Všechna ta slova, ta gesta. Všechno co spolu prožili, všechno co spolu teprve prožijí. Každý úsměv, každá slza. To jak se mračil, to jak se dokázal smát. Jak zběsile argumentoval, jak dokázal zvýšit hlas.

Každé ráno, kdy se probudila vedle něj.

Každý den, který prožila vedle něj. S ním.

Všechno... to všechno.

V očích ji pálily slzy a před očima se jí přehrávaly poslední společné okamžiky. To ona byla poslední člověk, který ho viděl. To do ní vkládal všechny naděje. To ona si měla na všechno vzpomenout.

Zamrkala a když zvedla pohled, byla zpět v místnosti se Scottovou smečkou. Když promluvila, hlas se jí zlomil v tichý šepot. „Zlomila jsem mu nos."

„Cože?"

„Když... Když jsem ho poprvé viděla. Smál se mi, tak strašně moc se mi smál. Podle něj bylo pod jeho úroveň hrát si s holkami. Celou tu dobu se mi smál, že si mám jít hrát s panenkami, že mám jít domů, že mu... že vám stejně nebudu rozumět. Chtěl si hrát na vojáčky a podle něj nemohly být holky vojáčci. Naštvala jsem se..."

„... a zlomila jsi mu nos," dořekl její slova Scott.

Jessie jen přikývla.

Viděla to v jeho očích.

Vzpomněl si.

Vzpomněl si na to odpoledne stejně jako ona.

Lydie sledovala jejich tichou výměnu názoru beze slov. Sama nevěděla, co říct. Místo slov se raději natáhla po své kamarádce a krátce ji sevřela ve svém objetím. Cítila, jak se celá klepe, jak je nervózní, jak je nedočkavá. Skrývalo se v ní spoustu emocí a ona se je všechny snažila udržet uvnitř sebe.

„Vzpomněla jsem. Vzpomněla jsem si úplně na všechno," špitla pak do ticha. Opatrně. Snad jako kdyby sama nevěřila svým slovům. Svým činům. „Ale... ale co teď?"

Jenže Mason zmizel a s ním zmizel i Corey, který si naivně myslel, že ho sám dokáže ochránit před Hrůznými doktory.

„Já... musím... já... měl bych..." Liam zmateně koktal a rukávem si přitom stíral slzy. Nedokázal dát dohromady jedinou myšlenku a Jessie ho chápala. Opatrně se natáhla po jeho ruce a krátce ji stiskla. Nechápavě se na ní zadíval a ona se jen chabě usmála.

„Najdeme ho. Pomůžu ti, ano?"

„Pomu-...?" Nedořekl větu a znovu hlasitě vzlykl.

Jessie rázně přikývla a pohled stočila na Stilese, který stál po jejím boku. Probodával ji nesouhlasným pohledem, ale ani on v sobě neměl dostatek sobectví, aby Jessie přemlouval o opaku jejích slov.

„Scott a ostatní pojedou domů. Já s tebou zůstanu, ano? Zůstanu s tebou tak dlouho, jak to jen půjde. Ale teď mě musíš dobře poslouchat."

Liam jejím slovům rázně přikývl.

Zvedl pohled ze země a jeho modré oči se zabodly do jejího pohledu. Jessie měla sto chutí ho znovu schovat ve svém objetí a ochránit ho před tím vším, co ho teprve čeká.

Byl pořád ještě dítě – nevinné dítě, které bylo v nesprávný čas na nesprávném místě.

A ona ho nedokázala ochránit.

Nedokázala ho ochránit, protože sama byla taky dítětem.

Pevně stiskla víčka k sobě, aby přinutila samu sebe přijít na jiné myšlenky. Když promluvila, hlas měla pevný a překvapivě autoritativní. Nemluvila s ním jako s dítětem, ale ani se ho nepokoušela svými slovy uchlácholit.

„Musíš se uklidnit, Liame. Jinak mi budeš k ničemu, ano?"

Liam přikývl.

