„Je mi dobře, vážně se už cítím o hodně líp," zamumlala Jessie do telefonu. Seděla na nemocniční posteli, zády opřená o stěnu za sebou, kolena pokrčená. Při dalším ujištění o tom, že se doopravdy cítí o hodně lépe jen protočila oči. Poposedla a jednu ruku si položila na břicho, do míst, které ji stálo bolelo, i když všem tvrdila, že ji už nic nebolí.

„Doufám, že ležíš a nevymýšlíš nějaké nesmyslné a sebevražedné akce," napomenul ji Stilesův hlas z telefonu. Nepatrně se usmála a zavrtěla hlavou, to ale on nemohl vidět.

„Ležím a telefonuji s tebou. Dá se to považovat za nesmyslnou a sebevražednou akci?"

„Možná trochu."

„Takže mám zavěsit?"

„Ne!" Okřikl ji a ona se musela zasmát.

Jenže po chvíli se oba odmlčeli.

Jessie věděla, že ji Stiles stále neodpustil. Byla si jistá, že kdyby ji při svém vynuceném návratu do Beacon Hills nenašel v nemocnici, přišla by velká hádka. Jenže on ji nevyčítal a místo ostrých slov o ni pečoval. Ale ta hádka stále visela mezi nimi. A věděla to ona a věděl to i Stiles.

„Kde jsi?" zeptala se do toho ticha, které mezi nimi nastalo.

Věděla, že Stiles odjel, aby našel Dereka. A taky věděla, že se brzy zase vrátí, aby pomohl Scottovi v boji proti Gerardovi s Monroeovou.

Ale ta nejistota, že neví, co se s ním děje právě teď, ji ubíjela.

„Jessie, už jsem ti to říkal snad tisíckrát, že..."

„Jo, já vím. Promiň," skočila mu do řeči, aby nemusel znovu opakovat svou oblíbenou mantru o tom, že jako ­speciální agent nemůže říct, kde se právě nachází a co právě dělá. „Jenom... jenom chci vědět, jestli jsi v pořádku."

„Jsem," odpověděl ji jednoslovně, úsečně. „Na rozdíl od tebe totiž před tebou nemám žádné tajemství a všechno ti říkám. Takže bych ti řekl i to, kdyby se mi něco stalo, nebo kdybych se chystal vyrazit do akce."

Jessie si sklousla spodní ret a sklouzla do postele. Rukou, ve které nedržela telefon, si promnula kořen nosu a pevně stiskla oční víčka k sobě, v očekávání dalších výčitek.

Jenže Stiles zůstal mlčet.

A ona nevěděla, jak mu odpovědět.

„Budu muset jít," přerušil nakonec ticho Stiles.

„Chybíš mi," špitla do telefonu. „A... buď opatrný, prosím." Ale přitom si vůbec nebyla jistá, jestli Stiles její slova slyšel, protože místo jeho odpovědi už slyšela v telefonu jen oznamovací tón.

Ještě chvíli držela mobil v ruce, jako kdyby doufala, že jí ještě zavolá zpátky.

Telefon ale zůstal mlčet a ona ho s povzdechem odložila na stolek vedle postele.

Pak se přetočila na stranu, celá se schovala pod peřinu a schoulila se do malého klubíčka. Zavřela oči, aby se pokusila usnout, ale spánek stále nepřicházel. A ona tak musela strávit věčnost se svými myšlenkami...

---

„Jessie?" Lydia nejdříve zaklepala na dveře od jejího pokoje, ale ani nečekala na odpověď. Vklouzla dovnitř a posadila se židličku, která byla postavená hned vedle postele. Jessie se jen usmála a na stolek odložila rozečtenou knihu hřbetem nahoru.

Lydii z nemocnice brzy propustili, stejně jako Masona. Oba měli štěstí a jedna ze zbloudilých kulek je jen škrábla, ani jednomu z nich nezpůsobila vážné zranění.

