Jessie se procházela ulicemi opuštěného města.

Měla podivný pocit, že ji neustále někdo sleduje. Stále se ohlížela, ale nikdo za ní nebyl. Zrychlila krok a po chvíli se rozběhla. Zatočila za roh a přitiskla se zády ke stěně jednoho z domů. Hrudník se ji rychle zvedal a ona se snažila zklidnit svůj dech. Opatrně vykoukla zpoza rohu a obezřetně se rozhlédla.

„Stilesi?" Vyklouzlo ji z úst potichu. Srdce ji vynechalo jeden úder, když spatřila záda cizí postavy, jak zmizela v jedné z mnoha uliček.

Nezaváhala ani na vteřinu. Rozběhla se za tím stínem.

Podivný přízrak byl ale vždy o krok napřed a ona vždy spatřila jen kousek flanelové košile, jak mizí za dalším a dalším rohem.

Běžela rychleji než na ovále. V očích ji pálily slzy, ale ona je ignorovala. Nemohla zpomalit, ne teď.

Jenže najednou doběhla na drobné náměstíčko. Zoufale se rozhlížela kolem sebe, pohledem zkoumala každé zákoutí. Musí tady někde být! Jenom něco přehlédla! Není možné, aby...

Z úst se ji vydral hlasitý výkřik.

Zmateně zacouvala několik kroků zpátky.

„Panebože, panebože, panebože," šeptala nevěřícně, když před sebou spatřila tělo svého bratra. Ležel ji pod nohama, v očích mu chyběla jiskra života. Ústa měl lehce pootevřené a drobný pramínek krve nešlo přehlédnout. Stejně jako nešly přehlédnout všechny ty krvavé rány, které měl po celém hrudníku. Oblečení bylo protržené na tolika místech, že připomínalo spíše kousek hadru.

„Panebože, panebože,..."

Nezmohla se na nic jiného.

Byla ochromená hrůzou, kterou ji ten obraz způsobil.

Chtěla se otočit a utíkat pryč.

Chtěla křičet.

Chtěla se rozbrečet.

Chtěla udělat cokoliv, cokoliv jiného, než tam jen bezmocně stát a koukat na ten výjev před sebou.

Udělala další krok dozadu, jenže do někoho narazila. Krátce vyjekla a rychle se otočila.

„Jessie?"

„Scotty! Panebože, Scotty!"

Padla mu do náruče, jako kdyby ho viděla poprvé v životě. Zmateně se ohlédla na místo, kde ještě před chvíli viděla ten hrůzostrašný výjev. Jenže teď už tam nic nebylo. Jen tráva. Zelená tráva.

Brzy k nim doběhly i obě dívky. Jessie si dobře všimla, že ani jedna z nich není ve své kůži.

„Místní energie způsobuje všem halucinace, musíme se dostat pryč. Nikdo a nic tady není. Musíme se dostat pryč."

„Nemůžeme odejít dřív, než zjistíme, proč nás sem Stiles poslal!" Jessie zvýšila hlas a do tónu se ji znovu dostala ta naléhavost, ostatně jako pokaždé, když o něm mluvila.

Lydia však zavrtěla hlavou a natáhla ruku před sebe. Všichni tři se otočili jejím směrem a k jejich překvapení před sebou spatřili malého klučinu, který s hlasitým smíchem zaběhl do jednoho z domů.

„To bylo jako ze špatného hororu," zamumlala Jessie zmateně, přesto se však rozběhla za ostatními.

Hned, co se situace trochu uklidnila, zamířila Jessie se Scottem a Stilesem domů. Ona se usadila na zemi v jejich společném pokoji a oba kluci se posadili před ní. Stočila nohy pod sebe a v ruce celou dobu svého vyprávění držela hrnek čaje, ze kterého se ale ani jednou nenapila. Sledovala emoce, které se jim promítaly v očích.

Když Scottovi poprvé řekla, že trénovala s Argentem, byla by přísahala, že se jeho oči na krátký okamžik zaleskly červeně. Pobublával v něm vztek.

