Na to, že jsem se balil domů, bylo ráno poměrně depresivní. Jako když opouštíte nějakou skvělou prázdninovou destinaci a před očima už vidíte všechny štosy, co vám kolegové v práci nanosili na stůl. Pro mě to zas byly štosy materiálů, které se mám naučit, prázdniny strávené na brigádě a pak nástup do neznáma - aneb že já aplikoval na tu vejšku...

Možná to bylo únavou, možná to bylo takovou tou skrytou lítostí a špatným pocitem z toho, co jsem včera Tulovi řekl. Že za sebou zanechávám otevřenou kapitolu, jen tak. Že mezi námi leželo něco nevyříkaného - nebo až příliš vyříkaného.

Kdybych věděl, že náčelník je jeho otec, asi bych chápal, proč se tak chová. Že mě teď v lásce rozhodně nemá, protože můj pitomý výlet do lesů stál jeho otce život. Byl bych tolerantnější, možná bych se držel zpátky...

A on se zpátky držel? Vše, co mi řekl - mohu na to zapomenout? Jak se mám cítit, že jsem jenom zklamáním zase pro někoho dalšího?

Ne. Nemůžu tu setrvat ani o vteřinu déle.

Vypadl jsem z domu. Slunce vycházelo a vesničani již začínali být akční. No nic, tajný odchod to nebude. A co. Alespoň všichni uvidí, že se mě konečně zbavili. Budou tancovat a slavit dlouho do noci. Určitě si už musí chystat zásoby chlastu. Natěšeně vyčkávat na možnost po dlouhé době něco slavit. Není zač!

Avšak pohled ven se úplně neshodoval s představou, jakou jsem měl. Že před mými dveřmi bude vymetená cestička, ověšená lampionky nebo závodními vlaječkami mířícími k hranici lesa, případně červený koberec a spousta lidí s výprovodnými transparenty.

Místo toho u mých dveří stál někdo, kdo si asi spletl, kam se oblékají spodky, a rozhodl se navlíknout si je na ruku.

„Chceš mi v tom zabránit?" sjel jsem ho rádoby chladným pohledem, který však ve výsledku vypadal jak unavený pohled pandy.

„Ne."

„Dobrá. Nemám totiž náladu na nějaké další hádání," vykročil jsem kupředu a on hned vyrazil za mnou jako ocásek. A jako ocásek mu klimbal cop ze strany na stranu, zatímco nořil sandále do písku a křupal kamínky.

„Tak co zas? Když mi v tom nechceš zabránit, chceš mě snad doprovodit?"

„Ano," odvětil ihned prostě.

„No to teda ne!" zarazil jsem se a na toho maroda se otočil.

„Ani nevíš, jak se tam jde."

„Nějak si poradím." GPS asi fungovat nebude, ale kompas bych na mobilu zprovoznit mohl. A co si pamatuji, slunce zapadalo na straně druhé, takže když se budu držet východu, mohl bych na tu hromadu vody s trochou štěstí narazit.

„Nemohu dovolit, aby se ti něco stalo."

„Tvá starost mě naprosto ohromuje," utrousil jsem sarkasticky a šlehl po něm pohledem. Moc dobře věděl, co ten můj pohled znamená. „Aby ses vrátil vesničanům živ a zdráv!"

„Přestaň, Danny."

„S čím? Jen předkládám, co je pravda!"

„Vybral si tě Anharab. Nesmí se ti nic stát. A pokud nechceš, abych šel s tebou já, tak půjde někdo jiný."

„Kdo by se takto dobrovolně vzdal života, ha?" nemohl jsem si pomoci a jen štěkat pitomé poznámky, které měly za cíl urazit všechny v okolí, odstrčit je ode mě, jen aby mě nechali jít samotného. Aby mi dovolili být sám, samotný, ale svůj, bez nutkání se jakkoliv přetvařovat nebo předstírat, že mi jejich soudivé pohledy neubližují. A Tulův nebyl jiný. Byl ještě horší.

„A ty jsi k tomu náčelník. Měl bys být se svými. Navíc už vidím, jak mě bráníš před jakýmikoliv potvorami, na které bychom mohli narazit," posměšně jsem poukázal na jeho ruku v závěsu a doufal, že ho tím už nadobro odpálkuji. Mé argumenty byly bezchybné!

Jenže místo rozzlobení a uražení, jako tomu bylo doposud, mě Tula nadále následoval, a jeho dech byl tišší a klidnější. Jeho kožená vestička se tolik nenadzvedávala a prsní svaly sebou necukaly.