„Ahoj, kámoško," pozdravila ji Jessie a Lydie se na ni usmála svým širokým úsměvem. Jessie se na posteli napřímila a posadila se. Jenže Jessie znala svou kamarádku už příliš dobře, aby poznala, že za jejím úsměvem se něco skrývá.

Zamračila se a vyzvala Lydii k tomu, aby ji pověděla pravý důvod její návštěvy.

„Stalo se něco?"

„Tobě nic neunikne, co?" zamručela rusovláska.

„Znám tě," odpověděla Jessie a v nevinném gestu pokrčila rameny.

Lydie jen zavrtěla hlavou a váhavě spustila: „Víš... Scott a Malia našli další mrtvou smečku. Jenže tam bylo i další tělo, podobné tomu, co jste našli s Liamem tehdy v šatně."

„Svlečené z kůže a bez obličeje?"

Dívka, která seděla na židličce vedle postele, jen přikývla. Hrála si se zipem na své kabelce, pohled sklopený do svého klína. Vypadala, že tady vlastně ani nechce být. Přesto pokračovala dál.

„To... Anuk-Ite. Tak se jmenuje to stvoření, které uniklo z Divokého honu. Podle Deatona se jedná o starověkého měniče. Živí se strachem a díky němu se stává mocnějším a silnějším. Má dvě tváře – jedna je krásná a ta druhá odporná. To má zobrazovat rozpor a nesvár. Ty těla bez tváře jsou dvě, protože se jedná o dvě bytosti. Nesmí... nesmí se spojit."

„Nebo?"

Lydie ale jen pokrčila rameny. Pomalu zvedla pohled a zavrtěla hlavou. „Bude to nezastavitelné."

Jessie si místo odpovědi schovala na chvíli obličej do dlaní. Z Lydiina vyprávění měla husí kůži, ostatně jako vždy když jen pomyslela na to tělo, které tehdy společně s Liamem, Masonem a Coreyim našli v chlapeckých šatnách po lakrosovém tréninku.

Jen představa, že ty těla jsou dvě, že se jedná o dvě bytosti, ji děsila.

„Víte, kdo to je?"

„Jedna z těch polovin je Aaron, Liamův spoluhráč z lakrosu. Podle všeho ve škole hledal další nadpřirozené bytosti, takže druhá polovina bude vlkodlak, nebo něco tomu podobného. Scott s Malií taky našli u toho druhého těla telefon, na záznamníku byl nahraný vzkaz, podle kterého se ostatním snad podaří najít druhou půlku."

„To jsou dobré, nebo špatné zprávy?"

„Taky nevím."

„A řekneš mi teď důvod toho, proč jsi..." Na chvíli se odmlčí, když se snaží přijít na to správné slovo, kterým by popsala Lydii. To, jak nepřítomně sedí a hraje si se svou kabelku. Kruhy pod očima. Roztěkaný pohled. Nakonec si jen povzdechne a nic neřekne.

„Jde o toho pekelného psa."

„O Parrishe? Stalo se mu něco?"

„Ne... o toho druhého pekelného psa."

„O toho mrtvého?"

„To je právě ono. Myslím si... Myslím si, že není mrtvý."

Jessie se viditelně zajiskřilo v očích.

„Ten pohled znám a nelíbí se mi," okomentovala to Lydie.

Jessie se zatím snažila vyhrabat z postele. Neobratně se postavila na nohy a přes sebe přehodila nemocniční župan, který použila, když se vydávala na své výzkumné cesty do bufetu, anebo na návštěvu k Melisse, která ležela na jiném oddělením.

„Víš, kde se schovávají mrtvoly?" zeptala se přitom Lydie.

„Jessie... ne."

„Ale ano, Lydie."

---

A tak se stalo, že obě stáli v nemocniční márnici nad tělem pekelného psa, který byl možná mrtvý.

„Podle mě vypadá docela mrtvě," zamumlala Jessie, pohled upřený na díru po kulce uprostřed jeho čela.