Oni dva před sebou neměli tajemství.

Nikdy.

Říkali si vždycky všechno. A tohle... tohle byla z její strany pořádná zrada.

Věděla, že se cítí podvedený a zklamaný.

„Nechtěla jsem, abyste se to dozvěděli takhle."

„Chtěla jsi, abychom to nevěděli vůbec, co?"

„Ne, Scotte, tak to není. Chtěla jsem vám to říct. Časem jsem vám to chtěla říct. Ničilo mně mít před vámi tajemství, probděla jsem kvůli tomu několik nocí. Ale nemohla jsem vám to říct."

„Proč ne?"

„Argent si myslel, že nám to poskytne jistou výhodou. Smečka alf se chtěla dostat k tobě a cesta k tobě vedla přese mě. Část jejich plánu spočívala i ve výhrůžkách. Vyhrožovali ti, že mi ublíží, nemůžeš to popírat. Chtěli jsme využít moment překvapení. Mysleli by si, že jsem malá a bezradná holka, ale místo toho bych se jim dokázala postavit. Dokázala bych je zdržet dost dlouho na to..."

„... aby je Argent zabil?"

Naprázdno otevřela pusu, ale nevěděla, co by měla říct. Raději jen sklopila pohled a potichu pokračovala ve svém monologu. „Připadala jsem si tak bezmocná. Nedokázala jsem s vámi držet krok. Ty máš svoje drápy a tesáky, i Stiles má tu svoji pitomou baseballovou pálku! Já jsem se vždycky sesypala a jen jsem vám přidávala starosti. Chtěla jsem, aby to bylo jinak. Chtěla jsem se cítit silná a chtěla jsem se naučit se o sebe postarat. Nechtěla jsem být jen zbytečnou přítěží, tak jako vždycky."

Nechala slova, aby promluvila sama za sebe. Sledovala přitom tváře svých kamarádů, oči lehce přimhouřené, obočí nakrčené. Nechtěla se omlouvat, protože toho nelitovala. Chtěla jen, aby ji pochopili.

Chápala, že jim ublížila.

Ale oni museli pochopit, že to nemyslela špatně.

„Možná bychom měli spát."

„Ráno, moudřejší večera," souhlasila Jessie a mátožně se zvedla ze země. Nohy měla z dlouhého sezení celé ztuhlé. Venku už se stejně začínalo rozednívat, a oni měli za sebou několik těžkých hodin. Z postele popadlo pyžamo a k oběma klukům se otočila zády. Svlékla se pak do spodního prádla a přes sebe přehodila jedno ze svých triček na spaní.

„Dobrou noc," zamumlala potichu, zatímco se schovala do peřin tak moc, že ji ven koukala jen špička nosu a několik neposedných pramínků.

---

Druhý den se z postele dostali až kolem oběda.

Probudila ji až studená sprcha, zatímco oba hoši už seděli v přízemí.

Svázala si vlasy do zapleteného copu, který zkrotil její neposedné vlny i bez žehlení. Rychle se pak převlékla do pohodlných černých kalhot, ke kterým pak zvolila jednobarevné triko. Seběhla schody do přízemí a posadila se ke stolu, kde jim Melissa akorát servírovala jídlo.

Všichni tři byli dnes omluvení ze školy. Melissu čekala noční směna a Stilesův otec byl celý den v práci, protože měl spoustu věcí, které musel vyřešit. I to byl důvod, proč trávil Stiles celý den s dvojčaty, místo toho, aby byl doma.

Kromě toho je čekala ještě spousta povídání.

Hned po jídle se vrátili zpět do pokoje, kde jim tentokrát Scott odvyprávěl celý příběh z jeho perspektivy. O tom, jak společně s Derekem porazili Jennifer i Deucaliona.