Oči se mu stále leskly slzami a bylo na něm vidět, jak moc se snaží dát do pořádku. Jessie si povzdechla, napřáhla se a sevřenou pěstí ho udeřila zespodu do čelisti.

Liam zmateně zavrávoral a jeho oči se na okamžik zableskly zlatě.

„Co to, sakra...?!"

„Pamatuješ si na to, co ti vždy opakuje Scott?"

„To bolest nás dělá člověkem," šeptl potichu a ona jen přikývla.

Nešlo jen o tu bolest.

Potřebovala ho překvapit, potřebovala jeho myšlenky přesměrovat jinam, než k té obrovské díře v jeho srdci, která mu tam zůstala po Masonovi.

A to se ji povedlo.

Liam, který teď stál před ní, byl úplně jiný. V jeho očích se zrcadlilo odhodlaní.

„Zhluboka se nadechni," vyzvala ho. „Zhluboka se nadechni a hledej ho. Hledej ho ve vzduchu, v chemosignálech. Hledej všechny ty pachové stopy, které tady musel zanechat."

Jeho oči rozšířily poznáním a Liam rázně přikývl.

Jessie pak pyšně stočila pohledem na Stilese se Scottem, kteří celou dobu tiše stáli jen několik metrů od nich. Scott měl v obličeji několik krvavých ran, a kdyby ho Stiles nepodpíral, pravděpodobně by se sám neudržel na nohou. Při tom pohledu se musela zamračit, ale ani jeden z nich si nemohl dovolit vzájemné výčitky.

„Budu v pořádku," naznačila bezhlasně a sama si nebyla jistá, jestli její slova byla mířena Scottovi nebo Stilesovi.

Raději se s povzdechem otočila zpět k Liamovi.

Stál před ní, oči stále zavřené.

Když je znovu otevřel, nemusel nic říkat. V jeho očích se teď zrcadlila naděje, závan lepších časů. Pohledem vyzval Jessie, aby ho následovala a ona se bez dalších zbytečných slov rozběhla přímo za ním.

---

V lesích, které obklopovaly Beacon Hills, strávili celou noc.

Liam brzo ztratil Masonův pach a Jessie nepochybovala o tom, že se Hrůzným doktorům podařilo jeho vůni něčím zakrýt. Liam se ale odmítl vzdát a Jessie neměla to srdce, aby ho zastavila.

Když se v nich někdy v půlce noci navíc přidala Hayden, pro Liama to byla jako živá voda. Své úsilí ještě znásobil a ona měla problém držet s těmi dvěma tempo.

---

Zpátky domů se dostali až nad ránem.

Ve svém pokoji našla Scotta, vedle něj ležela schoulená Kira. Nepatrně se usmála, i když si připadala, že narušila jejich soukromý okamžik. Po špičkách seběhla zpět do přízemí. Schovala se pod deku, bez toho aby se vůbec namáhala převlékat do pyžama. Ve stejný okamžik, kdy zavřela oči se propadla do neklidného spánku.

---

První co uviděla, když ráno otevřela oči, byl Stiles, který seděl na jednom z křesel. Nohy měl natažené na stole a v ruce držel svůj telefon.

„Dobré ráno," překvapil ji jeho hlas, protože si myslela, že ji nevnímá.

„Hej," zahuhlala v odpověď a pomalu se posadila. Oči měla stále zalepené a její tělo se odmítalo probudit. Stiles ji s úsměvem sledoval, a když se na pohovce uvolnilo místo, sedl si vedle ní. Ona si pak znovu lehla, jen s tím rozdílem, že teď měla hlavu položenou v jeho klíně.

Stiles se nepatrně usmál, ona ten úsměv ale neviděla.

„O co jsem přišla?"

„Nic moc."

„Lháři," zamumlala ospale. Několikrát zamrkala, aby udržela oči od sebe.

„Táta vyhlásil po Masonovi pátrání, Melissa hlídá situaci v nemocnici. Scott má nějaký šílený plán, protože chce o pomoc požádat Thea a tu jeho smečku chimér. Liam je s Hayden a Malia s Braeden."

