Jessie ustoupila od chladící nádoby, a přitom nespouštěla zrak ze svého bratra. Třásl se zimou a holýma rukama objímal své nahé tělo, snad jako by doufal, že se dokáže zahřát. Lehce nakrčila čelo a špičkou boty nervózně klepala o podlahu tak dlouho, dokud Malia nahlas nezavrčela.

Jessie sebou přitom zvuku lehce škubla. Zamumlala tichou omluvou, ustoupila krok dozadu, ale klepání se ztichlou místností rozléhalo i nadále.

„Neměli bychom něco... dělat?" zeptala se Malia po chvíli ticha. „Neměli bychom mu pomoci si nějak vzpomenout? Nebo tady budeme jen stát a dívat se, jak se z něj stává vlkodlačí nanuk?"

Jessie jen pokrčila rameny a zadívala se na Lydií.

Doufala, že rusovláska má nějaký nápad. Byla z nich nejchytřejší a zatímco Jessie jednala impulsivně, věděla (anebo možná jenom doufala), že Lydie by nikdy nesouhlasila s podobně nebezpečným plánem, kdyby sama neměla nějaké eso v rukávu.

„Musíme ho vést," promluvila skutečně Lydie.

„Jak... vést?"

Lydie střelila po Jessie pohledem a tmavovláska raději o krok ustoupila. Lydie dokázala být nebezpečná, a pokud byla v podobné náladě (anebo pokud se ji někdo zeptal na podobně hloupé otázky) dokázala být mnohem víc než jen kousavě sarkastická.

„Scotte, poslouchej mě." Postavila se přímo před sklo chladící nádoby. Přes jinovatku zářily Scottovy rudé oči a všechna děvčata věděla, že jeho lidská část je už dávno pryč. „Musíš se soustředit. Musíš si na něj vzpomenout. Musíš myslet na Stilese. Zkus si ho vybavit ve svých vzpomínkách. Mysli na to, jak vypadá. Co říká."

Jessie s Malií si vyměnily jeden letmý pohled. Jessie si skousla spodní ret a mezi prsty sevřela stříbrné M na svém krku. Usilovně ho mnula mezi prsty. Malia měla pevně sevřené rty. Dlaně svírala tak křečovitě, až ji zbělaly klouby.

Obě beze slov sledovaly Scottův tichý souboj se vzpomínkami a Lydii, která se mu tu cestu skrz ně snažila ulehčit. Svými slovy ho naváděla a ukazovala mu správnou cestu.

„Scotte, nesmíš usnout! Nezavírej ty oči!"

„Snažím se..." zašeptal potichu Scott a jeho hlas byl tak slabý a tlumený kovem, že kdyby Jessie neviděla, jak otevřel ústa, myslela by si, že jeho hlas slyšela jen ve své hlavě jako nějakou zvukovou halucinaci.

Sledovala, jak bojuje se spánkem, ale skutečné nebezpečí ji došlo až v momentě, kdy Lydia znovu promluvila. „To není spánek. Myslím, že ztrácíš vědomí. A pokud ho ztratíš, myslím, že o tebe přijdeme."

„Musíme ho vytáhnout," zašeptala potichu Jessie. Ale ještě předtím, než stihla udělat krok vpřed, zastavila ji Malia. Položila ji ruku na rameno a pevně ho sevřela. Jessie zvedla pohled a Malia beze slov zavrtěla hlavou.

Něco v jejím pohledu ji donutilo změnit názor.

Jessie věděla, že ji na Stilesovi záleží stejně jako jí. Stiles byl její kotva a ať už mezi sebou měli jakýkoliv vztah, Jessie ho musela respektovat. Malia potřebovala Stilese stejně jako ona. A možná ještě víc.

Ještě ho nemohly vytáhnout.

Ještě ne.

„Scotte! Musíš ho zkusit najít. Musíš ho zkusit najít ve svých vzpomínkách." Lydie věděla, že jim dochází čas, podobně jako to věděla obě děvčata za jejími zády. V hlase měla patrnou nejistotu. „Hledej ho v každé vzpomínce! Nezáleží na tom, jestli je to dobrá nebo špatná vzpomínka."

