Dlouho ji trvalo, než si přiznala, že se to opravdu děje.

Ze začátku to byly jen maličkosti, které přičítala jeho roztržitosti. Zapomněl si doma telefon, klíče omylem strčil do mražáku a ona je tam našla až po dvou týdnech. Nedonesl nákup, který slíbil, že koupí. Byl protivný, odsekával ji na všechno jedním slovem. Anebo byl naopak až příliš veselý. Nálady se mu měnily rychleji než se měnilo aprílové počasí.

Ale doopravdy se zastavit nad tím, že se něco děje, ji donutila až ta událost na začátku jara. Noah byl už třetím rokem na univerzitě a ona skončila v práci dřív. Chtěla Stilese překvapit, ale on nebyl doma.

V prázdném domě se nikdy necítila dobře.

Společnost ji dělal jen Roscoe, který seděl na druhé straně pohovky, zatímco ona znuděně přepínala mezi programy.

Čas rychle utíkal a on pořád nebyl doma.

Začínala být nervózní, proto se rozhodla vytočit jeho číslo. Telefon chvíli na prázdno vyzváněl, než se na druhé straně ozval jeho hlas.

„Stilesi?"

„Jo?"

„Kde jsi?" Vyštěkla na něj podrážděně.

A on zůstal potichu.

Nádech.

Výdech.

Ticho.

Nervózně se narovnala a znovu ho oslovila.

„Stilesi, kde jsi? Co se děje?"

„Já... nevím," vydechl s námahou.

Stačila jí jenom dvě slova, aby poznala, že něco není v pořádku. Zprudka se postavila, Roscoe na ten pohyb zareagoval jen tím, že zvedl hlavu ze svých pacek. Pohledem ji sledoval, zatímco ona se chvatně zvedala z pohovky. Oblečená byla do domácího, přesto se snažila narvat tepláky do vysokých kozaček bez podpatku. Přes ramena měla přehozený kabát, klíče od domu držela v jedné ruce, telefon usilovně svírala v druhé.

Pokládala mu jednu otázku za druhou, ale on měl na všechno jen jednu odpověď.

Já nevím.

A ona si najednou uvědomila, že se nebojí o něj.

Ale že ji děsí ty dvě slova.

Ty dvě slova, kterými ji stále odpovídal. Opakoval je potichu, stále znovu a znovu, jako kdyby to byla nějaká kouzelná mantra, která ho mohla dovézt zpátky domů.

Já nevím.

Já nevím.

Já. Nevím.

Nevím.

Ty dvě slova ji rezonovala v hlavě.

Chtěla křičet.

Chtěla brečet.

Chtěla nadávat.

Chtěla utíkat.

Chtěla...

Chtěla, aby to nebyla pravda.

Když ho našla, seděl na patníku, pohledem vyděšeně těkal po okolí. Jakmile ji spatřil, jeho pohled se rozšířil, vyskočil na nohy a pospíchal k ní. Objala ho, schovala ho do své náruče, jako kdyby byl malým dítětem. Zabořil si hlavu do prohlubně na jejím krku, zhluboka dýchal, vzduch z jeho plic ji lechtal na celém těle. Měl studené ruce, třásl se zimou.

Chvíli tam jen tak oba stáli, pod světlem pouliční lampy.

„Našla jsi mě," zašeptal do ticha mezi nimi.

„Vždycky tě najdu."

„Bojím se."

Zvedl pohled a ona ten strach viděla v jeho očích.

Místo odpovědi ho políbila na rty. Opatrně, jako kdyby se bála, že mu tím ublíží. Vpila se do toho polibku, on ji ho opětoval se stejnou ne-li větší naléhavostí. Když se jejich rty rozpojily, sklonila se k němu, opřela si svoje čelo o to jeho. Uchopila jeho obličej do svých rukou, bříšky palců mu přejela po tvářích.

Díval se na ni, jako kdyby ji viděl poprvé v životě.

Jako kdyby se snažil zapamatovat každý detail jejího obličeje.

Jako kdyby byla to nejdůležitější na celém světě.

Jako kdyby byla to jediné na celém světě.

„Já taky," zašeptala nakonec tichou odpověď.

---

Trvalo několik dlouhých týdnů, než se Stilesova diagnóza potvrdila.

Oba to věděli, tušili to, ale ani jeden z nich nepřestával doufat. Jenže doktorova diagnóza udělala za jejich nadějí definitivní tečku.

