„Vy to nevidíte, že ne?"

„Co nevidím, Jessie? Nic tady není. Je to jen... prázdný pokoj."

„Ne." Jessie rázně zavrtěla hlavou a odložila fotku zpátky na stůl. Zběsile rozmáchla rukama a snažila se ukázat na jednotlivé věci. Na stůl, postel, police na zdech, obrovskou nástěnku... „Všechno to tady je! Všechno...!"

Popadl ji za ramena a donutil ji, aby se alespoň na chvíli zastavila. Měla zrychlený dech a pohledem zběsile těkala po celé místnosti. Šerif s ní musel lehce zatřást, aby si získal její pozornost.

„Jessie," šeptl tiše její jméno, ale ona jen znovu zavrtěla hlavou.

„Všechno to tady je," opakovala jako nějakou mantru.

Jako kdyby ho dokázala zpět přivést jen svými slovy.

„Co tady je?"

Jessie se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit svoje myšlenky. Kousla se do rtu a na krátký okamžik zavřela oči. Pak ustoupila krok od šerifa a znovu promluvila. Jenže tentokrát se ji hlas netřásl. Mluvila pevně a rozhodně.

A celou dobu se mu dívala do očí.

„Támhle v rohu je jeho postel. Nikdy si ji nebyl schopný ustlat. Házel na ni oblečení a večer ho vždy jen shrnul na zem. Jeho zdi jsou polepené stovkami fotek a novinových titulků – to, když se znovu a znovu snažil dát dohromady nějaký detektivní příběh. Chtěl být jako vy, víte? Miloval řešení záhad. Támhle je jeho hromádka knih, které nikdy nedokázal přečíst až do konce. Nebylo to proto, že by ho čtení nebavilo, ale protože na to neměl trpělivost. Nikdy neposeděl na místě, neustále musel něco dělat. On... byl členem lakrosového týmu, víte? A nebyl v tom dobrý, vážně v tom nebyl dobrý. A tady..."

Šerif ji ale zastavil.

„Jessie..."

„Je to tady, šerife, vážně to tady je!"

„Tak proč... proč to nevidím?"

„Možná to jenom nechcete vidět."

Šerif zkoumavým pohledem přejel její tvář.

V očích se ji zračila ohromná bolest. Bolest tak velká, až si nebyl jistý, jestli je vůbec možné, aby tak mladý člověk tolik trpěl. Přesto všechno měla odhodlaně sevřené rty a probodávala ho pohledem, který nepřipouštěl žádné námitky.

„Je to jen prázdný pokoj."

„Pro vás."

Šerif zavrtěl hlavou.

Všechno to bylo tak surrealistické.

Možnost, že měl syna.

Že na něj zapomněl.

Nedokázal připustit, že by měla pravdu, protože by to znamenalo, že selhal.

Že selhal ve svém jediném životním údělu, který měl. Že není dobrý otec.

„Chytejte!"

Hlas Jessie ho vyrušil z myšlenek a než si stihl uvědomit co dělá, natáhl se po prázdném vzduchu. A najednou... najednou ve svých rukách držel nezaměnitelný vínový dres Beaconhillské střední školy.

S číslem dvacet čtyři na zádech.

Se jménem Stilinski na zádech.

„Ještě jednou se rozhlédněte kolem," vyzvala ho Jessie a on se nezmohl na to, aby zvedl pohled od dresu ve svých rukách.

„Není to prázdný pokoj, šerife. Je to pokoj vašeho syna. Syna, kterého jste tak strašně miloval. Syna, pro kterého byste položil život. Syna, který byl pro vás vším."

Cítil, jak mu stéká slza po tváři, ale snažil se to ignorovat. Opatrně zvedl zrak, ale Jessie už v tom prázdném pokoji nebyla. Slyšel její kroky na chodbě a slyšel, jak rázně zabouchla vstupní dveře.

A on zůstal stát v opuštěné místnosti s dresem, který neměl existovat.