„Chtěl jsem... Irhan mi řekla, cos udělal a -"

„Wau, a vzpomněl sis na to až teď, že?" nešetřil jsem jedem ve slovech. Zdá se, že musím ještě zostřit. Nechtěl jsem se vzdát naděje, přestože jsem cítil, že se tak nějak vyčerpávám. Tulovi se zadrhl dech v plicích. Neodpovídal hned. Což bylo překvapivé. Čekal jsem, opět, že na mě vyštěkne a já vítězně opustím tábor. Mýlil jsem se.

„Kdo by chtěl vytahovat to, že nese ruku ve spodním prádle?"

Huh?

Vidím dobře? Posmívá se mi? Ale ne nějak zlomyslně, spíše si dobírá můj nápad. Ano, rozhodně se mu šibalsky nadzvedávaly koutky úst a oči prazvláštně jiskřily. Poprvé za celou dobu, co jsem ho znal.

„Avšak děkuji."

„Dělal jsem, co jsem mohl, ale... Aha, tak to je. Máš za to, že jsem nějaký rozený lékař nebo tak, že vám přinesu nějaké vědomosti, ale ne, to rozhodně nejsem."

„To vím. S ohledem na to, jak sis ošetřoval nohy, tak..." už zase do mě vrtal? Vztek nad nespravedlivostí mého života střídal vztek a chuť toho chlápka porazit, ať to stojí, co to stojí.

„Počkej, chceš si mě usmířit nebo ne?"

„Nemůžu tě do ničeho nutit. A vím, jak jsem se choval já i celá vesnice. Ale není prostě rozumné jít teď. Takže se tě ptám naposledy. Opravdu chceš jít?"

Jeho vůdcovská slova překvapivě pronikla do mé duše a donutila mě pohlédnout zpět, na události od mého příchodu sem, a důkladně si to ještě rozmyslet. I pohled v jeho očích se změnil, jak jsme si tak nějak našli cestu ke společné komunikaci a vyjasnili si některé neduhy. Ale... Stejně to není můj domov. Prostě není.

„Musím jít zpět. Tady nemám co dělat."

Tula pozorně naslouchal mé odpovědi, mé touze po návratu, poprvé nevykřičené v afektu, ale dané rozhodnutím ze srdce.

„Dobrá. Ale stále tě doprovodím. Půjde i V'lak. A ty, zvládneš tak dlouhou chůzi?"

„Ty lístky jsou magické. Nemůžu ovlivnit případné krvácení, ale bolest při tom alespoň neucítím," ušklíbl jsem se, ačkoliv můj argument nebyl úplně rozumný.

Tula jen zakroutil hlavou, než povolal V'laka k sobě, hodil si na záda luk s šípy, a konečně jsme mohli vyrazit.

Už jsem byl nachystaný udělat ten zatracený první definitivní krok pryč, ale zase jsem se zdržel kvůli novým změnám v plánu. V'lak totiž nebyl sám. Tři podivné potvory si to nakračovaly po jeho boku.

No dobrá, potvory bych jim říkat neměl, vždyť jedna z nich mi zachránila život. Ale takto za denního světla říci nemohu, že by mi byli sympatičtí, ať jsem je za poslední týden tady viděl už několikrát. Kordové tu zastávali funkci koní, oslů a velbloudů, prostě čehokoliv, na co si lze sednout nebo použít k tahání velkých břemen. Avšak vztah místních lidí k těmto tvorům byl bližší a intimnější, možná za to mohl fakt, že sdíleli společnou řeč. Stačí, aby někdo zaskřehotal, a bez biče či provazů korda udělal, co bylo třeba. Na oplátku dostali dlabanec nějaké ňamky, ovoce nebo zeleninu z pole.

„Počkej, my pojedeme na nich?"

„Ano," Tula se šibalsky usmíval.

„Tak proč jsi se ptal..." na to, jestli umím chodit po svých, nebo potřebuji berle.

„Chtěl jsem si být opravdu jistý, že jsi odhodlaný se vrátit."

„A nechceš rovnou podepsat mé prohlášení? Nebo smlouvu, kontrakt mezi námi o doprovodu k Zrcadlovému jezeru?"

„Smlouva? Kontrakt?" koukal na mě, jako kdybych spadl z švestky.

Není to poprvé ani naposledy, co bude ještě zmatený. Ale poprvé jsem si dovolil, nebo spíše nezabránil tomu, abych se skromně zachichotal. A tento drobný chichot se brzy proměnil v smích, pak v hlasitý smích, a nakonec v bolesti bránice nejen mé, ale i jeho.

