Eliot se probudil v autě. Párkrát zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Zmatený a vystrašený očima přejel celý prostor auta. Seděla vedle něj doktorka, která se usmívala. Než se stačil zorientovat, žena začala mluvit. Brzy si uvědomil, kdo to vlastně byl.

„Jsem ráda, že ses konečně probral. Velmi jsi mě překvapil. Nečekala jsem, že budeš mít tak úžasné výsledky. Zvládl jsi dvě zkoušky najednou, to se nikdy nikomu nepovedlo. Pokud uděláš všechny zkoušky takto úspěšně, tak na tebe budu moc pyšná a převezeme tě na lepší místo." Pohlédla mu s úsměvem do očí. Nenáviděl ji od první chvíle, co ji spatřil.

Stále mu v hlavě zněla slova Sektor, nákaza a zkoušky. Nic z toho nechápal. Ztrácel se v realitě tohoto světa. Nejradši by byl ve svých snech někde na hezkém místě a už se nikdy neprobudil.

„Jsem blázen?" vyhrkl nečekaně. Ženu to vyvedlo z míry.

„Ovšem, že ne Eliote," řekla mileji než obvykle.

Nedokázal se v ženě vyznat. Sám byl ze sebe překvapený. V hlavě mu vše začalo šrotovat. Uvědomoval si pár věcí. Poprvé v životě si uvědomil, jak rychle umí běhat. Nebo si to jen nepamatoval? Jeho tělo bylo úplně jiné. Buď mu něco udělali, nebo takový byl vždy, ale protože na vše zapomněl, tak si to přece nemohl pamatovat.

Byl v naprostém klidu. Normální lidé by začali být nervózní, ale Eliot měl stále dojem, že to už zažil. Nepřipadalo mu to zvláštní. Jak ji vlastně měl oslovovat? Její jméno mu v hlavě neuvízlo a bylo mu trapné se zeptat znovu.

„Kolik je těch zkoušek?" zeptal se nakonec. Zvědavost převyšovala vše. Ovšem, že se z ní snažil dostat veškeré informace, které mu mohla poskytnout.

„Jsou čtyři, ale ty jsi zvládl dvě naráz. To je pro nás ohromné. Teď tě čeká třetí a v noci čtvrtá zkouška." Sledovala cestu. Neuběhla ani vteřina, kdy se žena neusmívala. Nastalo mezi nimi ticho.

Eliot vykoukl z okénka. Sledoval každý strom, který míjeli podél cesty. Nakonec se rozhodl prolomit ticho: „Jak dlouho pojedeme? Proč jste mě uspali? To jsem nemohl dojít na ono místo sám?" Pohlédl na ni s výrazem zvědavosti a naštvání v jednom.

„Ještě pár minut," odbyla první otázku. Jen se usmívala. Eliot si všiml, že se vrací na místo, odkud odjeli. Přemohla ho hromada pocitů – jako předtím, když tu byl poprvé. Ani na zbytek otázek mu neodpověděla. Měl radši vyskočit z auta, jak to plánoval poprvé, a utéct.

„Proč jsme tu znovu?" vyhrkl bez přemýšlení se strachem v obličeji. Očima kmital z jednoho místa na druhé.

„Zde je tvá třetí zkouška. Test mysli," řekla pohotově.

Auto se zastavilo před davem vojáků. Jeden z nich otevřel Eliotovi dveře. Zmatený Eliot vystoupil a následoval ženu do budovy. Opravdu si přál, aby se objevila kouzelná brána, kterou si vysnil, a mohl odejít. Nechtěl tu trávit ani jednu další vteřinu. Neměl na výběr, jen tak by ho nenechali jít.

Chtěl vědět, jak se jmenují ostatní zkoušky, ale žena neodpovídala. Po chvíli to vzdal. Jako smyslu zbaven ji následoval. Už od začátku věděl, že ta žena není dobrým člověkem, ani její okolí. A její nucený úsměv, který měla natrénovaný, byl snad každou minutou víc a víc odporný. Z té ženy mu bylo zle.

„Dobrý den, paní doktorko McGrayová," pozdravil opodál stojící voják v pozoru.