Jessie trpělivě čekala, dokud si nebyla zcela jistá, že její bratr usnul tvrdým spánkem. Přesně tím typem tvrdého spánku, ze kterého by ho neprobudil ani začátek třetí světové války.

Byla si jistá, že by Scott nesouhlasil s jejím rozhodnutím, jak strávit páteční noc, přesto to byla pro ni jediná možnost.

Po špičkách se vykradla z postele a zamířila do bývalého Isaacova pokoje. Tam se posadila ke stolu a za světla lampičky se snažila na poslední chvíli připravit na ranní přípravné zkoušky SAT, které je všechny čekaly a které všichni tak důkladně vytlačily ze svých myšlenek.

---

Ráno ji probudil Scott, který ji v pokoji pro hosty našel víceméně náhodou. Hlavu měla položenou na učebnicích a z té nepřirozené polohy ji pochopitelně bolelo za krkem. Zmateně se narovnala a rozespale zaostřila na Scotta před sebou.

„Kolik je hodin?"

„Nejvyšší čas."

„Zaspala jsem?"

„Skoro."

Jessie zamumlala několik nadávek a pak se malátně zvedla ze židle. Byla celá rozlámaná a nevyspalá. Rychlý pohled na mobil ji ale uklidnil, protože zjistila, že má ještě dost času na to, aby si dopřála studenou sprchu, která ji alespoň trochu probudila. Pak se převlékla a za neustálého popohánění od Scotta konečně nasedla na jeho motorku, která je oba dovezla až před školu.

Stiles už stál na parkovišti a zdánlivě uvolněně se opíral o svůj starý džíp.

Že je nervózní ho neprozradilo neustálé poklepávání nohou, ale učebnice, kterou měl před sebou otevřenou a celou barevně zaznačenou od zvýrazňovačů. Když ale spatřil Jessie, rychle ji zaklapnul a hodil zpět do auta.

„Nervózní?" zeptal se pobaveně a prstem poklepal na její kruhy pod očima.

Ona nevrle setřásla jeho ruku a jen cosi zamumlala.

„Nervózní a nevyspalá," prohodil Scott směrem ke Stilesovi, který jen s úsměvem přikývl.

„Idioti."

Jessie zrychlila krok, ale oba kluky měla za zády. A protože s nimi měla strávit téměř celé dopoledne v jedné učebně, stejně před nimi neměla kam utéct.

Podrážděně se postavila před zatím prázdnou třídu a na poslední chvíli se snažila projít poznámky z včerejší noci. Oči se ji rozutekly po papíře, takže si ani nevšimla Kiry a Malie, které se náhle ocitly vedle ní, společně se Stilesem a Scottem.

V kapse ji zapípal telefon a ona ho s hlasitým povzdechem vytáhla.

Zavri ty poznamky, sprtko.

Pohledem vyhledala Stilese, který stál téměř vedle ní, v ruce držel telefon a zeširoka se usmíval. Pohled měl upřený na ni, a to i přesto že konverzovat s Malií, která se evidentně na poslední chvíli snažila z toho všeho vymluvit a utéct tak daleko, jak to jen šlo.

Nejsem sprtka! Odpověděla mu okamžitě a na důkaz svých slov zastrčila sešit zpátky do kabelky.

Ne, ty jsi medojed.

Nesnasim te.

Sama vis, ze to není pravda.

Chystala se odpovědět ještě něco dalšího, ale to už se otevřely dveře do třídy a oni pomalým krokem, jeden za druhým, zamířili do místnosti.

Kontrola jejich totožnosti připomínala minimálně návštěvu přísně střeženého národního pokladu. Kromě identifikačního průkazu museli odevzdat ještě mobilní telefon do obálky, která byla poznačená jejich jménem a na prezenční listinu přidat obtisk palce.

Jessie pak skončila v lavici mezi Scottem, který seděl před ní a Stilesem, který byl hned za ní.