Scott ale její hlas neslyšel.

Pohledem zmateně těkal z jedné strany na druhou. Rukama pátral po nádobě a vypadal... ztracený. Držel se za hlavu, ve tváři měl bolestivý výraz. Měl plnou hlavu vzpomínek a jeho hlava je nedokázala všechny vstřebat.

„Je to na něj strašně moc informací," zašeptala potichu Jessie. „Musíme ho dostat ven. Už je tam moc dlouho. Tohle nikam nevede." Natáhla se po klice, ale Lydia pevně uchopila její zápěstí. Jessie překvapeně zasyčela bolestí a otočila se na svoji kamarádku.

„Ještě ne, Jessie. Dej mi ještě pár minut. Prosím."

Ona ale zavrtěla hlavou.

„Je to můj bratr. Nedovolím, aby se mu něco stalo." Lydie se ji znovu pokusila zastavit, ale Jessie tentokrát byla rychlejší. Bez dalších protestů se natáhla po klice a rázně otevřela dveře směrem k sobě. Mráz ji obklopil téměř okamžitě. Scott ale zůstával stát na místě, a tak se natáhla po jeho ruce. Procitl až po jejím dotyku. Zmateně zatěkal pohledem a nakonec ji doslova spadl do náruče.

„Scotty," vydechla s úlevou.

Na okamžik ho pustila, ale jen proto, aby si přes hlavu přetáhla mikinu, která byla dostatečně velká na to, aby se do ní vešel i Scott. Neobratně ho do ní zabalila a přitom ho stále schovávala ve svém náručí.

„Co uděláme teď?" zeptala se Malia.

„Vzpomeneme si. Já si vzpomenu," prohlásila Jessie neohroženě. Pohledem se přitom zatoulala k chladící nádobě, která byla za jejími zády. Chladný vzduch ji olizoval nahá ramena a byla ji zima jen z představy, že by měla vlézt dovnitř. Přesto ale byla ochotná to riskovat.

Udělala by všechno, aby ho přivedla zpět.

Všechno.

Jessie seděla vedle Stilese, a i když je od sebe dělila opěrka na ruce, měla pocit, že je mu blíž než několik posledních dní. Oba měli vzájemně propletené ruce a Stiles měl hlavu opřenou o její rameno. Oči se mu zavíraly únavou, ale snažil se neusnout. Jessie lechtaly jeho vlasy na obličeji, ale rozhodně to nebylo nepříjemné. Oba mlčeli, protože ani jeden z nich nevěděl, co říct.

Teď stačilo jen to, že jsou.

„Stilesi?" Melissa tichým hlasem narušila jejich chvíli. Stiles okamžitě vyskočil na nohy.

„Už můžu za tátou?"

„Ne, Stilesi, něco... něco se stalo."

„Jak jako stalo?"

Melissa zatěkala pohledem mezi Stilesem a Jessie. Jessie se její pohled vůbec nelíbil. Byla nervózní. Nevěděla, co říct. Jak správně pokračoval.

Znala ten pohled. Pamatovala si ho z dob, když byla ještě dítě. Melissa se postavila před obě své děti a nekonečně dlouhou chvíli mlčela. A pak spustila.

Nemůžeme si dovolit jet na tu dovolenou, co jsem vám slíbila. Strašně se omlouvám, je mi to líto.

Já vím, že jsem slíbila, že se přijdu podívat na ten zápas, ale musím do práce. Strašně se omlouvám, je mi to líto.

Omylem jsem ztratila tvoji oblíbenou panenku, Jessie. Strašně se omlouvám, je mi to líto.

Jessie vyskočila na nohy a postavila se vedle Stilese. Opatrně stiskla jeho ruku, snad jako kdyby se bála odmítnutí. On ale její ruku pevně sevřel. Všechnu svoji bolest a nejistotu vložil do toho jednoho stisku a Jessie se musela kousnout do spodního rtu, aby nevykřikla bolestí. Měla pocit, že ji tím stiskem rozdrtí ruku, přesto ale nic neřekla.

„Tátovi se přitížilo, Stilesi."

„Co to znamená? Co se stalo?"