Ale Lydie s ní nesouhlasila. Přešlápla na místě a pomalu zavrtěla hlavou. „Byl to Halwyn, kdo mě dovedl k tomu druhému tělu bez tváře."

„To jsi zapomněla zmínit."

Rusovláska omluvně zvedla pohled, ale zůstala mlčet.

„Musím zjistit, jak... jak se mu podařilo se spojit se mnou."

„Možná... se ho zkus dotknout."

„Fuj, to nebudu dělat, Jessie."

„A co teda budeme dělat?"

Lydie znovu pokrčila rameny. Pevně uchopila okraj desky, na kterém leželo Halwyno tělo a chvíli tak zůstala stát. Pak bez dalších slov naopak od těla ustoupila a jako lev v kleci několikrát prošla místností. Klepot jejích podpatků se v tiché místnosti rozléhal a v ozvěnách se stále vracel.

„Když... Když jsi s ním mluvila předtím, jak se to stalo?" promluvila do ticha Jessie, která podobně jako Lydie ustoupila od mrtvého těla. Zastavila se u jednoho ze stolů, na který se vyhoupla. Přitom ale bolestivě zasyčela, když se jizva na jejím břiše prudkým pohybem příliš napnula.

„Byla jsem v bezvědomí."

Lydie se zprudka zastavila a otočila se na Jessie, obě měly stejný výraz v obličeji.

„V bezvědomí," řekly s pochopením téměř zároveň.

„Musím být v bezvědomí," dodala Lydie a Jessie její myšlence jen přikývla.

„Musíme tě dostat do bezvědomí." S dalším zasyčení se svezla ze stolu, na kterém seděla. „Možná... bych mohla... hm?" Do vzduchu zvedla sevřenou pěst a zatvářila se podobně, jako když ji před několika týdny z rukou vypadl mámin oblíbený porcelánový hrníček.

„Bezbolestně!" Ohradila se ale Lydie okamžitě a zavrtěla hlavou. „Trávíš se Stilesem moc času, dostáváš stejně inteligentní nápady jako on," poznamenala rusovláska, zatímco rázným krokem došla k ní.

„Mám nápad."

„Nelíbí se mi tón, jakým mluvíš."

„Je to možná trochu riskantní."

„Nelíbí se mi, když říkáš trochu."

Lydie protočila očima, těsně předtím, než promluvila. „Uděláme to takhle. Pořádně zatlačíš na můj hrudník a tím omezíš průchod krve a kyslíku do mozku. Sníží to můj krevní tlak a tím mě uvedeš do bezvědomí."

„To není trochu riskantní. Je to hodně riskantní, Lydie."

„Je to jediná možnost," nesouhlasila s jejími slovy. „A navíc ti věřím. Jsi přece budoucí doktorka, víš, jak to udělat, a hlavně víš co dělat, pokud se to nepovede."

„Lydie..."

„Prostě to udělej, Jessie!"

Rusovláska pak zacouvala ke zdi a odhodlaným výrazem na tváři se zadívala přímo na svou kamarádku. Jessie se nejistým krokem rozešla k ní a neobratně ji položila ruce na hrudník. Lydie krátce přikývla a vyšší z dívek veškerou silou zatlačila na hrudník Lydie.

Jizvy na jejím tělem se napnuly a ona se zakousla do spodního rtu, aby zůstala i nadále soustředěná. Bolelo ji celé tělo a Lydie začala lapat po dechu. Čím méně vzduchu v plicích měla, tím urputněji se snažila Jessie zastavit. Bojovala s jejími rukami a ona měla pocit, že ji rusovláska každou chvíli přepere, když se Lydie jako hadrová panenka svezla podél zdi k zemi.

Jessie se s námahou sklonila k ní, prsty přiložila na její krkavici, aby zkontrolovala tep. Pak ji odhrnula neposlušné prameny z obličeje a posadila se vedle ní.

„Promiň, Lydie," zašeptala potichu.

