Eliota odvezli do oblasti zvané Sektor dva. Sám netušil, kde přesně se nacházel. Vystoupil z auta za doprovodu dvou vojáků.

„Támhle je jídelna. Běž se najíst, abys nabral dost síly. Poté si tě vyzvedneme zase tady," prohlásila doktorka z auta.

Ukázala prstem směrem k budově, kde se shromažďovaly davy dětí. Každá skupina měla jiné oblečení. Některé nosily pláště, vojenské oblečení, nebo zrovna to, co jim udělili. Rozdělovaly se podle míst, odkud pocházely. Eliota to zaujalo. Nikdy nic takového nespatřil.

Snažil se najít děti, které byly stejně oblečené jako on, ale marně. Byl unikát. Dostal strach, protože netušil, co na něj čeká, jestli opravdu chce vejít, nebo radši celou dobu počká tady venku, než si pro něj opět přijdou.

Nakonec se rozhlédl. Hledal cestu k možnému úniku. Opět bez výsledku. Vojáci stáli po všech stranách. Beznadějně si povzdechl. Tušil, že cesty ven není. Hlídali každou skulinku.

Přemluvil sám sebe, aby to šel zkusit. Kdykoliv mohl z jídelny odejít.

Vydal se na cestu. Neptal se jí na nic, protože věděl, že na otázky neodpoví. Chtěl od ní mít konečně klid, alespoň na chvíli. Měl chuť se někam schovat a už nevylézt.

Eliot se zařadil do fronty, ale všechny děti mu uvolnily cestu a tím vytvořily větší škvíru pro průchod. Přemohl ho pocit překvapení a strachu. Voják v popředí pokynul hlavou, aby vešel dovnitř. Poslechl a vydal se tenkým průchodem mezi ostatními dětmi. Cítil, jak ho pohledy bodají do zad. Byl jako jediný oblečený jinak. Možná mě pustili, protože nikam nepatřím, nebo si ze mě chtějí vystřelit, pomyslel si.

Podařilo se mu vejít dovnitř. Zastavil se kousek ode dveří. Rozhlížel se po celé jídelně, kde by našel volné místo na sezení. Mezi stoly byly mezery dost velké, aby dotyčný dokázal projít i s tácem s jídlem. Pohlédl na levou stranu, kde spatřil další frontu dětí, které si šly pro svůj oběd.

Nad výdejními okénky spatřil velké cedule. Bylo na výběr ze tří jídel. Dneska byly v nabídce špagety, hrachová polévka a bulgur se zeleninou a masem. Nic z toho Eliota nelákalo, proto se rozhodl, že se pouze někam posadí a uspořádá si myšlenky.

Chvíli jen tak postával. Později objevil místo, k němuž se rychlým krokem vypravil, aby mu ho nikdo nevyfoukl. Přibližoval se k partě kluků, kteří se smáli tak nahlas, že by byli slyšet i několik kilometrů daleko.

Chtěl se posadit, ale jeden z kluků položil ruku na volné místo. Podíval se na Eliota s úsměvem a se slovy: „Zelenáče jako ty nebereme."

Zasmála se s ním celá skupinka. Eliot poraženecky sklopil zrak. Sevřel ruce v pěsti. Nenáviděl, když si z něj někdo utahoval. Za každou cenu se snažil ovládat. Pro jistotu odešel co nejrychlejší chůzí pryč. Kdyby zůstal ještě minutu, neudržel by se a jednu mu vrazil.

Neznámé pohledy sledovaly každý jeho pohyb, připadal si jako nahý.

Stále slyšel jejich smích. Měl chuť se tam vrátit zpět a jednu mu natáhnout, ale zavrtěl hlavou a ignoroval jejich další poznámky. Nespadne na jejich úroveň.

Pozvedl svůj zrak a rozhlédl se kolem, jestli neobjeví další volné místo. Někteří si ho prohlíželi beze slov. Občas zaslechl nějakou urážku mířenou na jeho osobu. Hloupěji se cítit nemohl. Uvažoval nad útěkem, ale to míval pokaždé od té chvíle, co se objevil na tomto prapodivném místě.