Melissa si olízla suché rty a Jessie v tom rozeznala jen další signál její nervozity. Nebyla si jistá, jestli je rozrušená z toho, že musí oznámit Stilesovi, že stav jeho otce se zhoršil, nebo zkrátka z toho, že šerifův stav se zhoršil. Sama přešlápla na místě a raději sklopila pohled k zemi, než aby se dívala na svoji mámu.

„My nevíme. Něco se stalo, něco je špatně."

„Ale... co se s ním stalo? Někdo mi musí říct, co se s ním děje!"

Stiles najednou pustil její ruku a vyrazil vpřed. Hrubě od sebe odstrčil Melissu a pokračoval vpřed. Jessie zvedla pohled, ale zareagovala moc pozdě.

Na chodbě před nimi stál Scott.

V očích měl ztrápený výraz, stál u šerifových dveří a drobným skleněným oknem nakukoval dovnitř. Ani on neměl dost času zaregistroval Stilese. Ten se u něj ocitl prakticky ve vteřině a jednou ránou ho poslal k zemi.

Scott se překvapeně chytil za rozbitý nos, ale jeho dalším ránám se nebránil.

„Stilesi!" Vykřikla Jessie nahlas a rozběhla se k oběma chlapcům.

„Kde jsi byl?! Kde jsi, sakra, byl?! Věřil jsi mu, důvěřoval jsi mu. Tak kde jsi byl?!"

Stiles nepřestával. Jeho rány dopadaly na Scottův obličej a on se jim vůbec nebránil.

„Mieczyslawe!" Vykřikla znovu a Stiles se tentokrát skutečně zarazil. Bylo to už ale příliš pozdě, protože nemocniční ochranka ho vytáhla na nohy a starší muž v nepadnoucí uniformě jej držel v pevném objetí, dokud Stilesovi neuvěřil, že už na Scotta znovu nezaútočí.

Jessie stála vedle svého bratra a lehce ho podpírala. Pohledem probodávala Stilese před sebou.

Scott měl na sobě bílé triko a Jessie neunikla drobná krvavá skvrna na místě, kde měl Scott největší zranění. Nakrčila obočí a chtěla ránu zkontrolovat. Už dávno se měla zahojit a pokud se tak nestalo, bylo něco špatně. Scott si ale jejího pohledu všiml a než stihla promluvit, nebo jen natáhnout ruku směrem k němu, udělal krok vpřed a zbavil se tak její podpory.

„Tvůj otec není jediný zraněný."

„Ty se vyléčíš," plivl Stiles nenávistně.

„Já nemluvím o sobě," zamumlal potichu Scott.

---

Stiles společně s Jessie zamířili o patro níž, kde podle Scottových slov ležela Lydia. Byl to Parrish, kdo ji našel u Nemetonu. Ležela vedle těl mrtvých chimér, přesto byla naživu. Byla podchlazená, ale to nebylo zdaleka nejhorší.

Prázdný pohled v jejích očích, naprostá odevzdanost jejího těla.

Její mysl opustila její tělo. Byla někde jinde – to, co leželo před nimi na nemocniční posteli, to nebyla Lydia. Byla to jen prázdná schránka krásné královny školy. Jessie to věděla, Stiles to věděl. Ale kdo to nevěděl, byla její matka, která seděla u její postele. Hladila ji ve vlasech, snad jako kdyby záleželo na jejím vzhledu. Šeptala ji slova útěchy, která ale Lydia nemohla slyšet.

Jessie pustila Stilesovu ruku a nakročila do nemocničního pokoje.

Chtěla si sednout vedle Natalie Martinové.

Chtěla taky pohladit svoji kamarádku ve vlasech. Chtěla ji taky zašeptat slova útěchy. Chtěla taky věřit, že všechno bude v pořádku.

Paní Martinová se zprudka otočila. Jakmile spatřila Jessie ve dveřích, postavila se. „Tak to teda ne! Ty sem nepůjdeš!"

Jessie překvapeně zamrkala, ale nezmohla se na odpor. V očích ji pálily slzy, a to i přesto, že si myslela, že už dávno všechny vybrečela. Zůstala stát na místě a probral ji až hrubý dotyk paní Martinové. Snažila se ji vyhodit z pokoje, ale neměla na to dostatek síly. Jessie udělala jen drobný krok vzad, než si uvědomila, co se děje.