Bolel ji celý člověk, zhluboka oddechovala, unavená nečekanou námahou, na které její tělo ještě nebylo připravené. Vyhrnula si triko, aby zkontrolovala největší a nejbolestivější jizvu. Obvaz, kterým byla rána obvázána, zůstával bílý, a to ji uklidnilo. Znovu triko shrnula dolů a unaveně si opřela hlavu o stěnu.

Nemohla dělat nic jiného než čekat na to, až se Lydie probudí.

---

Jessie měla pocit, že to celé trvá už moc dlouho. S námahou se zvedla ze země a postavila se nad Lydii. Ta měla stále hlavu vyvrácenou na stranu, zavřené oči a hrudník se ji téměř nezvedal.

„No tak, už bys měla být vzhůru," zamumlala Jessie sama pro sebe a nervózně přešlápla z nohy na nohu.

Jako kdyby ji Lydie slyšela, ve stejný momentě zalapala po dechu. Zprudka otevřela oči, hlasitě nasála chybějící vzduch do plic a zvedla hlavu k Jessie.

„Halwyn není mrtvý."

Jessie natáhla jejím směrem ruku, které se Lydie s vděčností v očích chytila a za její pomoci se vytáhla zpět na nohy. Ještě vratkým krokem se rozběhla ke stolu, kde stále leželo tělo pekelného psa.

„A já vím, jak ho zachránit."

---

Jessie si nebyla jistá, jestli se Lydie neprobudila s nějakým trvalým poškozením mozku, protože její plán byl... přinejmenším hodně riskantní a téměř neproveditelný. Přesto teď obě seděly v místnosti s magnetickou rezonancí, zatímco Halwyn ležel na stole před nimi. Obě dívky byly oblečené do uniforem lékařského personálu, vlasy schované pod hygienickou čepicí, obličej zakrytý rouškou, která jim teď visela kolem krku.

„A ty víš jak tohle..." Jessie zvedla ruce a rukama zagestikulovala na obrovský přístroj před nimi. „... Jak tohle funguje? Jak se s tím pracuje?"

Lydie se usmála, nevinně jako malé dítě. Do vzduchu zvedla telefon a zamávala s ním Jessie před obličejem.

„Přečteme si návod."

„Přečteme si návod?" zopakovala její slova Jessie nevěřícně.

„Jo. Obě jsme dostatečně inteligentní na to, abychom pochopily, jak ta věc funguje." A s telefonem v ruce zamířila do oddělené místnosti za sklem, kde byl počítač, jež celý přístroj ovládal.

Jessie ale ještě chvíli zůstala stát na místě.

Pohledem zatěkala mezi nemrtvým pekelným psem a rusovláskou, která už seděla u počítače, v jedné ruce telefon a druhou ruku položenou na klávesnici od počítače.

Nakonec si jen hlasitě povzdechla a odevzdaně se vydala za svou kamarádkou.

„Mám pocit, že tohle je přesně to, co Stiles nechtěl, abych dělala," zamumlala si sama pro sebe, zatímco se posadila vedle Lydie.

---

Lydie potřebovala jen pár minut, aby pochopila, jak magnetickou rezonanci ovládat. Její prsty se rozběhly po klávesnici od počítače s takovou jistotou, jako kdyby byla skutečná lékařka s mnohaletou praxí. Přístroj tiše zavrčel a lehátko i s tělem pekelného psa se posunulo směrem dovnitř.

Na obrazovce před dívkami se během chvíle vykreslil obraz Halwynovy hlavy.

Lydie prstem poklepala na jeden ze snímků. „Ta kulka musí být feromagnetická, nejspíše z oceli. MRI na ni bude reagovat. Zvýšíme sílu magnetu a ten přístroj kulku vytáhne."

„Ale..." Jessie se naklonila k obrazovce počítače blíže a zamračila se na jeden ze snímků. „Co... Co je tohle?" Prstem zakroužila nad obrázkem. I Lydie se zamračila a snímek zvětšila, tak aby si ho mohly lépe prohlédnout.