„A ty?"

„Já čekám, až se probudíš."

„A pak?"

Pokrčil rameny a sklonil se tak šikovně, aby ji políbil na rty. „Doufal jsem, že budu moct strávit chvíli se svou přítelkyní."

„Stilesi..." Povzdechla si a znovu se posadila. Na sobě stále měla včerejší oblečení, pod očima kruhy z nevyspání a z pohovky měla rozlámané celé tělo.

Stiles se znovu natáhl směrem k ní, aby si ukradl další polibek, ale ona odvrátila hlavu tak, že ji v závěru vtiskl jen letmou pusu na tvář.

„Aspoň chviličku?" zeptal se znovu s nadějí v hlase.

Rázně zavrtěla hlavou. „Musím... musím něco dělat. Nemůžu tady jen tak sedět, zatímco Mason je pryč, můj bratr se pachtí s Theem a vůbec..." Nahlas si povzdechla, snad aby dodala svým slovům potřebnou váhu. „Potřebuju sprchu, abych se probudila."

„Asi taky potřebuju sprchu," zahuhlal Stiles. Vyskočil na nohy a následoval Jessie nahoru do koupelny, i přesto že ho hned několikrát zpražila pohledem.

---

Jessie měla ještě mokré vlasy a oblečená byla jen do spodního prádla a Stilesovy košile, kterou si přes sebe přehodila spíše proto, aby ji nebyla zima.

Když se rozběhla po schodech dolů se Stilesem v patách, zarazila se hned na prvním schodu, protože v přízemí stála Braeden společně s Malií.

Jessie překvapeně vypískla a snažila se narychlo zapnout knoflíčky na košili, aby toho ze svého těla schovala co nejvíce. Přitom všem se ještě stihla na schodech vytočit, nějakým záhadným způsobem se vyhnout Stilesovi a vyběhnout zpět do svého pokoje, kde se konečně převlékla do civilního oblečení. Mokré vlasy pak svázala do drdolu a celá červená znovu slezla schody do přízemí, kde se poraženecky posadila naproti Braeden, co nejdéle od Stilese to bylo možné.

„Takže?"

„Ty jsi jí to neřekl!" Osočila Malia Stilese, téměř okamžitě.

„Nestihl jsem to," bránil se on, ale hned svých slov litoval, když viděl pohled, kterým ho Braeden probodla.

„Co mi měl říct?"

Braeden si vyměnila rychlý pohled s Malií a ta se naopak tvářila, že ho vůbec nevidí.

„Cos mi měl říct?" otočila se tedy Jessie na Stilese a doufala, že alespoň od něj se dozví odpověď na svou otázku. Chvíli se na ni beze slov díval a až v momentě, kdy jemně přivřela oči, se pustil do váhavého vysvětlování svízelné situace, do které se dostali.

„Víš... pamatuješ si na Pouštní vlčici? Na... tu, co se pokouší zabít Malii? A ... taky je to její matka? Víš... tu, co věznila Deatona a tak..."

Jessie jen přikývla a snažila se najít smysl v jeho slovech.

„Tak přesně tahle Pouštní vlčice si myslí, že randím s Malií." Nervózní smích. Malia odvrátila pohled a Braeden jen protočila očima.

„Proč by si to myslela?" zeptala se Jessie.

Ale Stiles její otázku ignoroval a raději dál pokračoval ve svém nesmyslném žvatlaní. „No a ta Pouštní vlčice si teď myslí, že by bylo docela vtipné zabít i mně. Nezdá se ti to vtipné?"

Jessie sevřela rty do úzké linky.

„Směju se tak moc, až se za břicho popadám."

Stiles se nervózně zasmál, ale jinak se v místnosti rozlehlo hrobové ticho. Braeden vyšvihla nohy na stůl a s pobaveným úsměvem na rtech sledovala tichou a nenávistnou výměnu pohledů mezi zbývající trojicí.

Když měla ale pocit, že už viděla dost, zadívala se jen na Jessie.

„Malia říkala, že nám pomůžeš."