„Nechte toho!" Ohradila se okamžitě a uchopila zápěstí starší ženy.

„Vypadni."

„Nechte toho, počkejte!" Jessie zvýšila hlas, přestože ji bylo nepříjemné svírat svojí školní poradkyni a křičet na ni. Opatrně pustila její zápěstí a paní Martinová svěsila ruce kolem těla, snad jako kdyby si sama uvědomila svoji chybu. „Vím, kdo jí to udělal," promluvila znovu Jessie.

Jenže její slova vyvolala jen další vlnu nenávisti. „Já vím, kdo to udělal! Vy! Vy všichni jste jí to udělali!"

Jessie nechápavě zamrkala. Na okamžik ji došla slova, když si uvědomila, že paní Martinová má pravdu. Každý z nich byl svým způsobem odpovědný za to, co se stalo. Za to, co se stalo komukoliv z nich. Ale každý z nich do toho podivného světa nadpřirozena vstupoval s rizikem. Každý z nich o tom riziku věděl. I Lydia o něm věděla.

„Pojď, půjdeme." Z myšlenek ji vytrhl Stilesův hlas. Až do teď byl potichu, ale na rozdíl od obou žen si uvědomoval, že jejich slovní přestřelka nikam nepovede. Mohly si jen víc zajet do vlasů, a to ve skutečnosti žádná z nich nechtěla. Chytl tedy Jessie za ruku a jemně za ni zatáhl, dokud neudělala krok směrem k němu, a nakonec i krok směrem ke dveřím.

Na prahu dveří se ale ještě otočil směrem k paní Martinové. Vypadala jako podivná synchronizace smutku a vzteku. Emoce se v ní přetlačovaly a ona sama si nebyla jistá co přesně by měla cítit.

„Podívejte se na její zátylek. My jsme to nebyli," zavrčel nepřátelsky Stiles, jen těsně před tím, než hlasitě práskla dveřmi a Lydia tak oběma dvěma zmizela z očí.

---

Jessie se Stilesem se sešla v jednom prázdném nemocničním pokoji se Scottem, Parrishem a Melissou.

Jessie se postavila vedle své mámy a pohledem nervózně těkala mezi ostatními v místnosti. Všechno bylo úplně jinak, jejich vztahy byly narychlo poslepované a bylo jen otázkou času, než se znovu rozpadnou. Jejich srdce a jejich vzájemná důvěra potřebovali mnohem víc než jen rychlou záplatu.

Stiles zlomil její srdce na několik malých kousíčků a ona si nebyla jistá, jestli to mezi nimi někdy bude stejné jako předtím. Scott vyměnil Stilesovo dlouholeté a bezpodmínečné přátelství za falešnou vidinu pravdy, kterou mu podstrčil Theo. Jessie vzdala boj za záchranu jejich přátelství a raději zmizela.

Každý z nich udělal chybu.

Každý z nich udělal chybu, která vyústila v něco mnohem většího.

Lydia.

Liam.

Hayden.

A taky cokoliv, co se dělo s Malií.

Jessie si nahlas povzdechla. Měla přeplněnou hlavu obavami a nedokázala se soustředit na přítomnost. Nebo na Parrishe, který se snažil logicky vysvětlit důvod stavu, ve kterém se ocitla Lydia.

„Mohl by to být vedlejší účinek šoku?" zeptal se, a přitom se zadíval na Melissu, která jediná mohla celou věc vysvětlit medicínsky.

Místo ní ale promluvil Stiles, který dávno věděl, co se Lydií stalo. „Je katatonická. Byl to Theo. Prohrabával se její myslí."

Jessie zvědavě zvedla hlavu. Proto chtěl po paní Martinové, aby zkontrolovala zrzčin zátylek. Jestli poslechla jeho radu, jistě na jejím krku našla stopy po Theových drápech. Jenže Theo nebyl alfa a vlastně nebyl ani vlkodlak. Ať už v jejích vzpomínkách hledal cokoliv, málem připravil jejich kamarádku o život.

