„Newte, to nemůžeš udělat!"
„Proč?" zaskřehotal rapl se zavřenýma očima  a dál  drtivě tiskl pistoli.
„Nemůžeš mě tu nechat samotnou, vždyť já tě miluju...a ty mě taky!" šeptala Carol plačtivě se slzami v očích a rukou napřaženou k němu. Jenže na něj nedosáhla. 
Proč, proč? Proč se to muselo stát zrovna jim? Všechno vypadalo už tak růžově a nakonec to byl pouhý klam! Svět byl tak kruté místo, myslela si.
„Kdo ti řekl, že tě miluju?!" odsekl rapl ublíženě. „Já nikoho nemiluju, jsem kurva rapl, Carol, copak si to neuvědomuješ?!"
„Nezáleží na tom, co jsi nebo kdo jsi, na lásce to nic nemění!"
„Tak to se mýlíš. Tohle nezměníš...Běž pryč."
„Proč?"
Newt se zamračil a sklopil pohled k zemi. Byl zraněný na duši i na těle. „Nechci ti ublížit, až na to dojde. Nechci, abys tu byla a viděla to."
Carol zakroutila hlavou a pokusila se o malý krůček blíž.  „Nechápeš to, ubližuješ mi už teď. Víš, co jsi mi slíbil?! Jak to chceš dodržet, Sebastiene?"
Newt sebou při zaznění svého jména trhl. Tak moc ho to bolelo. 
„Nejsou šťastné konce, Carol," vzdychl srdceryvně. „Aspoň pro mě ne."
„A proto je musíme udělat sami! Odlož tu zbraň." Mluvila klidně, bez rozmyslu. To, co chtělo říct srdce, nemohl převzít mozek, ne tady a ne teď. 
„A co pak?"
„Něco vymyslíme, já jsem imunní, dám ti krev, vyrobíme lék!"
„Ne," zamítl to Newt rázně a zaťal své nehty do dlaní, jak sám sobě pokoušel vzdorovat. „Vypadni, než ti ta zrůda, kterou nyní jsem, ublíží."
Pak zařval, zněl jako zvíře. Přiložil zbraň ke spánku a stiskl. Jeho srdcervoucí řev přeťala rázná rána. Pak jeho tělo narazila na zem.

Carol se na nic nezmohla, její končetiny byly jako ze želatiny, nemohla se pohybovat, nemohla dělat vůbec nic. 
Svezla se na kolena k jeho bezvládnému tělu a s vytřeštěnýma očima plnýma slz jej pozorovala. Měl umouněnou a ztrhanou tvář, pytle pod očima, ale vypadal klidně. Jako by jen spal. Jako by nebyl mrtvý, jako by stále dýchal a jeho srdce tlouklo.
„Bez tebe, Sebe?...Nikdy," šeptla Carol a provedla stejnou hrůzu, jako on. Teď ji nezajímal Thomas, ani Pánvička, nikdo. Oni nechápou lásku, možná Tommy ano, kdyby Teresu někdy potkal.

Třesoucí zarývala chladnou zbraň do jemné pokožky a jen malý pohyb ji držel od věčného spánku a života se Sebem.

On ji potká, že? Tam nahoře, ŽE?

Vždyť...Přece...Stejně neměli šanci přežít! Byla to pouze nevyslovená a krutá pravda.
Možná, že ZLOSIN byl dobrý, ale to už je teď jedno. Dal jim šanci žít, zamilovat se rovnou dvakrát.
„Už jdu za tebou, můj Sebe."

*bum*

A tímto oficiálně vyhlašuji tak neočekávaný a nechtěný KONEC. :) Velice děkuji za krásnou podporu, ale protahování bylo dost a doufám, že jsem vám nijak neublížila. Definitivně to utvrdilo překročení 10 000 :) DĚKUJI VÁM! Nechci se rozkecávat, nebo se rozbulím :D

ÁÁÁ! Jsme první ve Sci-Fi, moc Vám děkuji! Snad to udržíme.