Pokynul hlavou a velké dvojité dveře se otevřely. Vcházeli do velké haly. Eliot zaregistroval její jméno. Snažil se jej dobře zarýt do paměti.

Kolem něj se nahromadil nespočet dospělých i dětí. Každý dělal svou práci, a přesto fungovali jako tým.

Doktorka se opět jen usmála a zavedla Eliota rovnou ke tréninkové střelnici.

„Zrychlete výcviky a přitvrďte!" křikla na dva plnoleté, kteří přikývli a rozeběhli se na jiné místo.

Procházeli celou tréninkovou halou SEKTORu tři až na konec, kde byly dveře, jimiž mohli pokračovat dál. Eliot si prohlížel trénující vojáky a děti. Někteří stříleli se zbraněmi a další trénovali s meči. Každý trénoval úplně něco jiného po pěti ve skupince. Občas jejich pohledy zajely k Eliotovi. Ten jim ho však tentokrát neoplácel.

Došli do místnosti, která měla uprostřed velké polstrované bílé křeslo. Vedle něj byly položené různé nástroje. Eliot se bál, že se mu budou hrabat v hlavě. Přece to byl test mysli. Netušil, co se bude dít.

„Posaď se. Neboj se. V hlavě se ti opravdu hrabat nebudeme."

Zasmála se. Eliotovi připadalo jako by mu četla myšlenky, ale ona nemohla tušit, na co právě myslel. Možná o všem vypovídala jeho tvář. Občas si nedokázal uhlídat grimasy.

Nejistě se posadil do křesla. Muž v laboratorním plášti přiskočil a přivázal mu ruce k opěradlům. Eliot sebou začal cukat. Chtěl se z toho dostat ven. Nechtěl být připoutaný. Kdo by po tom toužil?

„Jen klid! Je to pro tvoji bezpečnost, ano? Nechceme, aby se ti během zkoušky něco stalo."

Pohlédla na něj starostlivým pohledem. Opravdu o něj měla starost, i když ho neznala. Všímal si jejích nenápadných pohledů, jež mu občas věnovala. Možná ho znala, ale nechtěla s ním o tom mluvit, nebo si to prostě jenom vsugeroval.

Kývnul a uvolnil se. Pozoroval muže, který mu i přivazoval nohy. Poté uchopil čelenku s různými hadičkami. Nasadil mu ji na hlavu. Eliot znervózněl. Zahlédl velké okno, jež směřovalo do další místnosti, kde měli veškerou technologii, jak to tak vypadalo.

„To, co jsme ti právě dali na hlavu, se jmenuje myšlenková čelenka. Kontroluje tvoji mozkovou aktivitu a hlídá tvůj stav a celou zkoušku, aby proběhla v pořádku, a odtamtud tě budeme sledovat."

Usmála se a ukázala na velké okno, kde stáli dva lidé. Tvářili se zamyšleně. Moc se mu nezamlouvali. Doktorka popošla o pár kroků dál. Někteří její pomocníci jí pomáhali vše kontrolovat.

Odešli z místnosti do druhé, kde bylo veškeré vybavení zapojené do počítačů. Potřebovali mít nad vším kontrolu.

Kolem Eliota bylo též pár přístrojů. Ty hlídaly stav čelenky a jeho hlavy. Opravdu se chtěl vytrhnout ze spárů křesla a utéct. Nelíbilo se mu to. Nic na tomto místě nebylo normální.

Jeden mladý voják stál u dveří a rozhlížel se. Přikrčil se a nenápadně přistoupil, aby si ho nevšiml tým doktorky.

„Ať se stane cokoliv. Nevěř ničemu," zašeptal hoch, který si sundal helmu. Delší kaštanové vlasy mu padaly do očí.

„O čem to mluvíš?" zeptal se zmateně.

„Tohle je mašina na náš vojenský výcvik. Tady se trénuje mysl. Málokdo sem chodí. Pouze pokud víš něco, co oni chtějí. Budou na tobě zkoušet, jestli si něco pamatuješ z minulosti. Pokud ano, smažou ti nějakou část, kterou nechtějí, aby sis pamatoval. Tohle nejsou zkoušky, ale testy, aby zjistili to, co potřebují." Ohlédl se opatrně přes rameno. Stále zkoumali jiné věci ve vedlejší místnosti.