Byla vyděšená a vystresovaná, snad ještě více, než kdyby se měla utkat s čímkoliv nadpřirozeným. Školní prospěch pro ni byl vždy důležitý a věděla, že výsledky předběžných SAT testů často rozhodují o výši stipendia, které pak vysoká škola studentovi vypíše.

„Pst," ozvalo se za ní a ona se rychle otočila. Stiles byl položený na lavici za ní, takže byl téměř u ní.

„Co je?!" vyštěkla podrážděně.

„Jen jsem ti chtěl říct, že to zvládneš," zašeptal tiše a rychle se narovnal.

Jessie překvapeně zamrkala, ale než stihla cokoliv odpovědět, vyrušil ji hlas paní Martinové. Samotná Lydia testy nepsala, protože je absolvovala už v prvním ročníku. Podle jejích slov to bylo proto, že se nudila.

---

„Nyní můžete otevřít své testovací sešity a začít."

Jessie nečekala ani okamžik a už listovala v několika stránkovém zkouškovém sešitu. Zběžně prolistovala všechny úkoly a pak se vrátila zpět na začátek. Byla zhruba v půlce páté úlohy, když se ozvala tupá rána, která přilákala pozornost všech v místnosti.

I ona se otočila za tím zvukem.

Na zemi ležela dívka, kterou poznávala jen letmo.

„Sydney!"

Paní Martinová už klečela u dívky a pomáhala ji neobratně zpět na nohy.

„Sydney, jsi v pořádku?"

„Jo, já... jen se mi trochu zamotala hlava." Nesměle si zastrčila uvolněný pramínek za ucho a chtěla se zpátky posadil na své místo. Jenže paní Martinová ji zachytila za ruku a zkoumavým pohledem si prohlížela její zápěstí.

„Jak dlouho to máš?"

Sydney se zadívala na místo, které si prohlížela i paní Martinová a nakonec jen zmateně pokrčila rameny. „Já... nevím."

„Všechno v pořádku?" zeptal se cizí muž, který měl celý test na starosti. Zpravidla tyto úředníky posílala společnost, která měla testování na starosti a byli to lidé, kteří neměli k dané škole žádné vazby.

Jejich výchovná poradkyně rychle přikývla, i když zmatek v jejích očích prozrazoval něco jiného. Popadla do ruky telefon, který do teď ležel na katedře a s nesrozumitelným zamumláním vyběhla na chodbu.

Jessie nad celým incidentem jen pokrčila rameny a vrátila se zpět ke svému testu.

Jenže brzy ji znovu něco vyrušilo. Byl to vysoký hlas Lydiiny matky, který se k nim nesl z chodby. Nebyla si jistá, co přesně křičela, přesto přilákala pozornost celé třídy.

„Co to sakra...?" zamumlala naštvaně, zatímco zbytek jejích spolužáků se hrnul ke dveřím, aby zjistil, co přesně vyvolalo takový povyk.

Pomalu se zvedla a hloučkem ostatních studentů se prodrala až ke Scottovi ke Stilesovi, kteří zmateným pohledem hypnotizovali paní Martinovou, která stála před nimi. Ta se snažila zachovat nečitelný výraz ve tváři. Jen si uhladila své šaty a hlasem zcela bez emocí všechny zahnala zpět do třídy.

„Co to sakra...?" zamumlala znovu Jessie a Stiles jen pokrčil rameny.

Jenže Scott se náhle napřímil a z výrazu v jeho obličeji Jessie poznala, že se na chodbě děje něco, co jejím lidským uším zůstalo utajeno.

Scott se po chvíli obrátil na svoji sestru se Stilesem a překvapeně zašeptal, tak aby to slyšeli jen oni dva: „Martinová volala CDC."

„Co to znamená?"

„Že nemáme volnou chvíli ani na to, abychom napsali předběžné SAT."

---

Trvalo překvapivě krátkou dobu, než se škola přeměnila na středisko karantény. Muži a ženy ve speciálních oblecích se pohybovali podle připraveného plánu a důkladně kontrolovali každého studenta.