Ty dvě slova jim vzala poslední naději.

Jessie cítila, jak se jí ty slova zarývají pod kůži.

Připadala si zraněná.

Bolelo ji to.

Ještě nikdy necítila větší bolest než v ten moment, kdy doktor vyslovil Stilesovu diagnózu.

Snažila se zůstat silná.

Kvůli němu.

Když přišli domů, zlomil se.

Schovala ho do své náruče a šeptala mu slova útěchy. Brečel, omlouval se a ona nemohla dělat nic jiného než ho konejšit prázdnými slovy. Udělala večeři, na stůl položila dvě skleničky vína jako kdyby měli nějaký důvod k oslavě. Uložila ho do postele a pak se na něj dívala, jak spí. Hladila ho ve vlasech a stále nic necítila.

Jen absolutní prázdnotu.

Nic.

Kolem půlnoci, když si byla absolutně jistá, že spí a nic ho nevzbudí, se vytratila z postele. Převlékla se a potichu za sebou zavřela domovní dveře. Chvíli se na prázdno toulala prázdným městem. V Beacon Hills strávila téměř celý svůj život, znala každé jeho zákoutí a všechny jeho stránky. Milovala velkou rezervaci, která město obklopovala. Milovala posedávání po místních kavárnách a objevování nových míst. Když se Noah narodil, dokázala strávit hodiny a hodiny venku. Procházela se s kočárkem po všech těch důvěrně známých místech a všechny ji připadaly úplně nové a neznámé.

Protože se na ně teď dívala jinak.

Protože se změnila.

Stejně jako teď.

Toulala se známými ulicemi, ale nepoznávala je. Nebylo to jen světlem pouličním lamp, které městu dodávaly tak trochu tajuplný nádech. Nebylo to prázdnými ulicemi, které jen umocňovaly magii vyvolanou umělým osvětlením.

Všechno se změnilo.

A už nikdy nebude nic jako dřív.

Slzy ji pomalu stékaly po tváři a ona je nechávala. Nechtěla je stírat. Nepřipadalo jí to správné.

Protože se tak cítila.

Zlomeně.

Zničeně.

„Do háje!" Zakřičela z ničeho nic z plných plic. Vztekle nakopla popelnici stojící na kraji chodníku a přidala další nadávku. A další. A další. Nepřestávala křičet a nepřestávala brečet. Brzy její slova zanikla v hlasitém vzlykání a než si stihla uvědomit, co dělá, seděla na studené zemi, zády opřená o popelnici, obličej schovaný v dlaních a brečela.

Doopravdy brečela.

Stejně jako v ten, kdy zemřel šerif Stilinski.

Stejně jako v ten, kdy zemřela Melissa.

Nedokázala to zastavit.

Chtěla mluvit jen s jedním člověkem. Chtěla se schovat v jeho náručí, chtěla mu zašpinit rameno svými slzami. Chtěla poslouchat jeho slova útěchy a chtěla jim věřit. Jenže přesně to byl jediný člověk, se kterým mluvit nemohla.

Vždy s ním sdílela svou bolest.

Ale dnes ne.

Dnes ani zítra a vlastně už nikdy.

Musela zůstat silná.

Pro něj.

Váhavě se zvedla se země a rozhlédla se kolem sebe. Ulice zůstávala stále stejně tichá a ona nechápala, jak je možné, že svým křikem nikoho nevzbudila. S povzdechem zabořila ruce do kapes od své bundy a sklopila pohled na špičky svých bot. Znovu se rozešla a znovu nevěděla, kam vlastně jde. Její nohy se pohybovaly automaticky, a aniž by si to doopravdy uvědomila, najednou se ocitla před Scottovým domem.

Váhavě sevřela pěst a zaklepala na dveře od jeho domu.

Nervózně přešlápla z nohy na nohu, rozhlédla se kolem sebe a znovu zapochybovala o tom, jestli by teď měla být právě tady. Už se chtěla otočit a odejít, když se dveře s tichým zavrzáním otevřely. Na prahu stál Scott, oči stále zalepené spánkem.

„Jessie?" oslovil ji potichu a nechápavě. Protřel si oči, snad jako kdyby doufal, že díky tomu dokáže pochopit, co jeho sestra dělá na jeho verandě ve tři hodiny ráno.

„Scotty."

„Co... Co tady děláš?"