V'lak si musel určitě připadat jak ten starý rodič, který nechápe interní vtípky mezi jeho synem a jeho nejlepším kámošem.

„Raději půjdeme," poplácal mě po zádech, když už se dostával z mocného sevření smíchu a nabral zpět vážnou notu. Funkce náčelníka mu celkem sluší, není divu, že si ho pták Ohnivák vybral. Jestli to spíše nebyla ptačice...

Mé vzpomínky na les byly vždy vytvořeny za zvláštních okolností. Buď jsem byl naprosto zmatený a grogy, nebo úplně v depresi, či napaden panickou hrůzou a strachem. Vlastně - to vše v jeden den. Takže jsem nějak nedokázal plně obdivovat tu pohádkovou krásu, ačkoliv jsem měl v hlavě zakotveno, že les je samá zelená všude možně. Ale nyní jsem si jí mohl vychutnávat tak, jak si to zasloužila.

I kordové si užívali krásné procházky, která je sice pro ně běžná, možná denní, ale bylo poznat, že svoboda je pro ně vším. A že kdyby nechtěli, a kdyby je vesničané sami pokaždé neprosili, žádnou pomoc by od nich nedostali.

Zato u nás je to jiné. Bič a pamlsky. A mezi lidmi pak samé pěsti. Což já, Luke a Mára můžeme sepsat celé Zlaté stránky plné všech různých pěstí. Ale ze všech pěstí, obzvlášť jedna byla hodně bolestivá. Možná to bylo tím, že byla zasloužená. A že vyřešila něco, na co jsem byl sám krátký.

Moje myšlenky si tak proplouvaly vzduchem podél mého kordy a já je sledoval, v pozadí mechem obrostlé kmeny, třepotavá křídla pestrobarevných motýlů a občas i nějaký ptáček. Jako za jízdy v autě, po nějaké době člověk sice vnímá scenérie, ale využívá je k vlastní vnitřní meditaci - i já došel do tohoto bodu. Cesta byla jednoduše dlouhá.

Nakonec jsem si mohl jen smutně vzdychnout.

„Nechce se ti pryč?" Tula ihned nadhodil, měl podobné tendence rýpat do ostatních jako já. „Mile" jsem se na něj usmál. Nemýlil jsem se. Jakmile se mé oči setkaly s jeho, jakmile na mě vytasil ten široký, zuby předvádějící úsměv, jeho úmysly mi byly okamžitě jasné.

„Nechce se mi jen opustit tato milá zvířátka. Budou mi scházet," a poplácal jsem kordu po krku, ale opatrně, abych se mu náhodou netrefil do jedné z jeho pěti nosních dírek. Chudák zvíře, nerozumělo mi, jen na mě upřelo dvě ze svých čtyř zářivě žlutých očí. Až mi naskočila husí kůže - já to nemyslel ve zlým, brácho!

Nato však Tula krátce zakrákal, a asi tomu zvířeti řekl nějaký vtip, jelikož okamžitě ztratilo tu ostražitost vůči mně, a ještě si několikrát poskočilo. Musel jsem mu obejmout krk, abych nespadl.

Vrhl jsem po mladém náčelníkovi velice ošklivý pohled, ale ten nebyl dostačující a nesmazal tak spokojený úsměv z jeho odporně spokojeného ksichtu. I V'lak se pro sebe usmíval!

Musím uznat, že ačkoliv je jejich šatník naprosto odlišný, že dokáží v sukni jet na alternativě koně; že i jejich jídelníček je občas dost extrémní - třeba to čerstvě podojené mléko, které mi bylo podstrkováno Irhan každé ráno a na nějž jsem si prostě doteď nezvykl; a taky podléhají mnohem extrémnějšímu syndromu davu, který vůči mně projevovaly; jsou to pořád lidé jako já. Lidé s emocemi, se smutkem, radostí, hněvem i hravostí. Lidé, kteří dokáží odpouštět, kteří jsou schopni naslouchat druhým... No, přestože v tomto mají celkem rezervy, že, Tulo?

Možná jsem to tu bral přehnaně jako pobyt v nějakém hororu. A mohl jsem třeba... Nevím... Možná mám náhle naivní představy, jelikož se můj odchod blížil a ta věc s poslem smrti byla již zazděná.

Budu doma... Brzo...

„Pšt!" V'lak se ozval zpoza mých zad a naši kordové zastavili. Tula, který se ještě před chvílí zubil a co já vím co, opět strnul v kámen a nahmatával dýku.

