Stála jsem zády k několika řadám černě oděných truchlících pozůstalých a zírala do jeho smrtí vyhaslích očí. Sama jsem si připadala hloupě, vzpomínky ve mě problikávaly a já se nemohla rozhodnout mezi usedavým pláčem a otupělostí. Veděla jsem, že je to naposledy co ho spatřím.

A v tu chvíli jsem si vzpoměla na ten den v letadle, kdy mi tenkrát ještě usměvavý beznohý fešák Gus řekl, že jeho největší obavou je upadnout v zapomnění. Teď už jsem veděla co říci. Musela jsem se doslova nutit otočit se zády k jeho tělu, ale zvládla jsem to."Jmenuju se Hazel Grace Lancastrová, byla jsem přítelkyně Augusta Waterse." Začala jsem zvláštně, ale se slzami v očích jsem se přiměla pokračovat. "Byl to úžasný člověk, který uměl potěšit i v té nejhorší chvíli. Jeho největším přáním bylo neupadnout v zapomnění. A protože mi bůh dal dny života i přes mou vážnou nemoc navíc, ale ukradl je jiným, cítím se povina mu jeho přání to splnit." Otočila jsem se zpět k jeho tělu, teď Gus vypadal, jako by se usmíval. " Miluju tě Gusi, tvé jméno bude znát každý, oukej?" Při tom posledním jednoduchém slovíčku jsem se rozplakala. Téměř jsem slyšela jeho odpověď. 'Oukej'

Ještě ten večer jsem začala sepisovat své vzpomínky ode dne, kdy jsem poprvé zaslechla jeho jméno: Augustus Waters!