Zavrtěla hlavou a zůstala mlčet. Jedna osamělá slza si našla cestu ven z jejího oka, zrovna v momentě, kdy si myslela, že už vyplakala všechny slzy světa. Nechala ji téct, sklopila pohled a pevně se zakousla do spodního rtu, stejně jako to dělala vždy, kdy nevěděla, co říct. A jestli vůbec něco říct.

„Jessie? Co se děje?"

Váhavě zvedla pohled.

„Všechno," zašeptala tichou odpověď.

Scott k ní přistoupil, opatrně ji objal kolem ramen a ona se schovala do jeho náruče.

„Stiles?"

Přikývla, ale zůstala mlčet.

„Ublížil ti?"

Jen zavrtěla hlavou, uslzený obličej zabořený do jeho ramene.

„Pohádali jste se?"

Další zavrtění hlavou.

„Já nevím, Jessie. Nevím, jak ti mám pomoc, když mi neřekneš, co se stalo."

Vyvlékla se z jeho objetí, o krok ustoupila. Ret měla už dávno rozkousnutý do krve, oči napuchlé od pláče. Třásla se zimou, rukama objímala sama sebe, aby se alespoň trochu zahřála.

„Když to řeknu, bude to doopravdy," špitla potichu, hlasem zastřeným od pláče.

Scott zůstal mlčet.

Vyzval ji jen prostým gestem, aby pokračovala.

Zatěkala pohledem, a nakonec se její oči vpily do těch jeho. Hřbetem ruky si setřela slzy a znovu sklopila pohled. Zhluboka se nadechla a naprázdno otevřela ústa. Pak ale zavrtěla hlavou, obličej schovala do prochladlých dlaní. Otočila se a její záda se zachvěla v tichém povzdechu. Znovu se otočila zpět na Scotta, bradu bojovně vztyčenou, stejně jako vždy, když potřebovala sama sobě dodat odvahu. Prsty ji ledabyle vklouzly pod její tenkou bundu a nahmataly stříbrné M, které nosila na svém krku. Znovu se zhluboka nadechla a konečně promluvila.

„Stiles... dneska... on..."

Zavřela oči a Scott sledoval, jak znovu zápasí sama se sebou. Udělal krok blíž k ní, položil ji ruku na rameno a pevně ho stiskl. Jessie zeširoka otevřela oči a on ji setřel slzy, které si hned našly cestu ven z jejích očí.

„Diagnostikovali mu frontotemporální demenci, Scotty."

---

Nemoc postupovala rychle, až moc rychle.

Noah přerušil svoje studium, aby se svým otcem strávil co nejvíce času. Co nejvíce času, kdy si bude uvědomovat, že Noah je jeho syn. Co nejvíce času, kdy si bude pamatovat kdo je on sám.

Protože nemoc propukla i u jeho matky, doktoři chtěli provézt ještě několik dalších testů, aby zjistili, jestli je nemoc dědičná. Všechny výsledky vyšly pozitivně a pro Stilese to byla jen další rána. Každý den se Noahovi omlouval a omlouval se tak dlouho, až zapomněl i na to, za co se vlastně omlouvá.

Noah si ale odmítl udělat testy na to, aby zjistil, jestli on sám je nositelem genů, které u něj v pozdějším věku vyvolají nemoc. Nechtěl to vědět.

Společně s Jessie seděli večer u televize. Ona držela v ruce sklenici prázdnou sklenici od vína a upřeně hypnotizovala její dno. Když zvedla pohled, aby sklenici odložila na stůl vedle sebe, Noah si všiml, že se v jejích očí znovu lesknou slzy.

Jessie za těch několik měsíců zestárla o několik let.

Všechno obětovala Stilesovi a Noah viděl, jak moc ji jeho nemoc ničí. Jenže ona nebyla k zastavení, trávila s ním každou volnou minutu. Starala se o něj, neustále mu znovu a znovu vyprávěla o jejich životě. Ukazovala mu fotky, připomínala mu, kdo vlastně je. Dokázala sedět na kraji jeho postele celý den a zapomněla se starat sama o sebe. Téměř nejedla a byl to právě Noah, kdo ji neustále do jídla přemlouval.

Ničilo ho to.

Přesto na sobě nedával nic znát.

Stejně jako ona.

„Mami? Nechceš si jít lehnout?" zeptal se ji opatrně.

„Nejsem unavená."

„Vypadáš unaveně."

„Noahu," oslovila ho potichu, se stejnou něhou v hlase, jako vždy. Naprázdno se nadechla, jako kdyby chtěla něco říct, ale nakonec jen sklopila pohled a zůstala mlčet.