„Je to... stříbro?" Lydie na konci věty nechala otazník a Jessie její domněnce pomalu přikývla.

„Nemůžeme tu kulku vytáhnout," zašeptala potichu tmavovláska. „Stříbro nebude na magnet reagovat. Zůstane v jeho těle. Když dostaneme kulku z jeho těla ven, začne se hojit. Začne... hořet. To stříbro se roztaví do jeho mozku."

Zrzka sevřela dlaň v pěst a uhodila do stolu.

„Do háje."

„Jo. Lépe bych to neřekla."

„Přece... Přece musí existovat nějaká možnost, jak to z něj vytáhnout."

Lydie sklopila pohled a vlasy ji spadly do obličeje. Unaveně si promnula obličej a pomalu zavrtěla hlavou.

„Nemáme čas. Jediný způsob, jak porazit Anuk-Ite může ležet na tom stole přímo před námi a my musíme rozhodnout."

Jessie zůstala chvíli mlčet, pohled zabodnutý před sebe. Za sklem rozdělující místnosti od sebe leželo Halwyno tělo a ona z něj nemohla spustit zrak. Někde uvnitř věděla, že Lydie má pravdu, přesto s jejím rozhodnutím nesouhlasila.

„Ten člověk vybudoval Eichen House. Na sto let se nechal zmrazit, aby mohl bojovat s Anuk-Ite. Jakmile ho někdo nechat rozmrazit, jako první vyrazil tu věc lovit. Jestli mu záleželo jen na tom, tak by chtěl, abychom to udělaly."

Jessie sklopila pohled a místo na Halwyna se zadívala na Lydii. Její kamarádka měla v očích vepsané zoufalství, přesto se v jejím postoji odrážela bojovnost a rozhodnost, které byli v ostrém kontrastu k tomu, co říkal její pohled.

„Máš pravdu," zašeptala potichu Jessie.

Lydie se natáhla po několika tlačítkách, které pomalu, jeden po druhém, stiskla.

Obě dívky se pak postavily vedle sebe, a přes sklo sledovaly, jak se magnetická rezonance pomalu zahřívala. Čísla na obrazovce před nimi stoupala, když se Halwyno tělo náhle začalo zmítat v křečích.

„Co... co se to děje?" zeptala se zmateně tmavovláska.

Lydie ale vypadala stejně jako Jessie.

„Já nevím," odpověděla ji.

„Vypni to! Vypni to!" Křikla po Lydii, a přitom se sama sklonila k tlačítkům, která před chvíli viděla mačkat Lydii. Oba páry rukou se potom rozběhly po klávesnici, jenže čísla na obrazovce před nimi stále stoupala.

Najednou ale celá místnost potemněla.

Obě dívky se po sobě podívaly. Současně se jejich pohled upřel za skleněnou přepážku, ale Halwyn už na stole před nimi neležel.

Lydie se k pekelnému psovi dostala jako první.

Halwynovy oči žhnuly jako dva uhlíky. Nahou hruď měl pokrytou hlubokými škrábanci, které mu během společného setkání, těsně před jeho údajnou smrtí, způsobil Liam. Z jeho těla vycházel žár, a když promluvil, jeho hlas byl drsný a nekompromisní.

„Kde je?!"

Vykročil směrem k oběma dívkám, ale udělal stěží jeden krok.

Ztratil rovnováhu, zakolísal a při pádu se zachytil Lydie, kterou strhl k zemi s sebou.
„Co... Co se to děje?" zeptal se zmateně, hlasem o poznání mírnějším.

Lydie zvedla pohled k Jessie, která se tyčila nad nimi. Pak se opatrně natáhla po ruce pekelného psa, jako kdyby ho chtěla tím dotykem uklidnit. Jenže nakonec si to na poslední chvíli rozmyslela a ruku zase stáhla.