Otočil se k odchodu, ale zastavilo ho mávání z opačné strany kouta jídelny. Osoba na sebe nepřestávala upozorňovat. Nadzvedl obočí. Třeba mává někomu jinému, pomyslel si. Osoba stále nepřestávala naznačovat, aby přišel k ní. Dokonce začala divoce mávat oběma rukama, div že nevyskočila ze svého místa a nevylezla na stůl.

Po chvilkovém váhání vyrazil na druhou stranu jídelny směrem k dotyčnému. Neměl co ztratit. Hůře se snad cítit nemohl. Buď mával opravdu Eliotovi, nebo se znemožní ještě víc.

Osoba měla zvednuté ruce vzhůru, dokud k ní Eliot nepřišel blíže. Přimhouřil oči, aby zaostřil na postavu u stolu. Když se přibližoval, spatřil dva chlapce, kteří seděli naproti sobě. Přistoupil k nim a oba dva si přeměřil pohledem. Byl velice zmatený z toho, co se právě událo.

„Ty vogy, nic si z nich nedělej. Drblo jim." Chlapec po jeho pravici se usmál. Eliot na něj zaraženě pohlédl. Nerozuměl chlapcovým slovům. Dalo se říct, že mluvil trochu jiným jazykem.

„To je dobrý. Teo má vlastní slova. Občas mu nerozumím ani já. Chtěl prostě říct, že už takoví jsou."

Kluk naproti zněl nervózně. Světle hnědé kudrnaté vlasy mu padaly do očí, i když si je rukou neustále prohraboval a upravoval. Pohledem přejížděl po Eliotovi.

Prohlížel si jejich oblečení. Mladík naproti byl oblečený v bílém plášti, hnědých kalhotách a černém tričku. Na plášti spatřil nějaké logo. Pohlédl vedle sebe na druhého chlapce. Měl šedé tričko s dlouhým rukávem a černé kalhoty. Opět jeho tričko zdobil ten stejný symbol, který měl ten první. Eliot se podíval na své oblečení. Žádné logo neměl.

„Já jsem Mateo. Pocházím z pátého Sektoru – Labtrat – a tady Teo pochází z prvního Sektoru, to jsou Planisti."

Natáhl k Eliotovi ruku. Eliot se podíval na ruku, a pak zpátky na Matea. Po chvíli stáhl ruku zpátky. Matea to zamrzelo. Cítil divně. Měl trvat na svém a nepřizvat nového zelenáče ke stolu, ale Teo na tom trval. Nikdy to nedělal. Tohle bylo poprvé, co chtěl někoho nového u stolu.

„Co jsou Sektory? Kde to jsem? Proč tu jsem?" začal ze sebe sypat otázku po otázce.

Teo s Mateem se na sebe podívali. Eliot pohlédl na mladíka vedle sebe. Se smíchem si prohrábl kratší černé vlasy. Byl odlišný od druhého mladíka tím, že měl asijské rysy. Upřel čokoládové oči na svého kamaráda naproti.

„Měl bys mu to říct ty, vogo. Mně by nerozuměl." Zabubnoval vesele do stolu a zakousl se do šťavnatého jablka.

Mateo si povzdechl se zakroucením hlavy a nakonec spustil: „Posaď se, je to dlouhé vyprávění," odvětil s klidným hlasem.

Eliot tak učinil a posadil se vedle Tea. Mateo pokračoval:

„Je tu pět Sektorů. Každý je něčím odlišný. Máme každý vlastní práci, kterou plníme, když jsme zařazeni do svého Sektoru. Občas se objeví někdo, koho odvezou nadobro pryč. Říká se, že je odvezen do města, kde dožívají nemocní. Sektory jsou od sebe docela daleko, ale to jsi zjistil sám. Každý má svého šéfa. Podle zkoušek, kterými jsi prošel, tě zařadí do určitého Sektoru. Dneska večer tě čeká poslední z nich. Proč tu jsme, protože postihla svět nákaza a nás dali do izolace, pro naši záchranu. Jediné, co by tě nyní mělo zajímat, je, že jsi v Sektoru dva neboli Farmplats. Zde pokaždé dostaneš najíst. Jsi první kluk, který má hodně otázek, a to se mi líbí, protože ostatní jenom mlčí a přizpůsobují se. Máš další otázky?" Pousmál se a začal jíst svůj oběd.

