"Skrývám se, ale přesto je to málo."

"Dokud tě nechytili, máš vyhráno."

"Je to všude kolem mě a nemůžu s tím nic dělat."

"Něco jistě existuje."

"Nemám možnosti, právo a už vůbec ne moc."

"Tak uteč."

"Nejde to. Cítím se prázdný, i když tomu tak není."

"Všechno se dá zaplnit nebo odstranit. V rámci možností."

"Tolik bolesti, strachu a možné smrti kolem mě."

"Opatruj se."

Vzkaz byl vždycky v tom prvním regálu, pod toustejnou knihou s bronzovým hřbetem, každý den. Dotyčný reagoval i na mé odezvy.Svým osobitým způsobem. Měla jsem pocit, že když se vypíše, uleví se mu. Nebojsem v to doufala. Chtěla jsem poznat osobně toho muže, který to píše, který tonechává v knihovně. Chtěla jsem toho pisatele vyslechnout, utěšit a pomoci mu.Přišel mi jako smutná osoba. Stačilo se podívat na jeho slova.