„Slyšel jsem to..." semkl pevně rty a rukojeť mu již vklouzla do dlaně.

„Zase důrové? Co tady ale dělají?" ohlížel se V'lak, jestli nenajde nějaké indicie. Rád bych mu pomohl, ale sám jsem byl rád, že jsem vůbec zaznamenal ty divný křiky v lese. A jak se všechno tak nějak rozléhá a odráží od stromů všelijakými způsoby, nedokázal jsem ani určit směr jejich zdroje.

„Nejprve to stádo šalfů, pak důrové... Musíme si pospíšit!"

„Ale podle jejich hlasu se zdá, že... Že se k Zrcadlovému jezeru nedostaneme," dovětek směřoval na mě, a dokonce se tomu Sat'hutovi zahleděl do očí.

To snad ne, vždyť musíme být skoro tam!

I Tula na seniora znepokojeně pohlédl. Nelíbilo se mu to. Vůbec, celá situace. Nejprve se důrové dostanou blízko vesnice, dokonce mu zabijou tatíčka. Pak se konečně rozhádá a usmíří s chodícím důvodem té smrti, vede ho zpátky domů, aby se ho kompletně zbavil, a místo toho... Důrové mě nemají v lásce. Asi.

„Nedá se nic dělat. Nemůžeme to riskovat. Vracíme se zpět," rozhodl náčelník a otočil kordu zadkem vpřed.

„Ne, počkej! Vždyť jsme tak daleko!"

„Jak jsem řekl, nemůžeme to riskovat, Danny. Ty to nepoznáš, ale my víme, že jich je tam hodně. Když se zaposloucháš, tak... Jsou tam, asi se pasou - v okolí je četné množství citrínových plodů. Ti odtamtud jen tak neodejdou."

„Tak mě nechte jít samotného, tolik to uběhnu a plácnu sebou do jezera. Nic víc!"

„Danny!"

„A - Aha! Nenastražil jsi to ty sám? Když tak dobře napodobujete jejich zvuky, tak jak mě vylekat a otočit mě zpět, ha?" Jsem blbej, ale ne debil. A dokážu si spojit jedna a jedna. A a B. X a Y. Cokoliv.

„To snad - Opravdu si myslíš, že bych nechal své lidi vydávat se za zabijáky mého otce, abych ti zabránil v odchodu? To si opravdu myslíš?"

Hups. Tak nějak jsem si neuvědomil, že můj nápad je sice brilantní, přesto hodně necitlivý pro někoho, kdo přišel o rodinného příslušníka.

Měl pravdu.

„Promiň," zamumlal jsem co nejnápadněji, nejtišeji, se sklopenou hlavou a s drbáním na tváři, aby si mé omluvy nevšiml.

Všiml.

Protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč na mně pak visely dvě temné oči a i na dva metry jsem cítil dech z jeho pootevřené huby.

No co, tak jsem se omluvil, bože! Mám slušné vychování, máti chodí do kostela, proč se nemůžu omluvit? Že jsem protivný a nevrlý - to nejsem typický já. Ale v mé frustrující situaci si prostě nemohu pomoct!

„Je mi to líto, Danny. Zkusíme to zítra."

Ach. Jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá. Karma je zdarma. Nebo, jak si usteleš, tak si taky lehneš.

Stačilo, abych byl o trošičku hodnější a přívětivější, a hned je mi to vráceno zpět v podobě něžného a ohleduplného Tuly. Možná kdybych na svém přístupu zapracoval, nemuseli bychom se tolik hádat...

„Dobrá," souhlasil jsem s přikývnutím a taktéž se otočil, jak korda vyčetl situaci.

Jenže sotva se dali do chůze, za našimi zády se ozval strašlivý zvuk. Fakt nepříjemný, něco mezi vrzotem skříně, postele a medvědího bručení. Prostě, tři zdroje, které samy o sobě dokáží vyvolat husí kůži a prasknout sklo ve svém dosahu. Ale v kombinaci... To se mi doslova vytratila krev z obličeje, aniž bych věděl, o co jde. Byla to intuice. Pud sebezáchovy. A ta chtěla rozhodně přežít.

Tula ihned napnul všechny svaly jeho těla. V mžiku odhodil závěs ze spodního prádla na zem, popadl vyřezávaný luk na svých zádech a s V'lakem si dali pár očních znamení. Bylo mi jedno, jakou telepatii ovládají - hlavně pryč!