„V zabití svého přítele? Bude mi čest," zavrčela nepřátelsky v odpověď.

Braeden protočila očima a znovu promluvila: „Pouštní vlčice jde po Malii a já jdu po Pouštní vlčici. Může to být moje... může to být naše jediná šance, jak ji dostat. Stiles zůstane v bezpečí na stanici šerifa. Ale mě se bude hodit každá ruka navíc. A Malii ostatně taky. Je jen na tobě, jestli nám pomůžeš."

Jessie se musela nad slovy osamělé lovkyně zamyslet. Svým způsobem ženu před sebou obdivovala. Obdivovala její statečnost, jaký urputnost, její odhodlaní.

„Co po mě budete chtít?"

Braeden se usmála a pohledem zavadila o zbraň, která ledabyle ležela na stole. Byla to brokovnice s malým zásobníkem, ale díky upilované hlavni měl její výstřel ničivou sílu. Jessie navíc nepochybovala o tom, že všechny náboje jsou naplněné omějem.

Nemusela dlouho přemýšlet.

Scottovi s Liamem nemohla pomoci v hledání Masona – byla by jim jen na obtíž. Neměla jejich vyvinuté smysly a nemohla sledovat jejich rychlé tempo.

Stejně jako by nevydržela sedět na stanici šerifa a nic nedělat.

Měla jen jedinou možnost, jak být užitečná a potřebná.

Natáhla se po zbrani na stole a pevně ji sevřela ve svých dlaních. Zbraň byla mnohem těžší, než čekala, přesto ji seděla do ruky. Zkusmo s ní zamířila, spoušť ale nestiskla.

Braeden vypadala spokojeně.

A koneckonců – i Malii se ulevilo.

---

„Budeš sedět a nebudeš nikam chodit."

„A můžu na záchod?"

„Ne!"

„A co mám dělat, když se mi bude chtít na záchod?"

„Třeba se počůráš, ale nikam nebudeš chodit sám," trvala na svých slovech Jessie, zatímco se loučila se Stilesem na prahu jejího domu. Na příjezdové cestě už stála Lydie, která souhlasila s tím, že Stilese odveze na stanici šerifa, a že na něj bude dávat pozor.

„Tobě se to říká, když má brokovnici v ruce," zamručel nevlídně Stiles.

„Dělám to kvůli tobě," odpověděla mu.

Zhluboka si povzdechl a na okamžik uchopil její obličej do svých dlaní, aby jí vtiskl krátký, přesto vášnivý polibek naplněný emocemi a nevyslovenými slovy.

„Buď opatrná."

„To tebe se pokouší někdo zabít."

„Na mě jsou krátcí."

„Idiote," odpověděla mu se smíchem.

Lydia netrpělivě zatroubila a za volantem zběsile rozhodila rukama, aby oba dva popohnala. Jessie ji cosi zagestikulovala zpátky a natáhla se pro poslední polibek těsně předtím, než zmizela za vchodovými dveřmi.

---

Celý dům byl obehnaný popelem z jasanu horského.

Braeden pak seděla u jídelního stolu, před sebou položenou misku pistácií, kterou jednu po druhé vylupovala ze své skořápky a jako imaginární vojáčky je skládala v pravidelné řadě za sebou. Malia, na druhou stranu, nevydržela chvíli na místě, stále pochodovala z jednoho místa na druhé, nervózně se ohlížela a snažila se poslouchat okolní zvuky. Jessie pak seděla naproti Braeden, na stole položenou zbraň, kterou dokázala během chvíle popadnout do ruky a zaútočit. Nebo... se začít bránit.

Braeden se po chvíli zvedla, do dlaně nabrala všechny skořápky a zmizela oběma děvčatům z očí. Ty si vyměnily nechápavý pohled, ale ani jedna z nich neměla odvahu na to, aby se zeptaly, co má Braeden s těmi prázdnými skořápkami za lubem.