„To jsou kecy. I kdyby to byla pravda, tak proč mi to říkáš?" zašeptal a pohlédl mu do očí. Vyměnili si pohledy.

„Protože nikdo ve tvém věku se tu ještě neobjevil. Pokaždé děti od osmi do deseti let. Kolik ti je?" zeptal se opatrně.

„Je mi sedmnáct. Myslím. Stejně si nic nepamatuju a nevím proč," zamyslel se Eliot. Nebyl si úplně jistý.

„Nevěř prostě ničemu, co uvidíš. Nic z toho není pravda. Pokud si nic nepamatuješ, tím lépe pro tebe, ale musíš být něčím speciální, když tu jsi. Nevěř kravinám a mař testy. I když ti to přijde absurdní. Nevěř jim. Jim se věřit nedá," šeptal tak tiše, jak jenom mohl. Neustále se ohlížel, aby si byl jistý, že ho nespatřili.

„Proč bych měl věřit zrovna tobě? Neznám tě. Třeba tohle už je zkouška." Zmateně nadzvedl obočí.

„Protože jsem to zažil. Nepamatuju si nic, než jsem se objevil tady. Ty máš výhodu, že si pak můžeš vzpomenout." Díval se na něj jako na naději. Eliot moc dobře nerozuměl ani jeho slovům, ani jeho pohledům. Ačkoliv se snažil mu porozumět, nešlo to.

„Rone, okamžitě od něj odejdi! Přerušuješ zkoušky a já na to nemám celý den. Jsou tu další, kteří musí projít zkouškami!" křikla přes celou místnost slečna McGrayová. Vydala se směrem k nim. Její podpatky klapaly v rytmu rychlé chůze. Kluci se na sebe podívali. Tahle situace se stávala čím dál podivnější.

Oddělila je od sebe na dva metry. Chlapcem silně škubla. Oba propíchla zlým pohledem. Poprvé ji viděl zuřit. Nebyl to moc hezký zážitek. Poté svůj pohled přesměrovala na mladíka.

„Jen jsem ho uklidňoval. Vypadal vyděšeně," odpověděl. Několika slovy ho odbyla.

„On má pravdu. Byl jsem nejistý." Zachraňoval ho od problémů. Alespoň se o to pokusil. Doktorka se lehce uklidnila.

„Odejdi a nenarušuj zkoušky. Máš jiné povinnosti," zpřísnila hlas a pohrozila mu prstem.

Chlapec přikývl se slovy: „A vy byste si mohla konečně zapamatovat, že se nejmenuju Ron," zavrčel a odešel.

Eliot se zaculil. Chlapec se mu zalíbil. Třeba nebude zas tak špatný, pomyslel si. Měl věřit chlapci i přesto, co mu řekl? Nebo měl věřit sobě, či nikomu?

„Zavři oči a uvolni se. Dostaneš i speciální sluchátka. Neboj se, jsou proto, aby oddělila zbytečný hluk a ty abys nebyl nikým rušen," řekla klidným hlasem a zazubila se na něj.

Zavřel oči a pokusil se uvolnit. Ucítil na uších velká sluchátka. Viděl před sebou, jak se doktorka baví se svými kumpány, ale nic neslyšel. Ta sluchátka byla opravdu účinná.

Žena odešla pryč. Mávla rukama na pokyn pokračování zkoušky. Zapřemýšlel, co má dělat. Buď uposlechnout chlapce, kterého teď potkal, nebo doktorku. Nakonec se rozhodl pro něco úplně jiného, pro své instinkty.

Přišlo mu to absurdní. Otevřel po chvíli oči. Vyděsil se. Seděl ve svém pokoji v posteli. Zděšeně se ohlížel.

„Jsi v pořádku, zlatíčko?"

Přiběhla k němu ustrašená hnědovláska ve žlutém županu. Eliot ze sebe nemohl dostat ani hlásku.

„Slyšela jsem tě křičet. Ať to bylo cokoliv, je to pryč." Posadila se na okraj postele a opatrně ho objala.

