Ty dny potom, co jsem za ní zašel a všechno jí řekl bylo holé utrpení. Nenáviděl jsem to. Nenáviděl sebe. Nenáviděl svůj život. Nemohl jsem nic normálně dělat. Nesoustředil jsem se. Bylo mi to jedno. Jen její přítomnost jsem vnímal - na hodinách, při jídle. A když tam nebyla, cítil jsem ledovou a krutou prázdnotu. Chtěl jsem ji. Strašně.

A pak mi napsala ten vzkaz. Dvě slova, která mi dokázala rozbušit divoce srdce. Cítil jsem to stejně. Možná jsem v tom spatřoval i to, co nebylo vyřčeno. Chtěla aspoň to málo v podobě vzkazů. Nebudu lhát, chybělo mi to. Víc než bych si přál.

"Taky tě miluju."

Odepsal jsem. Chtěl jsem to celé utnout, ale co se stane, když zbudou jen slova? Něco? Nic? Některé události - akce, nemůžou mít reakce, ale některé... je mít mohou.

KONEC