O tom, že Derek uzdravil Coru tím, že ji věnoval část svých schopností. Ztratil své červené oči, které byli poznávacím znamení pro vůdce smečky. Vrátila se mu jeho původní barva, ostrá modrá, která na první pohled vypadala tak nevinně. Ovšem jen do té doby, než člověk poznal pravdu, která se za nimi skrývala.

Novým vůdcem smečky byl Scott.

Jessie si nebyla jistá, kolik věcí to změní. Všechny ty věci ohledně pravé alfy, kolem síly charakteru a podobně.

---

Dny postupně ubíhaly a věci se vracely zpět do starých kolejí. Jen těžko mohl někdo říct, že se vracely do normálu. Slovo normální opustilo jejich slovník v tu noc, kdy byl Scott pokousán.

Oba chlapci a vlastně i Allison s Lydií si drželi od Jessie odstup.

Ona díky tomu trávila více času s Isaacem. Ten ji neustále přemlouval, aby využila příležitosti a pokusila se dát do pořádku svůj vztah s otcem. A ona se snažila, opravdu se snažila. Jen se nemohla zbavit dojmu, že to je Rafael, který nemá snahu spravit vztah se svojí dcerou. Po každé, když spolu byli venku, trávil většinu času na telefonu a Jessie se to snažila ignorovat. Zásobovala ho historkami ze školy, vykládala mu o svých atletických výsledcích.

Chtěla na něj udělat dobrý dojem.

Chtěla aby ji měl rád.

Jejich rozhovory vždy byly hodně jednostranné.

Ona mluvila, až ji bolela pusa.

A on vždy jen seděl, pokyvoval hlavou a nepřestával se ptát na Scotta.

---

Velkou neznámou pro ně byla Lydia.

Těsně před tím, než se ji Jennifer pokusila zabít, nazvala ji banshee. Stiles hned zasedl k počítači a pokusil se na internetu nalézt co nejvíce odpovědí na jednu jednoduchou otázku: představuje Lydia nebezpečí?

Zdálo se však, že její schopnosti jim můžou být jen k užitku.

Podle všeho byla banshee vílou smrti, která svým křikem dokázala předpokládat úmrtí členů rodiny. Lydia bezpochyby dokázala předpovědět smrt komukoliv, nezávisle na tom, jestli byl členem její rodiny, nebo ne. Aby získali co nejvíce informací, potřebovali se dostat do bestiáře rodiny Argentů.

Nicméně se všem třem ulevilo, když zjistili, že jejich rusovlasá kamarádka nepředstavuje žádnou potencionální hrozbu.

---

Velkým otazníkem pro ně byla i rodina Haleů. Derek chtěl ochránit svoji sestru před čímkoliv, co se mělo v městě odehrát. V Beacon Hills ani jeden z nich nezažil nejšťastnější chvíle svého života a tak se rozhodli, že společně odejdou pryč.

Nikdo nevěděl, kdy se vrátí a jestli se ještě někdy vrátí.

Odjeli bez rozloučení, jen za sebou zanechali vzkaz, kde vysvětlovali svoje důvody odchodu. Nikdo jim to nezazlíval. Pro Dereka bylo napsaní vzkazu dostatečné rozloučení a všichni tomu tak rozuměli.

---

Deaton je varoval, že jejich oběť sebou ponese následky.

Jessie si nemohla nevšimnout, že chování jejích přátel se změnilo.

Scott vypadal, že se bojí sám sebe, Stiles měl velké, černé kruhy pod očima způsobené nedostatkem spánku. Ve škole nedával pozor a myšlenkami byl neustále někde jinde. Nedokázal udržet pozornost, stále potřeboval něco dělat a to i přesto, že byl viditelně unavený a pod neustálým přísunem prášků na zklidnění, které bral už od malička. Allison ztratila svoji pevnou ruku. Jessie si několikrát všimla, jak se ji klepe, když drží ve škole pero, když zvedá vidličku ke svým ústům, když se snaží udržet v rukou malířský štětec na hodinách výtvarné výchovy. Ale nejvíc patrné to bylo patrné na jejich společných trénincích.

