Chlapec spal. Nemohl se vymanit ze spárů spánku. V hlavě se mu motala spousta myšlenek na minulost, o níž se mu zdálo. Podařilo se mu zachytit pouze jednu, která zobrazovala jeho útěk z neznámého místa, ale selhal.

Ve snu k němu promlouvaly hlasy. Hlasitě křičely: „Eliote! Změníš svět. Zastav se a poznej pravdu!"

Hlasy se překřikovaly jeden přes druhý.

V ten moment, kdy to přestalo být snesitelné, sebou mladík prudce trhl a probudil se. Ulevilo se mu, když se ujistil, že to byl pouhý sen. I přesto se mu těžce dýchalo. Byl celý zpocený a roztřesený. Jeho srdce splašeně bušilo, jako by mělo každou chvíli vyskočit z hrudi a utéct pryč.

Sen se pomalu ztrácel za hustou mlhu zapomnění. Paměť se postupně halila do temné barvy a veškeré vzpomínky se trhaly na kousky. Natahoval se po každé z nich, ale až na pár úryvků byla paměť dočista prázdná. Po chvíli si uvědomil, že si nepamatuje naprosto nic – až na své jméno a věk.

Párkrát zamrkal, aby se probral z transu, jež mu sen způsobil. Rozhlížel se po bíle vymalované místnosti. Světlý odstín bil do jeho unavených očí. Tohle místo v něm nevyvolávalo moc dobrý pocit. Zahlédl další postele povlečené ve stejném zbarvení. Kam zmizely barvy? pomyslel si. Připadal si jako v černobílém světě.

Necítil se vůbec vyspaný. Vlastně necítil nic. Žádné emoce, jako by od něj odešly a nechaly ho o samotě. Chvilkami hleděl do prázdna, než se dokázal alespoň trochu zmátořit, aby opět začal nějakým způsobem fungovat.

Jeho tělo nechtělo spolupracovat. Cítil se tak slabý a unavený, že by nejraději padl do peřin. Rád by ještě spal, ale děsivý sen mu ve spánku bránil. Nechtěl se vracet zpátky do toho ohně. Tady byl v bezpečí.

I když už vzpomínka na něj pomalu mizela, stále tam někde v pozadí byla. Schovávala se v temnotě a občas vykoukla, aby se chlapci připomněla.

Strach se však začal proměňovat na zvědavost. Snažil se vzpomenout, kde to byl. Co se vlastně stalo? Proč si nepamatoval vůbec nic? pokládal si jednu otázku za druhou. Nedokázal si vzpomenout na svou rodinu – tedy pokud nějakou měl, jestli vůbec i nějaké přátele.

Myšlenky se motaly dohromady jako klubíčko bavlny, jenže nikde nebyl začátek nitky – a ani konec poblíž nenahmatal. Nevěděl, co by si měl myslet. Na co si vlastně chtěl vzpomenout.

V pokoji bylo šero. Všiml si několika velkých oken, které měly prosvítit celou místnost. Světla ubývalo díky závěsům, jimiž byly zataženy. Na jednu stranu byl rád, že tu nebylo moc světla, protože jeho zrak by to nemusel zvládnout.

Pokusil se pomalu posadit. Kvůli bolesti, kterou tento pohyb způsobil, hlasitě sykl. Celé tělo ho bolelo, jako by dostal pár ran pěstí do každé části svého těla.

Mladíka více zajímalo místo, kde se nacházel. Na bolest na chvíli zapomněl. Místo mu bylo povědomé, ale netušil odkud. Paměť byla vymetená jako chodník před vilou – až na pár maličkostí. Tohle místo v nich nebylo. Nic, co by napovídalo tomu, že zde někdy byl.

Snažil se prozkoumat každý kout pokoje, v němž se nacházel. Byl celkem velký a nacházelo se zde něco málo přes deset paland. Sám byl zmaten, kde byl a proč tak velký počet, když nikoho jiného neviděl. Byl tu snad ještě někdo? zeptal se v duchu sám sebe. Pozorně se pro jistotu rozhlédl a ujistil se, že tady neobjevil žádné zajímavé věci kromě paland. Podlaha byla z betonu. Žádný koberec ji nezakrýval, ani nic jiného.

Najednou si všiml více dveří. Jedny byly kousek od něj a druhé na konci místnosti.

Opatrně se zvedal z postele. Ani pořádně neseděl, když mu hlavou projela ostrá bolest. Dostala se do celého těla. Ve tvářích se nafoukl jako balónek. Protočil očima, následně je zavřel. Rukama se chytil za hlavu, aby utlumil bolest na daném místě. Nad ním byla také postel, jíž si předtím nevšiml. Kloubem prstu do ní jemně šťouchl.