Jessie a ostatní seděli v jedné ze tříd.

Jen Scott nebyl ve třídě. Před několika minuty s neurčitou omluvou opustil místnost a Jessie si nebyla jistá, kam ve skutečnosti šel.

Stiles spekuloval a vymýšlel milion teorií o záhadné nemoci, zatímco ostatní se snažili na nic nemyslet.

„Určitě jde o neštovice."

„Pravé neštovice jsou už několik let vymýceny," zamumlala nepřítomně.

Stiles se nadechoval k další teorii, ale nakonec se na poslední chvíli zarazil. Jessie se choulila na jedné ze židlí, objímala se pažemi a celá se třásla. Rychle zatěkal pohledem po ostatních, ale Kira i Malia byly ponořeny do vlastní debaty (zaslechl něco o rovnicích a správných výsledcích) a tak si k ní nakonec přisedl.

„Jsi v pořádku?" zeptal se šeptem a ona jen přikývla.

„Jessie," šeptl tiše její jméno a opatrně se natáhl po její ruce.

„Jsem... jsem v pořádku," dostala ze sebe nakonec.

Jenže to, jak ochable držela jeho ruku mluvilo o něčem jiném. Její dlaň navíc byla nepřirozeně horká a skelný pohled v jejích očích jen potvrdil jeho nejhorší obavy.

S povzdechem si přitáhl její ruku k sobě a ona ani neprotestovala. Vyhrnul ji rukáv a na jejím předloktí spatřil vyrážku.

Jessie překvapivě zamrkala, jako kdyby si teprve teď uvědomila, co se stalo. Rychle vytrhla svoji ruku z jeho sevření a chvatně si stáhla rukáv od své mikiny zase zpátky na místo. Pohledem přitom zkontrolovala, jestli to nikdo neviděl. Ale každý v místnosti si všímal toho svého a dvojici v koutu nikdo nevěnoval žádnou pozornost.

„Jessie."

„Jsem v pořádku," trvala na svém.

„Nejsi."

„Jsem."

„Jessie!" Zvýšil hlas a ona provinile sklopila zrak. Na prázdno polkla, ale zůstala mlčet.

Stiles si olízl suché rty a pohledem zkontroloval, jestli Kira s Malií stále řeší matematickou rovnici a zdálo se, že ano. Něžně uchopil její obličej do dlaní a pak ji vtiskl polibek na čelo. Ona se mu snažila vymanit, ale držel ji příliš pevně. S nepatrným úsměvem ji pak odrhnul vlasy z obličeje.

Pak od ní ustoupil a ona se zoufale natáhla po jeho přítomnosti. Jenže on místo toho přistoupil ke Kiře s Malií a i když jeho slova už neslyšela, byla si jistá, že jim vypraví o jejím zdravotním stavu.

---

Jessie si nebyla jistá, co a jak se stalo potom. Poslední co si pamatovala byl starostlivý obličej Kiry a její hlas, který ji pokládal otázky, na které nedokázala odpovědět.

Pak se však její mysl ztratila a od té doby měla všechno v mlze.

Věděla, že leží v karanténě a věděla, že její tělo bojuje s infekcí.

Vnímala doktory kolem sebe, ale nedokázala odpovědět na jejich otázky.

Slyšela kolem sebe hlasy a jednu chvíli se ji zdálo, že slyší i Stilese.

Nedokázala odhadnout kolik času uběhlo, než se její tělo začalo vzpamatovávat z infekce. Mohl to být týden, stejně jako to mohla být jen hodina.

Její zrak se znovu zaostřil a ona se mátožně posadila. Cítila každý sval ve svém těle a připadala si unavená jako nikdy v životě. Neohrabaně se vymotala z chráněného lůžka a pohledem se snažila najít Scotta, nebo kohokoliv jiného.

Jenže... nikoho neviděla.

„Paní Martinová! Kde... Neviděla jste mého bratra? Nebo Stilese?"