Přisedl si blíž k ní, opatrně ji objal a ona si položila hlavu na jeho rameno.

„Měl jsi zůstat na univerzitě."

„Nemohl bych tě nechat samotnou."

„Já jsem tvůj rodič, Noahu. Já se mám starat o tebe, ne ty o mě."

„Máme se o sebe starat navzájem."

---

Seděla na kraji jeho postele, držela ho za ruku, prsty mu kroužila po hřbetě ruky. Spal a ona se bála toho, až se zase probudí. Když spal, vypadal pořád stejně. Jenže v momentě, kdy otevřel oči, změnil se v jiného člověka.

„Jessie?" zašeptal potichu její jméno a ona sebou překvapeně trhla.

Narovnala se, pustila jeho ruku a nemotorně se k němu sklonila, aby ho něžně políbila na rty. On ji při tom ale stáhl k sobě do postele a přivinul ji k sobě.

Se Stilesem to bylo jako na houpačce.

Byly dny, kdy si uvědomoval, kdo je.

A byly dny, kdy byl úplně ztracený.

Těch světlých dnů ubývalo a ona si vážila každého dne, kdy si vzpomněl na její jméno.

„Miluji tě," zašeptala a zaklonila hlavu, aby ho znovu políbila.

„Taky tě miluji, medojede můj. A vždycky budu. Každý den víc a víc," odpověděl ji potichu. Vtiskl ji polibek do vlasů a ona se pod tím pohybem zavrtěla. Bylo tak důvěrně známé gesto, tak důvěrně známá slova. A přesto... jako kdyby ji slyšela poprvé.

Zvedla hlavu a zadívala se do jeho tváře.

„Pořád jsem to já," řekl ji s úsměvem na tváři, jako kdyby četl její myšlenky.

Přikývla, ale zůstala mlčet. Pevněji se zavrtěla do jeho objetí. Cítila, jak se i jeho ruce pevněji obtočily kolem jejího těla a ona se musela kousnout do spodního rtu, aby se nerozbrečela. Byl to jeden z těch světlých okamžiků, jeden z těch posledních okamžiků, kdy byl Stiles Stilesem. Jejím Stilesem.

---

„Nenáviděl jsi mě, když jsme se poprvé potkali," vyprávěla mu s úsměvem na tváři příběh, který mu v posledních dnech a týdnech vyprávěla už tolikrát. Zkoumal její obličej, jako kdyby ho viděl poprvé.

„Říkal jsi, že holky si nesmí hrát s vojáčky, že to jsou hračky jen pro kluky. A víš, co jsem udělala já?"

„Zlomila si mi nos?" zeptal se váhavě, jako kdyby si nebyl jistý odpovědí.

„Zlomila jsem ti nos," zopakovala jeho slova a přikývla. Pokračovala ve vyprávění, všechny ty historky z jejich dětství. Jak se z nich nakonec stali přátelé, jak společně trávili hodiny a hodiny hráním videoher, které ji nikdy nešly. Jak si hráli na schovávanou v obrovské zahradě, která kdysi patřila k domu Stilinských. Jak Scott rozbil ten skleněný stůl v jejich domě. Všechno to byly veselé vzpomínky, přesto ji stálo spoustu úsilí, aby je vyprávěla s úsměvem na rtech.

„Všechno se změnilo na střední škole."

„Všechno se změnilo, když se z Scotta stal vlkodlak?" Vždy, když ji chtěl doplnil, mluvil potichu, jako kdyby si nebyl jistý svými slovy. Jako kdyby si nebyl jistý svými vlastními vzpomínkami.

„Přesně tak, Stilesi. Všechno se změnilo, když se Scotta stal vlkodlak."

Pohladila ho po vlasech, na prsty si patrně namotávala jednotlivé pramínky jeho vlasů. A přitom všem pokračovala ve vyprávění. Vyprávěla mu o Peterovi, o Derekovi, o Allison. O Jacksonovi. Když se dostala až k nogitsune, zastavil ji. Opatrně uchopil její obličej do dlaní a přitáhl ho k sobě tak blízko, že na sobě cítila jeho dech. Noah, který přišel někdy v půlce jejího vyprávění, se zprudka narovnal, připravený zasáhnout, kdyby to bylo potřeba.

„Já jsem ti tehdy ublížil, že jo?" zeptal se ale Stiles.