Eliot pozoroval ostatní účastníky v jídelně. Teo nemohl odvrátit zrak od nového chlapce. Přišel mu něčím zajímavý, ale nevěděl čím.

„Proč sis nevzal jídlo? Večeře bude za dlouho," zamumlal. Eliot se podíval na svou pravici.

„Nemám hlad, necítím se tu dobře." Přemýšlel nad dalšími slovy a poté dodal: „Jak jsme nemocní? Oni nás léčí? Je to nakažlivé? Umřel už někdo?" chrlil jednu otázku za druhou a opřel si lokty o stůl.

„Hele, kámo, nikdo tu nezemřel, jen byl odvezen. Nakažlivý to není, ale sem tam to někdo dostane a prostě pápá. Nikdy jsme nad tím takhle nepřemýšleli. No a s tím léčením, sem tam zajdeš na prohlídku a oni ti dají protilátku," odvětil Teo s úsměvem. Stále Eliota pozoroval. Byl to pro něj nový zelenáč, kterému bylo mnohem víc než osm let.

Děti sem vozily od osmi do deseti let. Jiný věk nikdy nepřijel. Eliot byl výjimka. Byl první sedmnáctiletý chlapec, který tu nestrávil celý svůj život a přijel právě teď. Pro všechny byl zvláštní, sledovali ho neustále, ale pokud byl s Mateem nebo Teem, pohledy zmizely, i Eliot si toho všiml.

„Řekl vám někdo, že máte zkoušky kazit a že se tu maže paměť?" zašeptal mezi nimi Eliot. Nemohl se přestat ptát. Potřeboval odpovědi a tihle chlapci mu je mohli dát.

Mateo s Teem se na sebe podívali. Nováček z jejich pohledů nedokázal nic vyčíst. Ani jeden nechtěl odpovídat na tak hloupé otázky. Nějakou chvíli mlčeli. Dokud jeden nepromluvil.

„Jak zkoušky zvládáš?" odběhl od tématu Mateo. Eliot nadzvedl obočí. Nechápal vůbec nic. Proč obešel téma? Hodil to prozatím za hlavu.

„Sám netuším. Jediné, co vím, je, že jsou úplně na nic a psychicky vyčerpávající." Pousmál se. Kluci přikývli. Soucítili s ním. Kdysi dávno též zažili na vlastní kůži tyto zkoušky, které je rozřadily na jejich aktuální místa.

„Kdy se dozvím, kam mě zařadí? To je normální takhle pendlovat mezi Sektory autem?" Stále z nich nespouštěl oči. Ať se snažil jakkoliv, nemohl z nich vyčíst nic. Teo se po každé otázce uchechtl.

„Ty vogy, ty máš teda drabnutý otázky, kámo," poznamenal vesele.

Zasmál se hned, co to dořekl. Eliot nadzvedl obočí znovu a pohlédl tázavě na Matea. Mateo se zasmál též. Líbilo se mu, že Eliot moc nerozuměl Teově řeči. Chlapcům začínal být sympatický. Dlouho se takto nezasmáli, a hlavně nepotkali někoho tak zvědavého – čímž se lišil od ostatních. Se zelenáči se nikdy moc nevybavovali. On byl výjimka.

„Drabnutý znamená blbý. Máš moc otázek, které jsou zbytečné, ale pokud tě to uklidní, po poslední zkoušce se dozvíš, kam půjdeš. Autem jezdíš jen na zkoušky jako zelenáč. Jinak chodíš pěšky se svou skupinou, kterou ti přidělí, a šéfíkem."