Místo toho na prázdno polkla a s námahou promluvila.

„Anuk-Ite ničí naše město. Potřebujeme vědět, jak ho zastavit. Existuje nějaká zbraň? Má... má nějakou slabost?"

Během toho, co Lydie mluvila, se Jessie pomalu sesunula k zemi. Jednou rukou se držela zdi, druhou rukou přiloženou na místě, které ji nejvíce bolelo. Ani ona neměla odvahu poskytnout umírajícímu pekelnému psovi útěchu, kterou potřeboval.

Zhluboka oddechoval.

Bolest se zračila v jeho pohledu.

Poslouchal Lydii, ale zdálo se, že ve skutečnosti je myšlenkami někde jinde.

Nechápavě, jen s námahou, se otočil čelem k ní. Z nosu mu místo krve pomalu stékal pramínek tekutého stříbra.

Jessie a Lydie si vyměnily rychlý pohled, zatímco Halwyn se zmateně díval na konečky svých prstů, které byly stříbrné od toho, jak si snažil utřít pomyslnou krev.

„Co jste mi to udělaly?" zeptal se potichu. S námahou.

Lydie znovu natáhla ruku směrem k němu, ale tentokrát se nezastavila. Opatrně položila svou dlaň na jeho rameno. Když Halwynovi vysvětlovala, co se děje s jeho tělem, mluvila rychle, přesto ji v hlase rezonovala bolest.

„Byla to jediná možnost," špitla nakonec. Ruku přitom stále držela na jeho rameni.

„Vzbudit mě jenom proto, abyste mě zabily?"

„Ne. Potřebuje vaši pomoci. Potřebujeme vědět, jak to zastavit." Tentokrát promluvila Jessie, v hlase se ji zrcadlilo stejné zoufalství a beznaděj jako Lydii.

„Nemůžete to zastavit. Nemůžete to zabít."

„Ale... vy jste to zabil."

Halwyn jen s námahou otočil hlavu na druhou stranu, aby se zadíval na Jessie.

„Já to uvěznil."

„A to uděláme jak?"

„Nesmíte tomu dovolit, aby to našlo svou druhou půlku."

„Jak víme, že už ji to nenašlo?"

Jessie nechtěla Halwyna zavalit dalšími otázkami.

Jeho obličej se stáhl bolestí. Z koutku úst mu tekl stejný stříbrný pramínek jako z nosu.

„Pak už byste tady se mnou nebyly. Musíte je držet od sebe. Pořád je to slabé." Jednotlivá slova odsekával a bylo na něm vidět, jak velké potíže mu mluvení činí.

„Jedna část slabá není, jedna část je nadpřirozená."

„Nemůžete dovolit, aby se ty dvě části spojily," trval na svých slovech, jako kdyby otázku Jessie vůbec neslyšel. „Pokud se tak stane, tak už to nechytíte."

Halwyn na chvíli zavřel oči.

„Omlouvám se," špitla potichu Lydie. „Strašně se omlouvám," zopakovala svá slova ještě jednou, hlasitěji.

Halwyn jen s námahou znovu otevřel oči. Znovu otočil hlavou a tentokrát se jeho pohled zapíchl do Lydie. „Poslouchejte mě. Pokud to najde svou druhou část a pokud se spojí, nesmíte se na to podívat. Nemůžete... Zabije vás to jediným pohledem."

Jeho oči naposledy zažhnuly ostrým světlem, podobně jako dva hořící uhlíky.

A pak to světlo v jeho očích vyhaslo.

Už navždy.

---

Společně s Lydií vrátily Halwynovo tělo do nemocniční márnice a Jessie se vrátila zpět do pokoje, zatímco Lydie zamířila ke smečce, aby jim řekla, co nového se od pekelného psa dozvěděly.

Jessie ležela v posteli, pohledem hypnotizovala bílý strop na sebou.

Byla unavená, opravdu unavená.

