"Nevyhýbej se mi, nedělej to."

Ke slovům jsem se nedostala, takže mi nezbylo nic jiného než mu to napsat inkoustem. Bylo to tak, ten chlap se mi vyhýbal. Nechtěl si se mnou promluvit a nechtěl být ani v mé přítomnosti. I když jsem ho měla na hodině, stejnak se mu povedlo proklouznout z učebny dřív, než jsem si složila věci do tašky. Měl tolika štěstí, aby se mi vyhnul, aby mi zmizel z dohledu.

"Prosím. Přestaň."

Jeho vzkaz mě zabolel. Rozhodla jsem se to nevzdat, ale tahle dvě slova mě nalomila. Nemůžu a už vůbec ho nechci nahánět a především nutit. Pakliže to tak nechce... budu to muset akceptovat.

"Jen si to vysvětlíme. Nic po tobě přeci nechci, jen pár minut svého času."

"Ty to vůbec nechápeš. Poslechni mě, ženská! Tohle není správné."

Byla jsem přesvědčená, že to nemá cenu. Jenže něco uvnitř mě si nedalo říct. Nevzdávalo to.