Jessie zkontrolovala telefon a odeslala Stilesovi krátkou zprávu, na kterou ji vzápětí odepsal, i když jen jedním slovem. Znal ji až příliš dobře na to, aby věděl, že když neodepíše, zburcuje celé oddělení šerifa.

Když ji telefon v ruce zazvonil s krátkou zprávou, spokojeně se usmála a mobil položila zpět na stůl. Když zvedla pohled její oči se setkaly s těmi Maliinými. Ona se ale rychle zadívala jinam, snad jako kdyby ji Jessie nachytala při něčem zakázaném.

„Všechno v pořádku?" zeptala se Jessie pro jistotu.

A to i přesto, že věděla, že nic není v pořádku.

„Já jenom... chtěla jsem ti říct... děkuji."

Ty slova, která Malia vyslovila, zněla tak nereálně.

Tak nereálně, když je řekla zrovna ona.

Jessie ji zkoumala pohledem a ona se před ní snažila schovat. Sklopila pohled, svoje krátké vlasy si vystrčila zpoza ucha, aby ji zakryly obličej. Pohupovala se na špičkách a vypadala, že v této chvíli touží být kdekoliv jinde a s kýmkoliv jiným.

„Vždycky pomůžu, když můžu."

„Takže... to neděláš jen kvůli Stilesovi?" zeptala se opatrně Malie. Na chvíli zvedla svůj pohled a Jessie ji ještě nikdy neviděla podobně stydlivou. Zdálo se, že o každém slově přemýšlí, že si není jistá sama sebou.

„Kvůli Stilesovi?"

„Myslela jsem, že se snažíš chránit jeho, ne mne."

Jessie překvapeně zamrkala, překvapená slovy Malie. Nikdy spolu neměly ideální vztah a ani jedna z nich to nemohla popírat. Jessie od začátku cítila k nové dívce antipatii, kterou se nikterak nepokoušela skrývat. Když teď přemýšlela nad jejími slovy, musela uznat, že Malia nemá nejmenší důvod myslet si, že to celé dělá kvůli ní. A ona se najednou cítila hrozně.

„Ale Mal, přece... je to tvůj život. Nikdy bych si neodpustila, kdyby se ti něco stalo."

Malia naklonila hlavu na stranu, podobně jako pes, který se snažil pochopit slova svého pána.

„Takže... jseš tady kvůli mně?"

„Samozřejmě."

„Takže... jsme teď kamarádky?"

„Už to tak vypadá."

Malia jen přikývla, ale pohled v jejích očích prozradil, že si stále není jistá tím vším, co se teď právě stalo. Myšlenkami stále ztracená v jiném světě pak bez dalších slov opustila kuchyni a podle zvuku vrzajícího schodu Jessie poznala, že se šla schovat do patra, kde mohla v klidu přemýšlet.

---

„Braeden!"

Z hlasu Malie ji ztuhla krev v žilách. Během mrknutí oka vyskočila na nohy a popadla do ruky zbraň. Braeden, kterou Malia volala, ji několika rychlými gesty naznačila, kam má jít a jak se schovat a ona ji odpověděla rychlým přikývnutím.

Jessie jako první doběhla k předním dveřím, kde byla porušená linie z jasanu horského.

„Je vevnitř!" Křikla dostatečně nahlas, aby ji Braeden slyšela.

Ruka s brokovnicí se ji lehce třásla a ona musela sama sebe přemlouvat, aby neutekla.

Sevřela oči pevně k sobě a do podvědomí se jí znovu dostaly vzpomínky, které chtěla zapomenout. Vzpomínky na tu noc ve skladu.

„Do háje," zamumlala sama pro sebe.

Věděla, že musí zůstat potichu a věděla, že se teď možná prozradila.

Znovu pevně stiskla víčka k sobě a znovu se snažila přemluvit sama sebe k absolutní střízlivosti, tak jak ji to učil Argent. Pořád si nebyla jistá sama sebou, přesto znovu pevně sevřela zbraň ve svých rukou a opatrně vykročila vpřed.

