Nepřicházelo v úvahu, abych jí napsal, kdo skutečně jsem. Nepřipadalo v úvahu na to ani pomyslet. Ne. Nesmí se to dozvědět. Tím by všechno skončilo. A to jsem nechtěl.

Začalo to tím, že jsem napsal pár slov na kus papíru a ledabyle ho nechal v knihovně. Nečekal jsem, že si je někdo začne brát, natož, aby na ně někdo začal odpovídat. Chtěl jsem ze sebe alespoň po kapkách dostat tu bolest ve formě inkoustu a slov. Ten první regál v knihovně je tak neskutečně zaprášený, jak se nepoužívá. Nemohl jsem tušit... Ale stalo se to. Někdo - ona - reagovala a nevědomky mi tím pomáhala. Díky ní se to utrpení dalo alespoň trochu snést.

"To se nikdy nestane."

Svou odpověď jsem dal na to naše místo a věděl jsem, že jí tím zlomím srdce. Bylo to tak prosté a přitom tak těžké. Nechtěl jsem tak čistou duši zatáhnout do toho bahna, ve kterém se topím. Tohle bych jí nemohl udělat, a to z mnoha důvodů. Však jen z jednoho nejvíc. Tím vědomím, tím, že bych jí řekl svůj příběh, bych ji ohrozil. A to nedovolím.