„Mami, já se bojím," zašeptal.

Byl sám ze sebe překvapený, že takhle oslovil neznámou ženu, ale v srdci cítil, že pro něj byla důležitá.

„Já vím, zlatíčko, ale pamatuj si, že jsme tu všichni pro tebe, ano?"

Její milý úsměv ho zahříval. Opatrně ho pustila a vstala z postele. Natáhla k němu ruku, za kterou se automaticky chytl a vyskočil na nohy.

Vyrazili společně po schodech dolů. Eliot se podíval do zrcadla, které bylo u schodů. Byl o pět let mladší. Vyděsil se, ale hned na to zapomněl. Zapomněl na své minulé já. Žil současností.

Zapomněl na všechno, co se před pár minutami stalo. Jeho mozek uvítal tuhle krásnou chvíli. Potřeboval nějakou hezkou vzpomínku, jež by ho opět postavila na nohy.

Eliota do nosu praštila sladká vůně ovoce s palačinkami. Jeho oblíbené jídlo. Tuhle vůni by poznal na míle daleko. Pustil maminku a rozeběhl se do kuchyně, kde spatřil další tři členy sedící u stolu. Mladší dívku s hnědými vlasy v culíku. Mohlo jí být kolem osmi. Poté spatřil dva chlapce, nemohli být o nic moc starší než on sám.

„Dobrý ráno, brácho. Je ti lépe?" zeptal se jeden s kratšími vlasy, který seděl hned vedle dívky.

„Asi ano."

Pousmál se a posadil se do čela stolu. Nějaký muž položil doprostřed stolu palačinky a vedle nich položil velkou mísu s lesním ovocem. Usoudil, že to bude otec.

„Dobré ráno, synku."

Věnoval mu úsměv a pohladil ho po hlavě. Eliot přestal řešit, co je realita. Cítil se šťastný. Měl rodinu. Možná tohle byla realita a tamto pouhý zlý sen.

Usmíval se od ucha k uchu. Nabral si tři velké placičky, které si položil na talíř a obložil lesní směsí. Dívka mu podala javorový sirup, jímž si je polil. Poté ho předal dalším účastníkům snídaně.

„Gabe? Nezapomeň uklidit zahradu a najít si konečně práci!"

Tatínek se zasmál. Ten zvuk poznával. Gabe protočil očima. Vypadalo to, že to byl nejstarší bratr. Eliot si začal uvědomovat, že má i sourozence. Jeho srdce jásalo radostí. Byl na hezkém místě s milující rodinou, která o něj měla opravdovou starost. To dlouho necítil a byl za vše vděčný.

„Maxi, vyluxuj, ano? Pak nezapomeň zítra před školou zajít s Gemou k doktorovi. My s maminkou to nestíháme a Eliot zůstává doma. Je nemocný."

Když to tatínek řekl, u stolu nastalo ticho. Děti byly zděšené a pohlížely na Eliota, který nechápavě na ně hleděl.

Najednou si uvědomil, co otec řekl. Nemocný. Mohl mít normální chřipku či něco jiného, ale podle jejich pohledů usoudil, že to bude něco mnohem závaznějšího než běžná nemoc.

„Nebojte, není nakažený."

Děti si oddechly. Eliot nechápal naprosto nic. Čím bych měl být nakažený? ptal se sám sebe.

Po snídani každý šel dělat svoji práci, až na něj.

Gabe se odebral na zahradu. Druhý bratr Max se vypravil ven za kamarády a jeho sestra Gema zamířila do pokojíčku si hrát. Maminka sklízela vše ze stolu a otec se odebral do své dílny ve sklepě.

Eliot se odhodlal jít za tátou. Vyšel na chodbu a zahlédl dveře do sklepa, kde měl tatínek pracovnu. Nepřipadalo mu divné, že věděl naprosto všechno o tomto domě a o rodině. Sem tam se v jeho hlavě něco zamlžilo, ale to mu nevadilo. Věděl přesně, kde kdo má svůj vlastní pokoj a jak vypadá.

Sešel schody dolů. Spatřil tátu. Nad něčím přemýšlel. Eliot k němu přistoupil a chvíli se na něj díval. Na práci před sebou hleděl pár unavený hnědých očí. Stále si prohraboval delší vousy.