Vždyť jsou všude. Proč mě to jen nenapadlo? pomyslel si a v duchu na sebe zakřičel. Zvedl se, ale tentokrát si dával větší pozor.

Chtěl se projít, ale když došlápl na pravou nohu, projela jí bolest. Nemohl na ni pořádně došlápnout. Posadil se na postel, sundal si nafouklou bílou ponožku. Vytřeštil oči nad tím, co viděl. Jeho chodidlo bylo ovázané obvazem. Poznal, že byl úplně nový.

Jak dlouho vlastně spal? Někdo sem musel chodit a starat se o něj. Přemýšlel, jestli by se měl podívat, co obvaz skrýval. Nakonec se rozhodl, že se sám přesvědčí, co se mu stalo.

Odlepil pásku, která držela obvaz v docela pevném vázání. Postupně ho rozvazoval, až všechen obvaz zmizel. Spatřil starší ránu na chodidle. Očima ji zkoumal. Prstem se jí dotkl. Nebyla čerstvá, ale stále ještě trochu bolela.

Snažil si vzpomenout, kde se to stalo. Mozek mu v tom bránil. Zavrtěl hlavou a nohu si zavázal. Našel vedle postele úplně nové černé boty. Navlékl si ponožku a nazul je. U zraněné nohy nestahoval tak silně tkaničky.

Postavil se. Zkusil se projít. Šlo se mu o hodně lépe. Noha tolik nebolela.

Prošel si celou místnost postupně, aby našel východ z tohoto divného místa. Zastavil se přede dveřmi, které měl kousek od postele, v níž spal. Nebyly ničím zajímavé, stále jen bílá. Dveře pomalu otevřel a protáhl se dovnitř.

Spatřil velkou koupelnu s několika sprchami a skříňkami. Zabouchl za sebou, hned jak se vrátil zpátky do předchozí místnosti. Zatočil se dokola. Po chvilkovém přemýšlení se zahleděl na druhou stranu. Dveře. Možná jeho vysněný východ.

Pomalými kroky přistupoval ke dveřím. Doufal, že se objeví možnost odchodu a mohl by jít, kamkoliv by se mu zamanulo. Bez váhání vzal za kliku a lehce ji zmáčkl, pomalým tahem je otevřel.

Do místnosti proniklo prudké světlo. Oslnilo ho. Zakryl si loktem obličej. Znal důvod zatažení oken. Nemohl si pomoct. Palčivá bolest v očích byla nepříjemná. Nedokázal je ani otevřít. Připadal si, jako by se mu slunce vysmívalo a chtělo mu vypálit zrak.

Zavřel rychle dveře a poodstoupil od nich. Zrak se vracel zpátky do normálu. Přimhouřil oči. Loket pomalým pohybem dával pryč a spouštěl ho podél těla. Přistoupil k jednomu oknu a odhrnul závěs. Postupně si jeho zrak zvykal na světlo. Odhrnul pro jistotu ještě jeden závěs u dalšího okna. Paprsky zčásti pohltily šero pokoje.

Z okna pozoroval dění. Zahlédl spoustu dětí, které chodily tam a zpět. Všiml si i některých lidí se zbraněmi. Nebyl si zcela jistý tím, co viděl. Po chvíli věděl, že jeho oči si na množství světla už zvykly, a proto se rozhodl vyjít.

Když vyšel ze dveří, uvědomil si, že se ocitl na chodbě. Velká okna prozařovala šedou chodbu, vypadala jako dlouhá nudle, která nemá konce. Chlapec se rozhlédl a rozhodl se jít doleva. Po cestě míjel další pokoje, které měli svá označení čísly. Občas se podíval ven, aby si prohlédl, jak to venku vypadalo. Spatřil spoustu stromů a další budovy, které se tyčily do výšin. Mohly mít tak tři až pět pater.

Trvalo nějakou dobu, než došel ke dvojitým dveřím, kde stál voják v pozoru. Mladík nevěnoval vojákovi tolik pozornosti a chytl za madlo dveří, do kterých zatlačil, a paprsek světla se dostal dovnitř. Chlapec zamhouřil oči na pár vteřin, ale po chvíli si opět zvyknul a vyšel ven.

Chvíli stál před dveřmi, než popošel, aby se pořádně rozhlédl. Sešel menší schůdky a stoupl si na písečnou cestu, která byla dost široká pro větší počet lidí.

Pohlédl na oblohu. Byla čirá jako studánka. Žádný mrak se nesunul, aby zakryl silně svítící slunce. Začal se potit, bylo mu teplo. Otřel si hřbetem ruky pot z čela.