Přikývla, obličej stále schovaný v jeho dlaních.

Neobratně ji políbil, palci ji přitom kroužil po tvářích.

„Už tehdy jsem tě miloval."

„Já vím," odpověděla mu s úsměvem.

Přikývl, pustil její obličej a místo toho se natáhl po její ruce. Propletla si jeho prsty s těmi jeho a koutkem oka zahlédla, jak se Noah znovu posadil.

„Co bylo dál?" vyzval ji Stiles a ona pokračovala.

Pokračovala v povídání jejich příběhu.

V příběhu, který on zapomněl.

Povídala mu o Kiře, o výpravě do Mexika, o bersercích. Vyprávěla mu o Theovi, o hrůzných doktorech, o chimérách. Vyprávěla mu o všem.

Vzpomínala, a přitom vyprávěla příběh, který on slyšel poprvé.

Někdy na konci jejího vyprávění přišel Scott.

Stiles se na posteli narovnal, pustil její ruku a zmateně se na nově příchozího podíval. Zatěkal pohledem na Jessie a opatrně vyslovil Scottovo jméno, jako kdyby se u ní potřeboval ujistit, jestli má pravdu. Ona ale jen přikývla a on se znovu natáhl po její ruce.

„To je Scott, Stilesi. Tvůj nejlepší přítel. Tvůj... bratr."

„Scott," zopakoval znovu, jako kdyby chtěl zjistit, jak zní jeho jméno z jeho úst.

Scott jen přikývl a posadil se na druhou stranu postele.

„Ahoj, kámo."

„Ahoj... kámo."

„Přišel jsem ti dovyprávěl zbytek toho příběhu, chceš?"

„Jo. Kámo."

Scott se usmál, poplácal Stilese po rameni a pokračoval v příběhu.

Vyprávěl mu o Divokém honu, vyprávěl mu o tom všem, co přišlo o tom. Vyprávěl mu o vysoké škole, vyprávěl mu o Malii. Vyprávěl mu o Kylie. Vyprávěl mu o Noahovi. Vyprávěl mu o svatbě a vyprávěl mu o tom všem krásném, co je všechny v životě potkalo.

Jessie svého bratra poslouchala se stejným zájmem jako Stiles.

Usmívala se.

Usmívala se pro něj.

---

Vzpomínala každý den.

Každý den vzpomínala na svůj život, každý den jako kdyby ho prožívala znovu a znovu. Vzpomínala na to dobré, stejně jako vzpomínala na to špatné. 

Nikdy nepřestala vzpomínat.

Protože když to všechno skončilo, nezůstalo jí nic jiného než Vzpomínky...

---

Tak jo.

Dlouho jsem si pohrávala s myšlenkou, zakončit příběh takhle. Vlastně jsem ten nápad nosila v hlavně už někdy od doby, kdy jsem psala třetí sérii a od té doby se mnohokrát změnilo, jestli ho tak zakončím nebo ne. Jessie a Stiles mi přirostli k srdci a já jsem ani jednomu z nich nechtěla takhle ublížit. Ale čím víc jsem se blížila ke konci této povídky, tím víc jsem si byla jistá, že tohle nakonec bude správný konec.

Poslední větu jsem měla ve svém deníku napsanou už několik měsíců. 

Budu moc ráda, když mi dáte vědět, jak se vám zakončení povídky líbilo. Věřím, že spousta z vás si představovala happy end a já vlastně taky. Přesto... Přesto mi to pořád přijde jako správný konec.

Příští týden (snad) už přijde jen krátký epilog. A pak jsem si připravila ještě malé překvapení v podobě dvou krátkých bonusových povídek, které ale spojím do jedné kapitoly. 

A pro vás mám ještě jednu výzvu (kterou možná ještě párkrát zopakuji), ale pokud byste si chtěli přečíst ještě něco z mého Vzpomínkového světa, určitě mi dejte vědět. Vím, že jsem se nemohla věnovat všem postavám a rozvíjet všechny seriálové linky. Pokud by vás napadlo něco, čemu jsem se věnovala málo, něco co vás opravdu zajímá, nějaká linka, které jsem nevěnovala dostatek času... klidně mi dejte vědět. A já bych ráda (časem, snad) vydala ještě další bonusovou část inspirovanou právě vámi.

(malé P.S. nakonec - poznali jste, že scéna mezi Noahem a Jessie je inspirována scénou mezi šerifem a Stilesem? :))