Lydiina matka překvapeně zamrkala, když spatřila Jessie před sebou. Nakonec však jen zavrtěla hlavou a ustaraně poslala Jessie zpátky. Jenže ona ji samozřejmě neposlechla a ve chvilce nepozornosti vyklouzla z karantény na chodbu.

Rozhlížela se kolem sebe a snažila se přijít na to, kde by se někdo z jejich přátel mohl skrývat.

Jejich nepřítomnost ji děsila a ona si nebyla jistá proč.

Procházela školní chodbou, zkoumala každou opuštěnou místnost, jenže oni nikde nebyli.

Pak to uslyšela.

Ničím nezaměnitelný zvuk výstřelu z pistole.

Na okamžik zůstala stát, zcela ochromená. Nebyla si jistá, jak dlouho trvalo, než ji její končetiny začaly znovu poslouchat a ona se rozběhla na místo, odkud ten nepřirozený zvuk zazněl.

Před očima měla černo a svaly stále unavené prodělanou infekcí s ní odmítaly spolupracovat.

Zprudka rozrazila dveře do chlapecké šatny a téměř okamžitě se zastavila v půlce pohybu, jako kdyby se její tělo náhle zcela vyplo.

Před ní stál Stiles, celý od krve, která ale nebyla jeho.

Pod jeho nohama ležel úředník, který měl na starosti hladký průběh předběžných zkoušek SAT. V ruce držel pistoli s nasazeným tlumičem a Jessie věděla, že to nebyla jeho zbraň, ze které se střílelo. Pod jeho tělem se rozlévala kaluž krve, ze které se ji zvedal žaludek.

V místnosti pak stál ještě její otec, služební zbraň v jedné ruce.

Jessie naprázdno zalapala po dechu a než stihla uklidnit svoje myšlenky, ocitla se ve Stilesově objetí. Pevně ji k sobě přivinul a zabořil si obličej do jejího ramena. Ztěžka oddechoval a ona se v jeho náručí cítila jako hadrová panenka.

„Ach bože," vydechla s nečekanou úlevou.

„Jsem v pořádku," šeptl ji do ucha. „Jsem v pořádku, Jessie, jsem v pořádku," opakoval stále dokola, jako kdyby se sám potřeboval ujistit o svých slovech.

Na prázdno přikývla a místo odpovědi přitiskla svoje rty na jeho, zcela ignorující Rafaelovu přítomnost.

Jenže to byl právě on, kdo je přivedl zpátky na zem.

Nepatrně si odkašlal, aby upoutal jejich pozornost.

Jessie cítila, jak se její obličej zabarvuje do červena.

„Stilesi, poslala mě Melissa. Nevím, co to znamená, ale... je to důležité. Říkala, že existuje protilátka. Je v trezoru. Jedná se o nějakou houbu. Lesklokorka leská. Musíš to říct Scottovi, ano? Je v trezoru."

Stiles překvapeně zamrkal.

Bez dalších slov se pak otočil a z místnosti vyběhl tak rychle, jak jen mohl.

Jessie ho ale nenásledovala.

Nerozběhla se za ním a ani se ho nepokusila zastavit.

Místo toho se vratkým krokem rozešla za svým otcem a pevně ho objala.

Poprvé po dvanácti letech.

Nejdřív překvapivě strnul na místě, zcela neschopný dalšího pohybu. Po chvíli ji ale opatrně a neobratně objetí oplatil a něžně ji k sobě přivinul, tak jak to umí jen tátové.

„Děkuji," špitla mu do košile tak potichu, že si ani nebyl jistý, jestli doopravdy promluvila.

Netrvalo dlouho, než se vyprostila z jeho náruče.

Postavila se před něj a narovnala si neexistující záhyby na svém oblečení.

„Děkuji, že jsi byl ve správný čas na správném místě," řekla ještě jednou, hlasem překvapivě pevným. „Děkuji, že jsi ho zachránil."

Rafael pozvedl koutky do nervózního úsměvu.

„Takže... ty a Stiles...?"

