Eliot se zvedl od stolu a vyrazil ven. Před jídelnou chvíli vyčkával na svůj doprovod. Přešlapoval z jedné nohy na druhou. Nemohl přestat myslet na diskuzi s mladíky z jídelny. Oni všichni byli nemocní, ale jak dlouho? Vypadalo to, že tu ty děti žijí roky. Roky člověk nemůže být nemocný. Eliotovi to nedávalo smysl. Něco bylo špatně a on musel přijít na to, co. Alespoň by našel nějaké odpovědi.

Když si Eliota vyzvedla slečna McGrayová, opět ho odvedla k autu. Procházeli kolem jedné skupinky dětí, kde spatřil Matea. Ještě než nastoupil, si vyměnil příjemný pohled s Mateem. Naznačil palcem, že mu drží hodně štěstí. Eliot s úsměvem přikývl.

„Mohu otázku?" otázal se. Doktorka přikývla.

„Jak to funguje v Sektorech, když se do nějakého dostanu?"

Zaskočil ji slovem Sektor. Vykulila překvapeně oči a usmála se. Nevěřil jí. Nebyl si sám sebou stoprocentně jistý. Snažil se si stále připomínat ta slova. Nikomu nevěř. Nějakou dobu mlčela. Eliot stále doufal, že mu odpoví na jeho otázku a dozví se mnohem víc.

Když se ve vozu posadil na místo, doktorka se pohodlně usadila vedle něj a spustila: „Zkoušky rozhodnou, do jakého Sektoru patříš, nebo jestli budeš odvezen jinam."

Auto se rozjelo. Poznal to podle toho, že mírné brnění ustalo.

„Poté tě umístí do nějaké skupiny, která má vlastního vedoucího. Jeho musíš poslouchat, ať řekne cokoliv," pokračovala a pohlédla s úsměvem na Eliota.

Eliot odvrátil zrak a koukal se z okénka, už ho ten úsměv štval. Nemohl přestat myslet na to, že jsou všichni nemocní, a přitom žijí normální život. Opravdu tu něco nehrálo. Myslel si, že mu řekne mnohem víc, ale spletl se. I kluci z jídelny mu řekli o spoustu věcí navíc.

Chvíli přemýšlel nad třetí zkouškou, kde objal doktorku. Teď toho litoval a po těle mu naskočila husí kůže, když si celou scénu vybavil v hlavě. Tohle by nikdy neudělal, ale věděl, že potřeboval uklidnit. Musel se za každou cenu snažit být silný a nedávat ostatním najevo, co cítil.

Po nějakém čase dojeli na místo určení. Vystoupil a vydal se za doktorkou. Očima si prohlížel okolní budovy, které byly moderně zařízené. Dospělí i děti zde chodili v laboratorních pláštích a drželi v rukou desky. Občas si do nich někdo něco zapsal.

Zaměřil se na jejich pohledy, pokaždé se tvářili zamyšleně a někteří mu dokonce věnovali milý úsměv nebo se ho zeptali, jak se mu daří. Byl z toho překvapený. V tomhle Sektoru byli k sobě všichni tak milí. Před hlavní budovou, do které vcházeli, stálá obrovská fontána obklopena květinami a lavičkami. Vypadalo to jako nádherné místo k pracování a k odpočinku.

Vstoupili do velké moderní budovy a Eliot si všechno důkladně prohlížel. Celá ta budova vypadala jako velká laboratoř se spoustou lidí v bílých pláštích. Po stranách stáli vojáci, ostatně jako u každé budovy. Jediný rozdíl byl, že tato laboratoř byla více střežená než ostatní místa v Sektorech, čehož si všiml.

„Začneme hned, abys měl večer volný," oznámila.

Eliota to zaskočilo. Netušil, co se bude dít, a vlastně ani nemohl. Poslední zkouška byla překvapení pro každého.