Postupovala přesně podle plánu, na kterým se s Braeden dohodly. Nejdříve zkontrolovala terasu, rychle opravila linii z jasanu. Se zbraní v ruce pak nahlédla do nejbližších místností, ale ani tam nenašla Pouštní vlčici nebo Braeden. V rychlosti a po špičkách přeběhla na chodbu a po schodech vyběhla nahoru do patra. Nezapomněla se přitom vyhnout schodu, který by mohl prozradit její přítomnost. Se zatajeným dechem pak vpadla do pokoje, kde už seděla Malia.

Z přízemí se ozval výstřel, následovaný hlasitým křikem obou žen bojujících v přízemí.

Malia zatěkala pohledem a rázem pochopila, co se děje. Pokusila se kolem Jessie protáhnout, ale ta ji zastavila na poslední chvíli. Jednou rukou ji pevně svírala kolem pasu a Malia bojovala s jejím sevřením, ze kterého se pokoušela vymanit.

Znovu se ozval výstřel, tentokrát ale kulka prolétla skrz podlahu a obě dívky se musely před tou zbloudilou střelu schovat.

Brzy následoval druhý výstřel.

Kulka se jen otřela o rameno Jessie, přesto se dívka neubránila hlasitému výkřiku. Až do teď to byla Jessie, kdo držel Malii kolem pasu a najednou to byla Malia, která podpírala Jessie, aby dokázala stát na nohou.

Brokovnice ji vypadla z ruky a s hlasitou ránou dopadla na podlahu.

„Zatraceně," ulevila si Jessie. „Zatraceně, já... omlouvám se," dodala potichu, když si uvědomila, co všechno způsobila. Pouštní vlčice teď měla docela jasnou představu, o místě jejich pobytu. Taky věděla, že jedna z nich je zraněna a že tou zraněnou rozhodně není Malie. Prozradila ji všechno, aniž by chtěla.

„Jsi... v pořádku?" špitla Malia, zatímco Jessie posadila do postele, která patřila Scottovi.

Jessie jen s námahou přikývla, a přitom letmo zkontrolovala své zranění. Oblečená byla jen do trika s krátkým rukávem, takže si svou ránu mohla dobře prohlédnout. Kulka během svého letu ztratila téměř veškerou svou sílu, přesto způsobila dost škody.

Jessie zkusmo stiskla dlaň, aby se ujistila o tom, že nebyly porušené nervy a svaly. Ten pohyb ji bolel, přesto doufala o tom, že všemu důležitému se kulka vyhnula. Teď potřebovala ránu vyčistit a něčím zavázat.

Jenže zároveň nemohla nechat Malii nechráněnou...

---

Taky nejste připravení na dnešní konec stejně jako já?

V dnešním díle se snad konečně urovnaly vztahy mezi Malií a Jessie, které byly vždy trochu napnuté. Mezi nimi to asi nikdy nebude úplně ideální, ale mám pocit, že takové malé urovnání asi potřebovaly obě dvě. (Jojo, už se moc těším na Scalia momentky, hehe.)

A ještě takový dotaz - sama se začínám ztrácet v časové lince TW. Pro Vzpomínky mám vytvořenou svoji vlastní, jinak bych se v tom asi brzo ztratila. Ale teď přicházím pro radu za vámi, protože sama jsem ztracená a internet (kupodivu) neposkytuje žádnou uspokojivou odpověď... Takže - jak dlouho po 6A se odehrává 6B? (Původně jsem myslela, že jsou to dva roky, ale nakonec se přikláním k jednomu roku, nicméně na druhou stranu to vypadá, že hned navazuje na 6A bez výrazného časového skoku? Já... nevím. Nicméně - podle logiky, že Liam byl v 5. a v 6A sérii ve druháku, teď nastupuje do čtvrťáku, by to měl být rok. No... ne? Nebo... ne? Já nevím. Já fakt nevím :D)

Nakonec už "tradiční" poděkování. Protože... páni. Šedesátá kapitola. S tím jsem ani nepočítala, když jsem začínala psát. Bez vás by to nikdy nebyla taková zábava. A já vám moc děkuji, že jste v tom se mnou!