Už od prvního dne, co jsem přijela do Bradavic jsem si tuhle obrovskou knihovnu zamilovala. Nebylo hezčího místa na celém hradu, i když jich mnoho konkurovalo. Ráda jsem sem chodila psát úkoly a studovat, jen tak si číst anebo odpočívat. A jednou, když jsem jako poslední odcházela zpět do své ložnice, tak jsem v prvním regálu od vchodu, přímo naproti svým očím spatřila až moc nápadně vykukující kus pergamenu.

Nebyla bych to já, abych ho nevytáhla a neprozkoumala. Měla jsem někde vzadu v hlavě pocit, že to sice není dobrý nápad, ale v tu chvíli jsem ho zatlačila do tmavého pozadí až zapomnění. Dychtivě jsem ho otevřela a přečetla si obsah. Nebyl dlouhý. Byl... co vlastně? Někdo tam inkoustem naškrábal jen jednoduchou větu.

"Marně čekám na slunce, až vysvitne."

Přišlo mi to zvláštní. Je jaro - slunce venku svítí každý den. Tak, jak to ten pisatel myslí?