To, jak jsem se trápil o samotě nebylo nic v porovnání s tím, co jsem prožíval, když jsem jí měl na blízku. Tak krásná. A měla mě ráda! Kdo to mohl říct?! Vždyť ani vlastní rodina toho nebyla schopna vzhledem k okolnostem. Vyměnila mě a celý vztah rodiny za něco jiného. Za něco, co považovali, že je víc. Jenže si vůbec neuvědomovali, že je to zhouba, která je dostane a zničí! Řídili mě, stanovovali cestu, kterou půjdu. Omlouvalo by je snad to, že bych byl dítě, ale to už nejsem. Dávno ne. Nezajímá je to. Pokračují v tom. Ubližují mi. A ublížili by i té živé, hnědooké Nebelvírce, s nezkrotnými vlasy. To jsem nemohl dopustit. Nikdy.

A ačkoliv bych jí chtěl z celého srdce ochránit - nedokázal bych to. Na to jsem byl až moc malý pán. Vlastně žádný.

Byl jsem na rozcestí a neměl jsem tušení, kterou cestou se vydám. Vodící provázky, které mám napevno uvázané na končetinách mě táhnou jedním směrem, ale rád bych se vydal tím opačným. Za teplem, krásou a láskou. Proč musím být tam, kde jsem a ne tam, kde chci být? Tolik otázek, tolik snů. Nezodpovězených a zapovězených.

Bylo mi z toho špatně.