„Proč by to dělal? Co tam hledal?" zeptala se Melissa.

„Výhodu," šeptla potichu Jessie a Stiles na její slova zareagoval téměř nepatrným přikývnutím, „hledal tam výhodu, stejně jako vždycky. Ale... co získal tím, že se pokusil zabít šerifa?"

„Zůstal jsem s Liamem sám," odpověděl ji Scott. „Theo se chtěl ujistil, že tam nebude nikdo, kdo by mu zabránil mě zabít."

„A proto taky...?" Jessie svoji otázku nedopověděla, ale pohled, který zapíchla do Stilese, mluvil místo slov. Stiles jen přikývl a i Scott pochopil jejich němou výměnu.

Theo mezi ně zarazil klín. Nikdo z nich nemohl pochybovat o síle přátelství, kterou ti tři mezi sebou měli. A nikdo taky nemohl tušit, jak málo stačí k tomu, aby se jejich cesty rozešly.

„Takže..." Stiles se zhluboka nadechl a nasadil na obličej falešný úsměv, pod jehož slupku mohl doopravdy nakouknout jen Scott s Jessie. „Theo rozpáral mého tátu jako rozptýlení?"

„Neměli bychom to dítě najít?" zeptal se Parrish, který by z toho všeho zmatený ze všech nejvíc.

„Není to trochu nebezpečné? Zvlášť když to dítě málem zabilo moje dítě?" ohradila se Melissa okamžitě.

Stiles se najednou zarazil. Zamyslel se, opravdu si zamyslel. Celou dobu mu unikala jedna skutečnost, která ve skutečnosti měla klíčový význam. Svoje myšlenky vyslovil nahlas, aby je dokázal lépe přijmout. „Ale... Theo nechtěl, aby můj táta zemřel. Sám mi řekl, kde ho najdu... Takže – možná ví i to, jak ho zachránit."

„To nedává smysl," zamumlala Jessie.

„Co chceš dělat? Promluvit se s ním?" zeptala se Melissa.

„Pokud to zachrání mého tátu..." Stiles se rozešel vpřed, nečekal na to, jestli ho někdo z nich zastaví. K jeho překvapení a k překvapení Jessie to byl Scott, kdo se přidal k jeho krokům. Nepokoušel se ho zastavit. Chtěl se k němu přidat. „Půjdu s tebou. Neví o tom, že jsem naživu. Může to být naše výhoda."

Stiles se zastavil.

Jen na krátký okamžik.

Pohledem zkoumal Scottův obličej.

Nakonec jen přikývl a oba vyběhli z prázdného pokoje. Melissa se hned po jejich odchodu otočila na Jessie. Zvídavě se zadívala na svoji dceru a položila otázku, která ji ležela na jazyku: „Ty s nimi nejdeš?"

„Ne."

„Mám se ptát proč?"

„Je to tak správné," odpověděla ji ve stručnosti. Sama nevěděla, jak zní správná odpověď na její otázku, ale tak nějak věděla... tak nějak tušila, že nechat ty dva o samotě je správné. Melissa jejím slovům přikývla. Znala svoji dceru dobře a věděla, že i kdyby ji položila sto dalších otázek, její odpověď bude pořád stejná.

„Jestli chceš, můžeš si jít sednout na sesternu. Třeba se trochu prospat?" nabídla ji místo toho a Jessie s tichým díky její nabídku přijala.

---

Jessie seděla na sesterně a v ruce držela hrnek s horkou kávou. Ta černá tekutina ji byla odpudivá a ostrá vůně ji navíc dráždila v nose. S prázdnou hlavou hypnotizovala nehybnou hladinu a sama sebe přemlouvala k tomu, aby obsah hrnku vypila.

Potřebovala zůstat vzhůru, nemohla usnout.

Ne teď.

Když už se ji podařilo hrnek přiložit k ústům, znovu se zarazila. Hlasité bušení na dveře ji vyrušilo a ona vděčně odložila hrnek na stůl kousek od sebe. Vyskočila na nohy a otevřela dveře, za kterými stál Parrish.

„Děje se něco?"

„Paní Martinová odváží Lydií do Eichen Housu," řekl v odpověď.

„Ale to nemůže."