Poté se podíval kolem. Byl překvapený, kde se nacházel. Připadal si jako na nějakém letním táboře v přírodě. Měl obrovskou radost, že se nenachází v tom pokoji, ale bolest jeho radost zmírnila.

Kolem stály vysoké smrky i listnaté stromy, které zdobily místní krajinu. Připadal si jako na nějakém ostrově, který je obklopený z každé strany stromy a pár chatrčemi. Chyběli už jen domorodci s přivítáním a cesta ven. Uvítal by i bazén, do kterého by hned skočil, ale žádný tu nebyl. Připadal si, že se rozpouští.

Pohlédl za sebe, aby spatřil budovu, ze které vyšel ven. Musel se opravit. Žádné chatrče to nebyly, ale mohutné majestátní moderní zařízení. Pohledem sjel na vedlejší budovu. Moc se od sebe nelišily. Z jedné části splývaly s lesem, a to byl jejich účel.

Když se opět otočil, spatřil menší náměstíčko, kde byly zaparkované vojenské vozy a kousek od nich bylo pár laviček.

Místo spíš připomínalo vojenskou základnu, kterou nesměl nikdo najít za každou cenu.

Míjela ho hromada dětí jeho i mladšího věku. Postoupil o pár kroků vpřed. Překvapilo ho, co spatřil. V dálce zahlédl pár menších domků, odkud vycházely děti v maskáčových kombinézách a svíraly v rukách helmy. Ty domky vypadaly jako chatrče, a tím zkazily celý dojem základny. Na jednu stranu to mohla být vesnička, ale rozdíl byl v tom, že to byla vesnice spíše pro ozbrojené jednotky.

Po levé straně spatřil několik vozů s názvem SEKTOR a nějakým symbolem. Stáli při nich vojáci, kteří drželi zbraně po boku. Přečetl si slovo napsané na voze a hrál si s ním na jazyku. Párkrát si ho řekl, ale nebyl mu ničím zvláštní. Zamyslel se nad tím, jestli dané slovo někde nezaslechl. Mozek mu zabraňoval jakékoliv vzpomínce. Naprosté černo.

Naposledy se rozhlédl. Bůh ví, co se zde dělo. Dostal jsem se k armádě? zamyslel se nad tím.

Nedokázal si sám sebe představit jako vojáka, který by měl zbraň a musel by někoho zabít. Nad touto představou mu projel mráz po zádech. Zahodil myšlenku někam do povzdálí, aby na ni nemusel myslet.

Pohlédl sám na sebe. Prohlédl si své oblečení. Nelíbilo se mu. Nepamatoval si, že by se oblékl do dlouhého světle modrého trika a do šedivých kalhot. Po chvilkovém přemýšlení zvedl zrak.

Kousek od něj byla skupinka dětí, které měly rozcvičku. Jeden z vojáků se na něj podíval. Mladík dostal strach. Oči mu samy od sebe kmitaly ze strany na stranu. Nevěděl, co si má počít. Byl nervózní. Chtěl z tohoto místa co nejdřív pryč. Bylo jedno kam. Voják též nebyl nadšený, že tu musí být. Vyčetl to z jeho mrzutého pohledu, který přesměroval zpátky k cvičícím.

Stále se objevoval pocit povědomí. Ať se snažil, jak chtěl, nevzpomněl si. Tohle místo bylo něčím zvláštní, ale netušil čím. Třeba až se tu rozkouká a prohledá všechna zákoutí, mohlo by se mu tu i třeba zalíbit nebo by si mohl vzpomenout. Možná je konečně v bezpečí, ale netušil, před čím se skrýval, ale cítil to. Ten pocit mluvil za vše.

„Vítej, Eliote," ozval se žensky znějící hlas.

Eliot se lekl a pohlédl směrem k hlasu. Stála zde žena v bílém plášti na vysokých podpatcích. Usmívala se. Černé vlasy měla úhledně upravené v drdolu a v rukou svírala černé desky, do nichž na pár vteřin nahlédla. Doprovázeli ji tři muži, kteří stáli v pozoru a čekali na každý rozkaz od této dámy.

„Jak víte, jak se jmenuju?" Překvapeně se na ni podíval s děšením v očích. Nadzvedl obočí a pravou rukou si z čela otřel kapičky potu.

„Řekl jsi mi ho sám, přece." Podívala se na něj laskavým pohledem. Šlo na ní poznat, že měla obrovskou radost, že ho viděla nebo ji možná její práce jenom tak strašně bavila.