Rána na břiše ji bolela a ona se bála, aby jizva nezačala znovu krvácet.

Pokaždé, když zavřela oči, viděla před sebou Halwyna.

Jeho tělo bez života.

A jak ten život vyhasl přímo před ní.

Natáhla se ke stolku, kde stále ležel její telefon.

„Stilesi?" špitla potichu, když se na druhé straně ozvalo rozespalé mumlání.

„Jo, jsem tady."

„Já jenom... Jenom jsem ti chtěla říct, že mi chybíš. Že tě miluju. A že kdyby se ti něco stalo, nejsem si jistá, co by se stalo se mnou."

„Jessie, je všechno..."

„Ne, neskákej mi do řeči!" Okřikla ho a hned zase pokračovala. V očích ji pálily slzy a ona věděla, že to musí říct dřív, než se doopravdy rozbrečí. „A že mě mrzí, jak jsem ti celé ty týdny lhala. Už to nikdy neudělám. A neměla jsem to nikdy dělat, ale prosím... zkus to pochopit. Udělal bys to stejné. Chtěla jsem tě ochránit. Myslela jsem... Myslela jsem, že tě tím chráním, Stilesi."

Nahlas vzlykla a prsty pevněji obtočila kolem telefonu, ze kterého se dlouhou dobu ozývalo jen ticho.

Hřbetem ruky se snažila stírat slzy, které ji tekly z očí, zatímco hledala svůj ztracený hlas.

„Já... Stilesi... Mrzí mě to. Opravdu mě to mrzí. Ale nemůžu o tebe přijít. Už nikdy."

„Nepřijdeš o mně," odpověděl ji náhle.

Přikývla jeho slovům, ale zůstala mlčet.

„Už jsem ti několikrát slíbil, že tě nikdy neopustím. A je to pravda, Jessie. I z Divokého honu jsem si našel cestu zpátky k tobě. Ať budeš kdekoliv, ať se stane cokoliv... Nikdy tě neopustím. Neztratíš mě. Slibuju."

„Já... vím," špitla potichu.

„Miluju tě, medojede."

Nic neřekla.

Nic říkat nemusela.

„Omlouvám se, Stilesi. Za všechno."

„Víš, že jsem ti odpustil ve stejný moment, jak jsem tě viděl, že jo?"

„Hlupáčku."

„Jo. Tentokrát na tom něco bude." Krátce se zasmál a ona se k němu přidala. „A teď už mi řekneš, co se stalo?"

A Jessie mu o Halwynovi všechno řekla.

Protože už před ním nechtěla mít tajemství.

Už nikdy.

---

Po telefonátu se Stilesem se znovu oblékla do nemocničního županu. Chtěla jít zkontrolovat mámu, která ležela na jiném oddělení. Její zranění se nakonec ukázalo jako nejvážnější, protože na rozdíl od ní, musela být ještě stále připojená na kapačkách.

Jenže stihla udělat jen pár kroků ze svého pokoje, když jim k uším dolehl zvláštní zvuk. Tupá rána, jako když na zem dopadne velký kámen.

Nepotřebovala o tom dlouho přemýšlet.

Ve vteřině se otočila a vydala se za tím nepatřičným zvukem.

Jen co zahnula za roh, uviděla zdroj té podivné rány.

Chvíli ji trvalo, než ji došlo, co se stalo.

Že ty podivné sochy ležící na zemi v prapodivných pozicích jsou zkamenělí lidé.

Další krok zpět.

„Panebože," zašeptala potichu. Znovu pohledem přejela po chodbě.

Hrůza toho okamžiku ji na chvíli ochromila.

„Oni se spojili," zamumlala potichu, sama pro sebe. Halwynova slova ji konečně začala dávat smysl.

On je tady.

Ta myšlenka ji donutila se pohnout. Rozběhla se směrem k márnici. Bolest v boku ji zpomalovala, ona přesto spěchala. Zastavila se až před dveřmi vedoucími do místnosti, kde už dneska několikrát byla.