„Je to její zákonná zástupkyně. Samozřejmě, že to může."

„Tak jsem to nemyslela," mumlala zmateně. Věděla o věcech, které se v Eichen Housu skrývaly. Nebyl to jen obyčejný institut pro mentálně nemocné, bylo to institut pro skrývání nadpřirozených bytostí z celého okresu. Pokud někdo chtěl Lydií dostat do té podivné budovy, určitě to nebylo náhodou. To náhlé zjištění ji natolik vyděsilo, že se protáhla kolem Parrishe, který stále stál ve dveřích na sesternu, a rozběhla se chodbami nemocnice až na místo, odkud vyjížděly sanitky.

Lydii nakládali do auta, kde už seděl jeden z doktorů z Eichen House. Paní Martinová stála před sanitkou a s obavami v očích sledovala svoji dceru.

„Nemůžete ji odvézt!" Křikla zadýchaně.

„Je to moje dcera," odpověděla ji Natalie Martinová. Mluvila ostrým hlasem, tónem, který nepřipouštěl žádné argumenty. „V Eichen House se o ní postarají. Bude ji líp."

„Ne, nebude."

Parrish, který doběhl teprve teď, na rozdíl od Jessie okamžitě pochopil, že v daný okamžik je daná bitva prohraná. Žádné další argumenty neměly smysl. Paní Martinová byla rozhodnutá odvézt Lydii pryč, odvézt ji do údajného bezpečí. Nikdo a nic ji nemohl přemluvit o opaku.

„Přijdu na to, jak ji dostat ven. I kdybych se musel probít přes zdi," řekl Parrish. Jessie z jeho hlasu mrazilo, a to slova nebyla mířena k její maličkosti. Paní Martinová ale věnovala Parrishovi poslední pohled a sama zabouchla dveře od sanitky.

Jessie a Parrish už nemohli dělat nic jiného, než sledovat, jak se dodávka vzdaluje z jejich pohledu...

---

Parrish zůstal ještě chvíli na místě společně s Jessie. Oba zůstali sedět na chodbě nemocnice před pokojem ve kterém ležel šerif. Jessie nemohla vstoupit dovnitř, přesto ale věděla, že jeho stav se zhoršuje.

„Věříš, že to bude v pořádku?" zeptal se najednou Parrish a Jessie ta otázka zarazila. Zastavila se téměř v půlce pohybu, protože jako zvíře zavřené v kleci, neustále přecházela z jedné strany místnosti na druhou. Teď se postavila čelem k Parrishovi a nezmohla se na nic jiného než bylo pokrčení rameny.

„Copak záleží na tom, čemu věřím?"

Parrish místo odpovědi přikývl. „Někdy je víra to poslední, co nám zůstane."

„A co to změní? Co moje víra zvládne?"

„Velké věci."

Pochybovačně se na něj zadívala. Založila si ruce na hrudi a olízla si suché rty jen těsně předtím, než znovu promluvila. „A co dokázala vaše víra?" Snažila se od Parrishe udržet odstup a vykání ten odstup jen prohloubilo.

„Moje víra mi pomohla přežít, když jsem byl na misi v Afganistánu. Moje víra mě přinutila věřit tomu, že odchod z armády je správné rozhodnutí. Že přestěhovat se do Beacon Hills je dobré rozhodnutí. Že věřit bandě puberťáků je správně."

Jessie nevěděla, co odpovědět.

Někdy si neuvědomovala, že Parrish není jako oni. Měl toho za sebou mnohem víc. Byl to dospělý muž, bývalý voják, mladý strážce zákona. Byl tolik jiní než oni, kteří měli před koncem střední školy a reálný život neznali.

Parrishovi zapípal v kapse telefon a on ho vytáhl. Z výrazu jeho obličeje poznala, že něco není v pořádku.

„Stalo se něco?"

„Hayden."

„Hayden je mrtvá," špitla potichu. Myšlenku na mladou dívku se ji téměř podařilo vytlačit Zatlačila ji na okraj svého vědění a její smrt ji znovu zasáhla nepřipravenou. Musela se kousnout do spodního rtu, aby se před Parrishem nerozbrečela.

„Ne, není."