Argentovi se totiž rozhodli vrátit zpět k lovu. A tentokrát bez tajností.

Allison nahradila starý lovecký kodex novým.

Chráníme ty, kteří se nedokáži ochránit sami.

Jessie to celé dávalo větší smysl. Protože to bylo přesně to, co chtěla dělat.

Chránit sebe, chránit svého bratra a chránit své přátelé.

A ochrana města byl i jeden z důvodů, proč se Argentovi rozhodli vrátit k lovu. Deaton je varoval, že díky nim se vrátila Nemetonu alespoň na okamžik jeho ohromující síla. A právě tato síla měla do města přilákat spoustu špatných a ještě horších bytostí. Nikdo z nich si nebyl jistý, jaká výzva před nimi bude stát tentokrát, ale všichni chtěli být připraveni.

Jessie pokračovala ve výcviku s Argentem, jen tentokrát s nimi cvičila i Allison.

Obě měly rozdílné metody výcviku. Allison byla v mnoha věcech šikovnější než Jessie a ta se musela snažit ještě více, než když trénovala sama.

Její kamarádka byla v mnohem tvrdší, než její otec. V jejích úderech často cítila potlačovanou zášť, kterou v jiných okamžicích nemohla dát najevo. Věděla, že ji Allison neodpustila její zradu. Neodpustila ji, že její otec si vybral ji.

Ale taky věděla, že její rány ji udělají jen a jen silnější.

---

Jejich otec se snažil vrátit zpět do života dvojčat.

Scott jej odmítal přijmout, pokaždé mu zabouchl dveře před nosem a nepustil ho dovnitř. Melissa vedla s Rafaelem dlouhé telefonní rozhovory, které byly často plné hádky. Osočoval ji z toho, že to ona očernila jeho jméno a že ona je ten důvod, proč ho Scott nechce přijmout do svého života.

I to byl důvod, proč ho nakonec pozvala na narozeninovou oslavu dvojčat.

Byla to jejich tradice – Melissa udělala velkou večeři, na kterou pozvala šerifa Stilinského a Stilese. Když byli dvojčata mladší, často si na oslavu zvali spoustu dalších přátel, ale časem usoudili, že stejně nepotřebují nic víc, než jejich mámu, šerifa a Stilese.

Měli to být první narozeniny, které slavily společně se svým otcem od doby, kdy od nich odešel.

Jessie trávila dlouhý čas přípravou. Vyčesala si vlasy do vysokého drdolu a oblékla se do šatů, které normálně téměř nenosila. Na krku se ji houpalo malé, stříbrné písmeno J, které nikdy nesundávala.

Stála v koupelně před zrcadlem, rukama zapřená o umyvadlo. Snažila se zklidnit svůj dech, stejně jako několikrát během celého dne. Společná večeře ji děsila, ale nedokázala přesně říct proč.

„Jessie?"

Scott opatrně otevřel dveře.

„Jsem v pořádku, jsem v pořádku!" Ujišťovala ho okamžitě. Zprudka se narovnala, ale hlas o poznání vyšší, než jaký měla normálně ji stejně prozradil.

„Jessie, jsou to naše narozeniny. Jestli nechceš, aby chodil, rád mu to řeknu. Nemůže nám přece zkazit náš den."

„Ne, to je v pohodě."

Scott nechápavě zavrtěl hlavou a posadil se na kraj své postele. Choval se k Jessie odměřeně a ona věděla, že ji ještě neodpustil. Podobně se k ní většinu času choval i Stiles. Bolelo ji to, ale snažila se oba chlapce chápat. Ublížila jim, hodně jim ublížila. Bylo pochopitelné, že bude chvíli trvat, než ji odpustí.

„Stejně nechápu, proč se pořád snažíš, aby tě měl rád. Deset let tě ignoroval, nepopřál ti ani jednou k narozeninám, nevěnoval ti jediný dárek k Vánocům. Nechal mamku, aby brala směny navíc, aby nám nespadl barák na hlavu. A teď se tady najednou zjeví a myslí si, že se může tvářit, jakože se nic z toho nestalo?"

