bude pomáhat jako opora.
Cesta byla utrpení, které Sebastian snášel v mučivém tichu, zamkl bolest do trezoru a klíč na nějakou chvíli schoval do kapsy, kvůli Carol.
Carol otevřela dveře a společně se propašovali do jeho pokoje.
„Díky," zamumlal když ho posadila na postel. Hodil sebou do ní, nohy nechal viset a zavřel oči, Carol beze slova odcupitala.
Proč si neštěstí vybralo právě jeho? Neexistuje snad tisíce lidí, ze kterých by mohlo vybírat? Ne, on byl jasná volba, jasný cíl. Pomyslel na mámu, nevědomky mu tekly slzy.
Na starou mámu, mámu kterou nadevše miloval, o trochu víc než novou. Zvedl pravou ruku a zadíval se na odřeninu na lokty, rozedrané klouby a modřinu, slzy tekly proudem.
„Proč já?" šeptl, pak usnul.