Odvedli ho do vedlejší místnosti. Otevřely se veliké dveře, které mu umožnily přístup dovnitř. Uvnitř nebylo nic, kromě stolku se židlí. Celá místnost byla bílá bez oken, jen s velkým zrcadlem přes jednu stranu naproti stolečku. Eliot byl v šoku, ale hlavně zmatený. Místo v něm nevyvolávalo dobré pocity. Jeho nenáviděná velká bílá místnost.

„Posaď se a neboj se," ozvalo se z reproduktoru.

Jedna dáma odvedla Eliota na své místo. Eliot se snažil najít cokoliv jinak barevné, ale marně.

Ucítil štípnutí a ucukl sebou. Pohlédl k pravému ramenu, kam mu vpíchla žena injekci. Stlačila píst a celý obsah stříkačky mu vpustila do těla.

„C-co to je?" zakoktal se strachem.

Bál se, že opět omdlí a probere se někde jinde, či ho zabijí a rozsekají na kusy.

„Tohle je protilátka proti nakažení. Jindy není čas ti ho dát. Příští týden přijdeš do Hospitu s celou svojí skupinou a dostaneš opět protilátku. Musí se to opakovat každý týden, aby to mělo svůj účinek." Usmála se a vytáhla velkou jehlu z jeho kůže.

Odložila stříkačku na stůl a malým vatovým tamponkem přidržela ranku na místě vpichu. Po chvíli to celé zalepila náplastí. Sebrala všechny své věci a odešla z místnosti.

Eliot neklidně posedával. Nevěřil tomu, že by to mohla být protilátka, ale možná byl jen naivní.

Takže tohle místo je Hospit, pomyslel si.

Opřel se o opěradlo židle. Nervózně se rozhlížel po celé místnosti. Snažil se najít jakoukoliv věc, která by ho na chvíli rozptýlila. Začal přemýšlet nad vším možným. Myšlenky se mu motaly jedna přes druhou.

Z přemýšlení ho vytrhlo silné zapípání o vyšší frekvenci, než lidé byli zvyklí. Chytil se za uši. Přál si, aby zvuk přestal. Po pár minutách si uvědomil, že se nic neděje. Zvuk na něj neměl žádný účinek.

Stále měl přiložené dlaně na uších a krčil se. Automaticky byl v ochranné pozici. Očima zapátral po červeném světélku, kterého si předtím nevšiml. Pohltily ho rozpaky.

„Prosím, přestaňte!" křikl bezmocně.

Zavřel oči a snažil se myslet na něco jiného. Musel odvést pozornost.

Nedokázal pochopit sám sebe, co dělá. Zvuk na něj nepůsobil, ale bránil se. Slova mladíka ze Sektoru tři se mu stále zjevovala v hlavě.

Najednou mu všechny kousíčky skládačky dávaly smysl. Tohle musel už jednou zažít. Bránil se jako obyčejný člověk. Něco tu nehrálo. Skutečně nic nehrálo svoji roli tak, jak by mělo. Byl si najednou tak jistý a odhodlaný.

Tóny se měnily po pár minutách. Eliot se při každém zvuku začal třást a křičet. Prosil je, aby přestali. Lhal jim. Po celou tu dobu jim lhal. Zvuky nepůsobily tak, jak by měly. Správnou odpověď neznal, ale automaticky si hrál na něco, co nebyl. Pokud chtěl přežít, musel hrát jejich hru.

„Dobře, Eliote, tohle je konec. Dál tě trápit nebudeme. Omlouváme se ti," ozvalo se nečekaně z reproduktorů a najednou vše utichlo.

Eliot dal ruce pryč z uší. Sáhl si na tvář, která byla promočená od slz. Netušil, že brečel. Zahrál veliké divadlo pro diváky, aniž by si to uvědomoval.

Prsty si sáhl na ucho a nahmatal nějakou tekutinu, jež mu tekla z ucha. Setřel si ji dvěma prsty a podíval se na ně. Byla to krev. Vykulil oči. Za jeden jediný den mu dokázali tolik ublížit.