„Ne... Jo! Totiž... je to složité." Jessie cítila jak se ji do tváří žene červená a raději sklopila pohled, aby to neviděl i její otec.

„Aha," dostal ze sebe Rafael po chvíli ticha.

„Ale hlavně to nikomu neříkej, prosím. Ani mámě, ani Scottovi!"

„Dobře."

„Díky... Tati."

Rafael se neubránil úsměvu.

„Já... budu muset jít. Musím... najít Scotta a ostatní. Musím,..." zmateně koktala, snad jako kdyby se až teď vrátila zpět do reality. Ještě jednou ji pohled sklouzl na tělo nehybného úředníka pod Rafaelovama nohama. Ten pohyb očí dobře zachytil a jemně stiskl její rameno.

„Jsi v pořádku?"

„Jo... já... jen musím jít."

Téměř neznatelně přikývl, ale ve skutečnosti si nebyl vůbec jistý, jestli ji věří, nebo ne.

Ona se mu však vysmýkla a než ji stihl zastavit, zmizela mu z očí.

Sám však měl svých starostí víc než dost.

Nelitoval svého činu a také to nebylo poprvé, co způsobil něčí smrt. Vždy to bylo v sebeobraně, nebo ve snaze zachránit život někoho jiného. Věděl, že kdyby tu spoušť nezmáčkl, místo úředníka by mu teď pod nohama ležel mrtvý Stiles.

---

Jessie se proplétala školní chodbou, která se pomalu zaplňovala uzdravenými studenty, ale i řadou nervózních rodičů.

Zdálo se ji, že koutkem oka zahlédla Malii, ale nikoho jiného ze smečky neviděla. Navíc Malia ani nezpomalila, když na ni zavolala jménem a ona si najednou vůbec nebyla jistá, jestli je to skutečně ona, nebo ne.

„Scotte!" Křikla zoufale a doufala, že ji její bratr uslyší, ať už je kdekoliv.

A netrvalo dlouho, než ho skutečně spatřila.

Běžel školní chodbou, ruku v ruce s Kirou. Ta ale nestíhala jeho velkým krokům. Za nimi byl Stiles, s hlavou sklopenou a myšlenkami zcela někde jinde.

„Jessie!"

Scott pustil Kiřinu ruku a během okamžiku ji sevřel v náručí. Jen krátce, ale pevně. Pak o krok ustoupil a důkladně ji kontroloval, aby se ujistil, jestli je skutečně v pořádku. Vypadala unaveně a na oblečení měla téměř neznatelné skvrny od krve – to, když ji Stiles objímal v chlapecké šatně, krátce po výstřelu.

„Jsi v pořádku," vydechl na konec s úlevou a ona jen přikývla.

„A ty?"

Jen přikývl a jí ta odpověď musela stačit.

Něžně k sobě přivinul Kiru a ona si vděčně opřela hlavu o jeho hruď. Stiles stál za jejich zády, stále beze slov.

„Stilesi, je všechno v pořádku?" zeptala se opatrně.

„Malia našla poslední třetinu seznamu."

„No a? Vždyť přece ví, že je na něm uvedená a ví, jaká je její cena."

„Ale nevěděla, že na tom seznamu napsaná jako Malia Hale."

Jessie nechápavě nakrčila obočí.

„Hale?"

„Peter je Maliin otec, Jessie."

Tak jsem tady s další kapitolou :)) 

Vím, že ve skutečnosti nemá lakrosový dres na zádech jméno, ale mě to takhle přišlo lepší. Navíc jen číslo vlastně nic neznamená. Tak doufám, že mi odpustíte toto malé pochybení a uhnutí od kánonu.

Na rozdíl od předchozí kapitoly se mi tahle zase psala téměř sama. Tak jsem zvědavá na vaše názory :))

Děkuji za přečtení, za hvězdičku, za komentář. Jsem ráda, že vás příběh pořád baví. Protože - čtyřicet kapitol? Jsem překvapená sama se sebe! :D