Teo se zakousl do jablka. Druhé podal Eliotovi.

„Jez. Budeš potřebovat sílu," zamumlal s plnou pusou.

Eliot se usmál a vzal si jablko, do nějž se hned s chutí zahryzl. Pocítil na jazyku hromadu úžasné a lahodné chuti. Dlouho nejedl nic tak dobrého. Kdy jsem vlastně naposledy jedl? zamyslel se.

„Jaké jsou všechny zkoušky?"

Zakousl se znovu. Mateo se podíval po Teovi. Mladíci spolu komunikovali pohledy. Nevěděli, jestli mu mají říkat úplně vše. Pohledy jim stačily, aby se domluvili. Znali se tak dlouho, že k mluvení nepotřebovali žádná slova ani gesta.

„Zkoušky? Vogo, jsou čtyři. Každá má své jméno. První zkouší tvoji rychlost a výdrž. Druhá prověřuje tvoji inteligenci. Třetí si pohrává s tvojí myslí a poslední zkouška nemá jméno. U poslední zkoušky nikdy nevíš, co tě čeká. Celé ty zkoušky jsou drabnutý." Zavrtěl hlavou a zamračil se.

„A jak to je s těmi šéfy teda?" zeptal se zvídavě.

„Doktorka McGrayová je ředitelka celého Sektoru. V každém oddíle je zástupce ředitele. Takže pět zástupců, kteří zařizují úkoly pro svůj Sektor a celý chod. Potom jsou vedoucí svých skupin. Ty mají za úkol se postarat, aby daná skupina splnila denní úkol," odpověděl Mateo, který svůj tác dával za sebe do velké skříně, kam se uklízely špinavé tácy.

Teo po chvíli poslal svůj tác k Mateovi. Ten si pouze povzdychl a uklidil ho. Teo se na něj zazubil. Eliot se chtěl ještě na něco zeptat, ale vyrušilo ho hlášení.

„Sektor pět se shromáždí venku," ozvalo se z reproduktorů. Mateo se pousmál a začal se zvedat.

„Uvidíme se ještě?" vychrlil ze sebe rychle Eliot.

Toužil znát odpovědi na své otázky. Mladíci byli jediní, kteří s ním hovořili nenuceně. Třeba by postupem času mohli být přátelé. Hlavně všechny pohledy ostatních zmizely po chvíli, kdy si k nim přisedl. Mohli by ho ochránit přede všemi.

„Ano. Vždycky sedáme tady. Najdeš nás tu i příště. U nás máš vždy dveře otevřené."

Znova se ozvalo hlášení, ale tentokrát se vyhlašoval Sektor Teův. Plácl Eliota po zádech.

„Hodně štěstí, novej. Třeba budeš u jednoho z nás."

Široce se usmál. Než se Eliot nadál, oba vyrazili pryč. Když odcházeli od stolu, přestali se usmívat. Nahodili vážné obličeje.

Eliot zůstal sedět sám. Přemýšlel nad všemi informacemi, které se k němu dostaly. Hlavně nad chlapcovou větou v třetím Sektoru. Pohlédl ještě jednou na své nové odcházející společníky.

Jeden blonďák s vlasy sčesanými do strany si stoupl do cesty Teovi a Mateovi. Najednou všichni ztichli. Začalo být dusno. Každý těkal očima po místnosti. Nikdo se neopovážil věnovat pohled dvěma odcházejícím mladíkům.

Eliot se otočil čelem k nim, napjatý. Sledoval, co se bude dít. Blonďák sklopil hlavu a s omluvou odstoupil. Teo se rozhlédl po celé jídelně napružený.

„Co čumíte, debilové!" křikl přes celou jídelnu, až Eliotem projel strach.

Ostatní se hned mlčky vrátili ke svému jídlu. Eliot byl překvapený, jaký respekt Teo má. Začínal se mu více zamlouvat. Přece jen nedával pouze na první dojem. Možná on byl jeden z šéfů a nemusel být vůbec hodný. Každý má masku, pod kterou se schovává.