„Ale..."

„Píše mi Clarková. Hayden je všechny dovedla k Nemetonu, k tomu místu kde jsem našel Lydii. Viděl jsem její tělo, Jessie. Ona... Byla mrtvá. Ona i všech osm chimér. Jenže Clarková mi teď píše, že musím do práce, protože našli čtyři těla. Čtyři."

„Co to znamená?"

„To nevím."

Parrish ale neměl příliš času. Jen rychle se s ní rozloučil, než ji opustil. A ona zůstala stát na nemocniční chodbě, zmatená ještě víc než předtím.

---

S každou uplynulou minutou byla víc a víc nervózní.

Byla teď sama a to její pocit nejistoty jen umocňovalo.

Když se kolem šerifova pokoje začali shromažďovat doktoři, byla okamžitě na nohách. Dožadovala se vysvětlení, chtěla vědět, co se děje. Ale ani její jméno nikoho z přítomných doktorů nepřesvědčilo, aby porušili lékařské tajemství. Jessie nezbývalo nic jiného, než se slzami na krajíčku a s divoce tlukoucím srdcem počkat na svoji mámu, která ji jako jediná mohla prozradit okolnosti toho povyku.

„Jessie!" Křikla na ni, když Melissa zahlédla svoji dceru v houfu na chodbě.

„Mami! Co se děje?"

Melissa se prodrala až k Jessie a na krátký okamžik ji schovala k náručí. „Je to v pořádku, Jessie. Noah bude v pořádku."

„Kam ho vezou?"

„Na operační sál. Je to úlomek kosti. Až se dostane ven, všechno bude v pořádku."

„Ach, díky bože," hlesla potichu Jessie a znovu padla matce kolem krku. Melissa ji pevně schovala ve svém objetí a pevně přitiskla k sobě.

---

Jessie stála na prahu pokoje, ve kterém spal šerif. Stále byl pod sedativy, ale bylo jen otázkou času, než se probudí. Stiles seděl na nemocničním křesle, které si přisunul k posteli. Tělem ležel na posteli, hlavu sklopenou směrem dolů. Neviděl ji a nemohl ji ani slyšet.

Měla v očích slzy, ale výjimečně to byly slzy radosti.

Cítila vlnu úlevy a ten hřejivý pocit ji zaléval po celém těle.

Z ničeho nic se vedle ní objevil Scott a lehce ji zatáhl ze dveří ven. Než se stihla nadechnout a zaprotestovat, skončila v bratrově objetí. Tiskl ji pevně k sobě a ona měla pocit, že ji dochází vzduch v plících.

„Za co to bylo?" zeptala se, když jeho stisk povolil.

„Abys věděla, že tě mám, sestřičko." Jessie se usmála, ale on ji znovu skočil do řeči: „A abys věděla, že nikdy nedopustím, aby ti někdo ublížil."

Tentokrát to byla Jessie, kdo sevřel Scotta v objetí.

„To abys věděl, že všechno dobře dopadne."

„Stala se z tebe vědma?"

„Jo. Tohle je Beacon Hills, jestli jsi nezapomněl."

„Jak bych mohl zapomenout," odpověděl ji se smíchem na rtech.

---

Tahle kapitola se mi psala vážně sama a to i přesto, že mám pocit, že se v ní vlastně nic nestalo :D Ale moje oblíbená scéna z této části je určitě rozhovor mezi Jessie a Parrishem. Ten zatím neměl dostatek prostoru se v povídce ukázat, tak jsem si to tady pořádně vynahradila. 

A ještě rychlá (ne)zajímavost. Victoria Justice, kterou "používám" jako Jessie se proslavila svým seriálem Victorious. V jedné epizodě tohoto seriálu pak hostoval i Max Carver. Vážně začínám mít pocit, že jediný člověk z celého TW castu, ze kterým Victoria nebyla ve společný čas na společném místě je Tyler Posey :D (Jojo, asi stokrát spolu byli na Teen Choice Award, ale společnou fotku prostě nemají! Gr!)

A na závěr zase přikládám video.

Moc vám všem děkuji za čtení, votes a komentáře <3

https://youtu.be/5SxqVsYT2Pk