"Můžu tě vyrušit?" zeptal se ten chlapec dívky, co seděla v knihovně u stolu, skloněná nad knihou. Zvedla hlavu a podívala se přímo do jeho šedomodrých očí. Pořádně si ho prohlédla. Byl krásný, ale hrozně smutný, nešťastný. Byl sám. Přišel za ní a chtěl... co? Konečně si promluvit? Díval se na ní a neuhnul pohledem, i když ho to lákalo. Ne. Zařekl se. Měl by to už konečně udělat.

"Jistě. Posaď se." vyzvala ho a ukázala rukou na volnou židli u jejího stolu. Mlčky se posadil.

"Víš, je hrozně těžké mluvit, když už to není anonymní, když už víme, kdo jsme." začal a zase se na ní podíval. "Chci, abys věděla, že ten čas a ty vzkazy, to bylo pro mě to nejkrásnější, za hodně dlouhou dobu."

"To jsem moc ráda. I pro mě to bylo nádherné." oznámila a lehce se pousmála. Krátce na něj mrkla a nakonec mu položila ruku na jeho složené na stole. Úplně strhnul. Díval se na jejich dotýkající se ruce a téměř nedýchal. "Draco." vyslovila jeho jméno a jakoby to bylo znamení se uvolnit a vydechnout. Tohle bude těžké, což si uvědomili oba dva.

"Nejraději bych tu nebyl. Anebo ti to všechno napsal. Nevím, zda to zvládnu." přiznal tiše.

"Cením si toho, že tu jsi a věřím, že to zvládneš. Jsi silný, ne že ne. Zasloužíme si to oba." prozradila a sevřela ho pevněji.

Ona měla pravdu a on to moc dobře věděl.