Přitiskla se zády na stěnu, pevně stiskla oční víčka k sobě a zaposlouchala se do rozhovoru, který se odehrával uvnitř nemocniční márnice.

„Vím, co chceš. Chceš svoji svobodu. Proto se musíš zbavit lidí jako je Scott McCall." Gerard.

Jessie pevně sevřela dlaň v pěst.

„Ten alfa," odpověděl mu nelidský hlas, který musel patřit Anuk-Ite.

„Přesně tak. Oba víme, že ho v boji neporazíš. Můžeš ho sice zabít pohledem, ale byl bys překvapený, jak si dokáže poradit."

„Co mi nabízíš?"

„Pomocí toho správného jedu ho pro tebe oslabím. Ty potom zabiješ jeho i jeho přátelé. To ti dodá dost strachu na to, aby tě už nikdy nikdo nechytil."

„A ty?"

„Já vypudím všechny jim podobné z Beacon Hills. Vidíš tohle? To je stříbrná kulka. Každá legenda má v sobě smítko pravdy. Není to tak? Podle legendy potřebuje člověk stříbro, aby zabil vlkodlaka. Pravda je taková, že potřebuje Argenta."

Jessie nepotřebovala slyšet víc.

Srdce ji divoce tlouklo.

Adrenalin ji proudil krví a ona se pohybovala jen díky němu. Když se dostala zpět do pokoje, schovala se pod peřinu a zavřela oči. Otočila se zády ke dveřím, stále schovaná pod peřinou a stočená do malého klubíčka.

Několik nekonečných chvil čekala, že za ní přijde.

Gerard nebo Anuk-Ite.

Bylo to jedno.

Neubránila by se ani jednomu z nich.

A ona znala jejich tajemství.

Už tady nemohla dál ležet. Musí se dostat z nemocnice.

Musí se znovu přidat ke své smečce.

Aby jim pomohla.

Aby je ochránila.

A aby oni ochránili ji.

---

Musím se vám omluvit, že teď dva týdny nevyšla nová kapitola a tahle taky není v pátek, ale až v sobotu. Totiž... v neděli. Hech. Poslední dny byly opravdu hektické a já měla dlouho problém vůbec vymyslet, jak tuhle kapitolu zpracovat. Taky ke mě dorazil nějaký psací blok, se kterým jsem delší dobu bojovala. A jak už jsem několikrát říkala - psaní je pro mě hlavně oddech, útěk z reálného světa. Nechtěla jsem se do psaní nutit. Prostě jsem počkala, až se zase vrátí chuť něco napsat. Naštěstí přišla.

A pak jsou tady ty čísla.

Wau. Vůbec nemůžu uvěřit tomu, že Vzpomínky dosáhly na deset tisíc přečtení. Moc vám za to číslo děkuji. Doufám, že se vám můj příběh a příběh Jessie (ještě pořád) líbí. Moc vám děkuji za každé přečtení, za každou hvězdičku a za každý komentář. Vím, že to říkám pořád a že to zní trochu jako klišé, ale opravdu to pro mě hodně znamená. Takže vám opravdu hodně moc děkuji! Za všechno.

Co se týče vydávání dalších kapitol, nechci nic slibovat. Do konce už chybí jenom dvě epizody. Poslední epizodu asi rozdělím na dvě části, ještě si sama nejsem úplně jistá, jak to udělám. Pak by měl i epilog, ale tady si taky nejsem jistá, jestli z toho nebudou dvě kapitoly. No a protože začátkem ledna odjíždím na půl roku do Anglie, vůbec nejsem schopná odhadnout jak budu stíhat psát. A jestli se nebudu raději dívat na vánoční pohádky. Původně jsem chtěla příběh dopsat ještě před svým odjezdem, ale už teď vím, že je to nereálné. Ale nemusíte se bát - určitě Vzpomínky dopíšu!

Takže - mějte se krásně a užívejte vánoční pohody!