Doktorka po chvíli přišla za Eliotem s omluvným výrazem. Vytáhla kapesník a setřela mu krev z uší.

„Proč všechna ta bolest?" zašeptal zlomeně.

Poklekla před ním se slovy: „Děláme vše, co je v našich silách. Jednou to pochopíš."

Pohladila ho po tváři a zvedla se. Eliot na ni nenávistně civěl.

Do místnosti přiběhly další dvě osoby v bílém. Šli k doktorce. Předali jí desky s nějakými papíry.

Jedna žena přistoupila k němu a prohlížela si ho. Vypadala jako sestřička od doktora.

„Teď ti nakapu tohle do uší, ano? Uklidní to bolest a zahojí se všechno, co bylo poškozeno," pronesla klidným a milým hlasem.

Eliotovi nic jiného nezbývalo. Přikývl a nechal sestřičku konat svou práci.

Když nakapala pár kapiček do ucha, Eliot ucítil lehké štípnutí a úlevu. To stejné opakovala i na druhém uchu. Nakonec si prohlédla i jeho oči.

Doktorka se začetla do papírů. Povzdechla si. Vypadala velice zklamaně.

„Eliote, všechno je v normálu. Přemýšlím, kam tě zařadit. Běháš úžasně i odvahu máš, ale ten zbytek mi moc nesedí. Ráda bych tě viděla v Sektoru tři, nebo dokonce i tady v Sektoru pět, ale budu tě muset zařadit do Sektoru jedna."

Přelétla všechny řádky na papíře. Po celou dobu se tvářila zamyšleně. Když odtrhla zrak od desek, odešla z místnosti bez řečí. Jedna její asistentka odvedla Eliota ven z laboratoře.

Když konečně vyšli ven, nadechl se toho úžasného čerstvého vzduchu. Měl radost, že má zkoušky za sebou. Těšil se, až odtud vypadne někam jinam. Jeden z vojáků odvezl chlapce na jeho stanoviště.

Dostavili se na místo. Voják pověřil jednu dívenku, která ho měla provést místem.

„Provedu tě naším Sektorem."

Otočila se k odchodu a on ji bezhlavě následoval. Nevěnoval jí pozornost. Jeho myšlenky se motaly kolem poslední zkoušky. Ten zvuk i krev nemohl dostat z hlavy. Myslel si, že na vše přišel, ale marně. Nepřišel absolutně na nic. Pro jeho záchranu byly klíčové jeho vzpomínky, na které si nemohl vzpomenout.

Po zbytek dne Eliota dívenka, která se mu představila jako Marla, prováděla po Sektoru jedna. Vysvětlovala mu, jak se tady má chovat. Dávala důraz na každý bod řádu. Ukázala i místo spánku s umývárnou. Eliot si připadal jako v menší vesnici se spoustou dětí bez dospělých. Párkrát spatřil dospělé, ale vojáky spíš zastupovali mladíci a dívky mladší osmnácti let.

Tohle místo bylo jedno z mála, které působilo poklidně. Opravdu vypadala jako malá vesnička. Kousek od chatrčí spatřil jezírko, u nějž sedělo pár dětí a dělalo své aktivity. Někteří si povídali, druzí si četli nebo házeli s míčem.

„Marlo? Je ta nemoc hodně vážná?" optal se. Dívka se na něj podívala.

„Záleží na testech a jak to na každého funguje. My jsme zdraví." Usmívala se jako sluníčko.

„Co se stane s těmi, co nejsou zdraví?" zeptal se opatrně, aby dívku nevylekal.

„No, odvezou je pryč, aby nás nenakazili," odvětila. Eliot se na víc ptát nechtěl. Odpověděla na vše, co dosud potřeboval.

„Chceš jít se mnou a poznat nový lidi? Protože naše prohlídka je u konce," prohlásila a zamávala na své kamarády, kteří posedávali na trávě.

„Ne, díky. Rád se ještě projdu," odvětil a rozloučili se.