Položila ruku na Eliotovo rameno. Zapátral ve vzpomínkách, ale nic si nevybavil. Nevybavoval si žádný moment, kdy by tuhle ženu viděl, natož aby jí říkal své jméno. Bral to v tuto chvíli jako nepodstatnou věc. Potřeboval vědět mnohem důležitější věci, než kdy a komu sdělil své jméno.

„Kde to jsem?" zamručel a otočil se zády k ženě.

Její ruku smetl ze svého ramene zatřepáním. Stále se očima snažil najít východ z tohoto místa. Čekal, že se zjeví kouzelná brána a odvede ho do říše cukrovinek. Měl velice bujnou fantazii.

„Vítej na místě zvané SEKTOR. Je tu pět oblastí, které zařizují chod celého systému. Toto je naše útočiště před zkázou."

Její hlas zněl tak přehnaně sladce, až se mu začal postupně hnusit. Nevěřil jí ani slovo. Zkáza? Jaká zkáza? řekl si.

Žena pokračovala: „Našli jsme tě v lese. Ležel jsi na zemi a nehýbal se. Měla jsem o tebe velkou starost. Jsem moc ráda, že ses probral, a doufáme, že ti nic není. Jmenuji se doktorka Helen McGrayová. Můžeš mi klidně tykat."

Podala mu ruku. Podíval se na ni. Poté od ní zrak zase odvrátil. Neměl v plánu podávat svou ruku neznámým lidem. Rychle pochopila a ruku stáhla zpět. Hlasitě si povzdechla, ale z jeho reakce překvapená nebyla. Očekávala to.

Eliota polil pot. Z celé této situace byl nervózní. Měl takový pocit, že ona o něm věděla mnohem víc než on sám. Musel z ní vytáhnout co nejvíce informací, ale nevěděl jak. To musel ještě domyslet.

„Pojď se mnou. Zavedu tě na prohlídku a pak na menší průzkum tohohle místa. Musíme vědět, že jsi úplně v pořádku a kam tě zařadit."

Stále se mile usmívala. Začala něco vykládat, ale Eliot byl jako smyslu zbaven a neposlouchal ji.

„Prohlídka? Co to má znamenat? Jsem snad nějak nemocný? Zařadit, ale kam?" zeptal se zmateně.

Neměl rád, když na něj někdo jiný sahal a nemluvil k věci. Netušil přesně, co se mu líbí a co ne, ale v tomhle si byl na sto procent jist.

„Brzy se dozvíš vše potřebné, neboj se." odvětila klidným hlasem.

Neustále se rozhlížel kolem sebe. Ostatní děti se na něj podivně koukaly. Možná proto, že tu byl nový. Pohledy jim jen vracel. Celou dobu se mračil. Vztek a beznaděj se v něm vařily jako v kotlíku. Chyběl nepatrný chybný krok a kotlík by se převrhl. Eliot nevěděl, čeho by byl opravdu schopen, kdyby se to stalo.

Doktorka McGrayová ho zavedla k vozidlu a posadila ho na zadní sedadlo. Automaticky se připoutal bezpečnostním pásem.

Zmateně se rozhlížel ve voze. Nedokázal rozlišit své pocity. Těšil se, až opustí tohle místo. Nahánělo mu husí kůži. Zapomněl i na bolest hlavy, již mu způsobila postel, ale jeho tělo ji stále cítilo. Noha občas pobolela, ale dalo se to vydržet.

Vůz se najednou rozjel. V Eliotovi hrklo. Přepadl ho pocit paniky. Uvědomil si, že neví, kam ho vezou. Pohlédl z okénka. Vesnice se jim vzdalovala. Obrazce do sebe při té rychlosti zapadaly. Jako by štětcem matlal po plátně barvou. Nedokázal se pořádně soustředit na cestu a na okolí jejich trasy.

Proč vlastně sedl k cizím lidem do auta? On sám nevěděl. Mohli ho odvést někam, kde by se ho pokusili zabít. Bylo tolik možností, co mu mohli provést. Měl sto chutí se odepnout a vyskočit z vozidla. Dýchal zhluboka, aby svůj plán uskutečnil. Nehodlal s nimi jezdit dál.

Byli několik kilometrů daleko, když najednou se mu zatemnilo před očima. Žena vedle něj mu vpíchla injekci. Sám ani nestihl pochytit, do jaké části jeho těla se jehla zapíchla. Látka byla tak rychlá, že Eliotem projela během pár vteřin. Jeho plán se zhroutil. Přesně téhle možnosti se bál.

Zavrávoral a upadl do hlubokého spánku.

Tělo se úplně uvolnilo. Žena ho musela přidržet na sedadle, aby nevypadl z auta a opět ho připásala, protože se stihl odpoutat, než ho uspala.