„Co děláš?" zeptal se zvědavě a natahoval krk jako žirafa, aby všechno mohl pořádně prohlédnout. Otec se usmál a vzal do ruky ampulku. Fialově svítila.

„Mám lék na nákazu, co se šíří, synku. Budu mluvit k věci, protože jsi dost velký. Mohlo by nás to zachránit. Byli bychom imunní, ale je toho strašně málo. Nestihnu toho vyrobit tolik, aby všichni mohli žít. Mám pouze pro naši rodinu, a pokud se to někdo dozví, seberou nám to." Posmutněl a posadil se na židli, již měl u stolu.

„A jak se toho dá vyrobit víc? Určitě nám může někdo pomoc. Třeba u tebe v práci," odvětil Eliot s nadějí v očích. Táta se na něj podíval a usmál se.

„Máš pravdu. SEKTOR nám pomůže. Musíme mu věřit. Věříš mu?" Chytl ho za ramena a pohlédl mu do očí.

„Já..." Eliot chtěl něco říct, ale najednou se všechno změnilo. Objevil se v hořícím městě, kde zaslechl pár střel.

„Nikdy nevěř SEKTORu! Rozumíš Eliote?" křikl po něm otec. Byl zakrvácený a jeho obličej zdobilo několik řezných ran, které byly vytvořeny teprve nedávno.

Najednou se obraz opět změnil. „Věř Sektoru, synku. Oni nás zachrání."

Obraz se stále měnil před jeho očima. Věřit, či nevěřit? Dvě reality byly přímo před ním. Nevěděl, kterou si vybrat. Ten horší obraz zakryl ten hezčí.

„Pamatuj, že elementy jsou tvoje část. Drž se jich a nezapomeň na ně. Mám tě rád."

Pustil chlapce a vytáhl zbraň. Eliot na něj křičel, ale táta nevnímal. Stiskl spoušť. Kulka proletěla jeho hlavou jako nůž máskem. Eliot se rozbrečel. Byly to skutečné slzy, nebo taky jen vzpomínka?

„Dobře, to stačí!" ozvalo se v dálce.

Eliot otevřel oči. Objevil se v té místnosti. Pomocník mu rozvazoval části těla. Mladík si sáhl na tváře, které měl promáčené od slz. Třásl se a jeho oblečení bylo zpocené skrz naskrz.

„Moc se ti omlouvám, Eliote. Něco se pokazilo. Nevěděli jsme, jak to zastavit. Opravdu se omlouvám. Odpusť mi, Eliote," žadonila doktorka, která ho chytla starostlivě za ruku. I její oči se leskly od slz. Eliot netušil, že byla tak starostlivá.

Klepal se. Chtělo se mu brečet. Ten zážitek byl silný. Tohle bylo nejhorší, co zažil. Tahle zkouška ubližovala i mnohem mladším dětem, ale tohle se nemělo stát. Možná chyba v systému, již nestihli zastavit.

Neudržel se a objal doktorku, která mu objetí oplatila bez váhání. Všichni stáli okolo se sklopenými hlavami a mlčeli. Po chvíli se Eliot odtrhl a omluvil se za své chování. Potřeboval na chvíli cítit něčí objetí, aby se dal dohromady.

„To je v pořádku."

Odtáhla se a vytáhla koutky do úsměvu. Narovnala se a otřela si nenápadně slzy, aby si toho nikdo nevšiml. Eliot byl jediný, kdo to viděl. Ona ho měla ráda a on nevěděl proč.

Po pár minutách, kdy něco řešila se svým týmem, odvedla Eliota z místnosti, aby se převlékl do čistého oblečení. Poté prošli vedlejší místností do tréninkové haly. Opět je doprovázel ten stejný doprovod jako na začátku.

Vycházeli ven, když Eliot narazil na mladíka, který se na něj starostlivě podíval. Eliot pouze přikývl na náznak pozdravu a věnoval svůj pohled cestě. Sklopil oči k zemi.

Možná měl ten kluk pravdu, ale kterým slovům měl věřit? Věřit, či nevěřit?