Eliot si zalezl pod strom u jezera a po zbytek dne přemýšlel, jak to s ním bude dál. Měl radost, že zkoušky měl za sebou, ale netušil, co ho tu čeká dál, a toho se právě bál.

Mohl upevnit vztah s Teem a Mateem nebo si mohl najít jiné kamarády. Třeba po čase by se mu tu mohlo líbit. Jen to chtělo čas, než se nějakým způsobem dá dohromady.

Schylovalo se k večeru, a tím i k večeři. Eliot se ale u jídla neukázal, šel se umýt a nechtěl být viděn na očích.

Než vlezl do sprchy, rozvázal si obvaz na noze a zkoumal ránu. Byla zacelená. Hotový zázrak.

Smyl ze sebe veškerou špínu. Chvíli ve sprše jen tak stál. Nepohnul se. Zakroutil hlavou a vylezl ze sprchy. Otočil kohoutky, aby vypnul vodu. Oddechl si. Vylezl ven a omotal si ručník kolem pasu.

Podíval se do zrcadla. Bylo zamlžené kvůli páře z teplé vody. Dlaní přejel po skle, kterou setřel usazenou páru. Spatřil sám sebe. Jeho obličej zdobilo pár pih. Koukal na sebe smutnýma unavenýma šedýma očima. Mokré vlasy působily spíš černě, něž tmavě hnědě, když byly mokré a rozčepýřené. Prohlédl si své tělo. Měl jemně vyrýsované svaly na břiše i rukou. Nepamatoval si, že by někdy cvičil.

Odtrhl zrak od zrcadla a šel se usušit za stálého přemýšlení. Oblékl se do nového čistého oblečení. Bylo modré. Konečně nějaká barva. Nehodlal si opět zavazovat chodidlo, když bylo v dobrém stavu.

Cítil se zvláštně. Po jednom dni chtěl vypadnout a už se nevrátit. Netušil kam, ale hlavně co nejdál z tohoto místa. Nechápal, proč musel dělat tak pitomé zkoušky.

Nějaká nákaza? Spíš lži. O co jim jde? ptal se sám sebe.

Tušil, že jim lhali, ale nevěděl, jak to mohl vědět. Možná vzpomínky?

Nakonec se vydal do ložnice. Jejich pokoj vypadal jako normální ložnice s pár palandami. Zde směli spát pouze kluci. Pokoj byl v odstínech šedé barvy. Konečně tu byl koberec, který byl příjemný na dotyk.

Eliot jako první ulehl do své postele, jež bylo volná. Každý měl u postele napsané své jméno. Před úplným ulehnutím si postel podepsal na papír, který byl na čele postele. Teď patřila jenom jemu a nikomu jinému.

Bylo toho na něj za jeden den moc. Nejvíce ho zajímalo, k čemu sloužily zkoušky. Pochyboval o nich. Nebyly jen tak.

Nevěřil opravdu ničemu, co mu řekli, ani těm injekcím, co za jeden den zažil. Ubližovali mu a on neznal důvod. Už si nechtěl nechat ubližovat.

Únava ho začala ovládat. Bojoval s ní, ale brzy to vzdal a upadl do říše snů.

Dink Dink!!

Jsem zpět!

Zdravím všechny, co přežili ty krušné chvíle beze mě.

No byla jsem pryč docela dlouho. Potřebovala jsem oddech. Jednoho dne jsem zaslechla z Wattpadu volat moje příběhy, abych se vrátila. No tak jsem je poslechla a snad tu vydržím zase nějakou dobu.

Mám pro vás dvě novinky! První: Vzplanutí  a Newt Scamander začne opět vycházet. Druhá chystá se nový příběh Elementaristi.

Co jinak říkáte na přepis příběhu? Teď jsem s ním více spokojená a vypadá lépe. Jen trochu poopravit cover a je to.

Přeji všem krásný den a mnoho pozitivního čteníčka!

- Lucia