„Scotte, ale to přece... nemůžeš to tak brát. Je to náš táta."

„Táta se chová jinak."

„Dej mu alespoň šanci."

„Ty jsi mu dala milion a jednu šanci a on je všechny zahodil."

„Ale tys mu nedal ani jednu."

Protočil oči, ale nakonec odevzdaně přikývl. „Jestli ti to udělá radost..."

---

Večere probíhala v podivné atmosféře.

U jednoho velkého stolu sedělo pohromadě několik rozdílných osobností.

Jessie, která hýřila falešnými úsměvy, neustále něco mumlala a celou dobu se snažila konverzovat se svým otcem.

Scott, který kromě pár slov neřekl nic víc. Nechtěl sestře kazit její radost a mlčení byl jediný způsob, jak toho dosáhnout.

U stolu seděl pochopitelně i Isaac, který s McCallovými sdílel domácnost. Nervózně se ošíval a přemýšlel nad způsoby, jak co nejrychleji zmizet.

Melissa, která se snažila situaci několikrát zachránit, ale nikterak úspěšně.

Stiles, který si neodpustil jedinou sarkastickou poznámku a jeho otec, který celou dobu seděl podivně zamlklý.

A v neposlední řadě tu byl i Rafael.

---

Rafael se snažil konverzovat s dvojčaty stejným dílem. Scott ho stále odmítal a Jessie se mohla přetrhnout, aby ji věnoval alespoň část své pozornosti. Jenže on ji stále přehlížel a snažil se prohodit alespoň slovo se Scottem.

Když přišlo na předávání dárků, dostal Scott od svého otce část vybavení, které potřeboval na lakros. Ocenil snahu svého otce alespoň falešným úsměvem, protože dobře věděl, kolik podobné věci stojí.

To Jessie v dárku od něj našla boty na běhání. Byly to prosté tenisky na běh do terénu, značkové a vyvedené v jejích oblíbených barvách. Ona ale krosový běh neběhala, jen výjimečně a jen když musela. Vlastně takový běh v přírodě nesnášela. Nechápavě je držela v rukou a snažila se dostat ze svého otce rozumné vysvětlení.

„Co to...?"

„Říkala jsi přece, že jsi v tom dobrá, no ne? V přespolním běhu."

Jessie cítila, jak se ji do očí hrnou slzy. Možná byla její reakce v ten moment přehnaná, ale ji to v ten moment nepřišlo.

Položila boty na stůl a rázně se postavila. Hrdě vystrčila bradu vpřed.

„Běhám střední tratě, tati. Na ovále. Na který potřebuji tretry. Tretry s hřeby. Jsem ráda, že jsi poslouchala každé slovo, které jsem řekla a koupil jsi mi tak vhodný dárek."

Odešla z kuchyně a s hlasitým dupotem vyběhla do patra, kde práskla dveřmi tak, aby to slyšet i dole.

---

„Jessie?" opatrně nakoukl do pokoje, kam se utekla schovat. Byla schovaná pod peřinou tak, že ji ven nekoukala žádná část jejího těla. Byla pod ní dokonale stočená a Stiles neměl nejmenší ponětí, kde její tělo začíná a kde vlastně končí. Místností se nesly jen její hlasité vzlyky.

„Běž pryč!"

„Ale no tak, Jessie," nenechal se Stiles odbít a opatrně vklouzl do pokoje. Posadil se na okraj postele, tam kde předpokládal, že není žádná část jejího těla. Ona na popud toho vykoukla zpoza svého peřinového úkrytu. Sice měla obličej celý červený, ale z očí ji sršely blesky.

„Řekla jsem, ať jdeš pryč."

„Ale nedal jsem ti dárek."

„Nechci žádnej dárek! Chci být sama a brečet a možná se trochu přejíst zmrzliny!"

„Ale no tak,..." chlácholivě ji položil ruku na rameno, ale ona se rychle otřepala. Stiles si nahlas povzdechl a maličko se nadzvedl, aby se zadní kapsy od kalhot vytáhl malou krabičku na šperky.

„Co to je?" zeptala se pochybovačně a pohledem zatěkala z krabičky na něj a zase zpátky.

„Můj dárek."

„Ale..."

„Můžeš prostě sklapnout?"

Pevně sevřela rty a nakonec jen přikývla. Stiles se usmál a natáhl ruku s krabičkou směrem k ní. Ona opatrně uchopila malou věcičku do svých rukou a pomalu ji otevřela. Na červeném sametu tam leželo drobné, stříbrné písmeno M. Přívěšek na krk, úplně stejný, jaký nosila na krku. Jen s rozdílným písmenem. Nechápavě zvedla pohled na Stilese před sebou, který se zeširoka usmíval.

„Co to je?"

„Víš, Jessie, říkal jsem si, že je možná na čase sundat to tvoje malé J z krku."

„Ale proč?"

„Protože pokaždé, když se ho dotkneš, pomyslíš na svého otce. A on si to nezaslouží, Jessie."

Zmateně zatěkala pohledem a nevěděla co říct. Raději tedy sklopila pohled a opatrně se dotkla malého přívěšku před sebou. Přejela po něm prsty a teprve pak zvedla oči zpátky na Stilese. Zeširoka se usmíval a Jessie pohled na něj podivným pohled uklidňoval.

„Proč M?"

„Jako Miecz... Misch... Mieczyslaw." Jazyk se mu zamotal podobně jako vždy, když se pokoušel vyslovit svoje jméno.

„Mieczyslaw?"

Stiles rázně přikývl. „Abys pamatovala, že ve tvém životě jsou mnohem lepší chlapi, než je tvůj táta. Třeba tvůj nejlepší kámoš."

Jessie cítila, jak se ji do očí znovu hrnou slzy, ale tentokrát z úplně jiných důvodů. Rychle zamrkala, aby je zahnala pryč.

„To je krásný, Stilesi."

„Všechno nejlepší, Jessie." Naklonil se k ní a lehce ji líbnul na tvář. Pak se rychle zvedl a bez dalších slov odešel z pokoje. Nechal Jessie sedět na posteli, zcela ztracenou ve svých emocích.

Ruce se ji třásly, když si odepínala řetízek ze svého krku. Neobratnými pohyby vyměnila písmenka na svém řetízku a pak jej zase rychle vrátila zpět. Vypadla z postele a zamířila do koupelny, kde se prohlédla ve zrcadle.

Přiložila prsty k nové ozdobě na svém krku a krátce jej sevřela.

Vypadalo to tak správně.

Dvě kapitoly ve dvou dnech. Já jsem se zbláznila, uznávám.

Časová linie v TW je jeden velký nepořádek, co si budeme nalhávat :D Ale pobavil mě fakt, že tvůrci mají maglazj i v narozeninách většiny hlavních hrdinů. Tak třeba Scott podle nich slaví narozeniny hned dvakrát :D 12. září a 6. října. Já se rozhodla zvolit 6. říjen, jen tak pro zajímavost. (A pro další zajímavost - dvojčata slaví sedmnáctiny :))

Tuhle kapitolu mám ráda hlavně díky Jessie & Stiles momentce. V přítomnosti jste si určitě všimli, že Jessie tenhle narozeninový dárek skutečně nesundala a několikrát jej nahmatala i se vzpomínkou na Stilese. Tuhle scénu jsem měla v hlavě dlouho, tak jen doufám, že se mi ji podařilo správně dostat i na "papír".

No a v další kapitole se už dostáváme k mé oblíbené druhé části třetí série. Těšíte se na void!Stilese stejně jako já? :D

(Nahoře v mediu Scott a Jessie. Jsem moc mimo, když tam přece jenom malou podobu vidím? :D)