Kordové se dali do běhu, zatímco Tula nějakým způsobem, jako kovboj na koni, dokázal sedět na zvířeti obráceně a využít situace, aby střílel po té potvoře šípy. Sám jsem také neodolal zvědavosti, přestože jsem měl srdce až v krku a jeho místo nahradil žaludek. Ale chtěl jsem vědět - vidět - co za potvoru je tak silného, aby to zabilo člověka.

Možná jsem se dívat neměl.

Připomínal mi černého pantera. Velké temné tělo, slovo „smrt" měl přímo napsané na srsti. Mrštně se vyhýbal všem šípům, všechna ta kila, co jeho tělo vážilo, neznamenala nic. Byl jak kočka, ne, jak veverka. Ale velikostí překonal i medvěda. A z něj si uchoval tu agresivitu, tu sílu a mohutnost. Přestože měl jako každý běžný savec čtyři končetiny porostlé srstí zdálky připomínající semiš, okolí jeho úst bylo ozdobeno chapadýlky, jež se nedočkavě kroutily jak červíci, jen prolézt tu mršinu a sežrat ji, že? A další, silnější chapadla, mu trčela z krku, pravděpodobně na přidržení kořisti, aby jí mohl odkousnout hlavu.

A s tímto Tula a náčelník bojovali? Cože?

Právě těmi většími chapadly šlehal, a dokázal jimi odmrštit letící šípy, takže se ani jeden pořádně nezabořil do jeho kůže.

„V'laku!" zakřičel Tula, který viděl tu bezvýchodnou situaci a rozhodl se pro razantnější krok. Kordové okamžitě zastavili, ale než natrvalo zabořili své nohy do písku, mladý bojovník už dávno seskočil z hřbetu a vystřelil další šíp.

Starší kolega s pupkem ho následoval, přidal se k salvě šípů a kryl tak mlaďochovy záda, zatímco on se prudce rozběhl k tomu tvorovi. Jeho cop se táhl ve větru jak závoj. Byl tak rychlý, nepostřehnutelný, a než jsem se nadál, tak již sklouzl k zemi a dýku zaryl do krku té příšery. Jedním sudem na bok se vyhnul jeho tělu a v pozoru vyčkával, co bude.

Jenže, co by bylo. Než to vykrvácí, uteče celý den. Hbitá chapadla hbitě práskla Tulovi po paži, zrovna po té poraněné, a skrze bandáž na lesklé opálené pokožce v mžiku prosákla krev.

Až se mi zastavilo srdce, když jsem to spatřil. Měl jsem tendence na něj zakřičet, dokonce jsem si našlápl vpřed, abych byl v té správné dramatické poloze, ale sotva jsem otevřel ústa, podařilo se mi odpojit proud od hlasivek a žádný zvuk ze mě nevyšel. Copak mám právo něco takového dělat? Fandit jak na zápase? Nebo podporovat chrabrého rytíře na koni?

Hovno.

Musím to nechat na těch dvou, a nejlépe jim nezavazet v cestě a nerozptylovat je.

V'lak běžel také blíže a konečně se mu podařilo trefit se do jednoho oka důry, jelikož ten byl zaujatý svojí budoucí svačinkou na boku.

Bolestivá rána ho donutila vydat skřek, nepříjemný a hlasitý, a já si musel zacpat uši, abych nepřišel o ušní bubínky.

A v té chvíli Tula, zranění nezranění, opět popadl dýku, opět udělal nějaký sud, aby si lehl pod tělo toho monstra, a vrazil mu ještě jednu ránu. Přímo do místa, kde by asi mělo sídlit srdce. A nepřestal. Oběma rukama držel rukojeť dýky, zatímco mu po paži stékala krev a na jeho obličej kapala další, tentokrát ne jeho vlastní krev. A jak držel dýku, začal s ní táhnout, tahal jí podél těla, prokřupával kosti a řezal orgány, a celá jeho svalnatá hruď byla rázem vykoupaná v rudé.

A právě v tomto momentu jsem se musel otočit a hodit šavli na mechový kobereček opodál.

Nedokázal jsem se postavit. Dřepěl jsem a držel si jednou rukou břicho, druhou hrdlo, každé polknutí bylo nepříjemné a v ústech jsem cítil tu hnusnou pachuť zvratků. Za mnou hlasitě žuchlo a V'lak vyjádřil nějaký radostný pokřik, já však nedokázal vyrozumět, jaký. V uších mi zvonilo, jako kdybych měl v krvi dvě promile. Tudíž jsem nezaznamenal, že ti dva mě opět doběhli a usedávali na kordy.

„...Danny," oslovení se prodíralo skrze mlhu ticha, ale pořád dost tlumeným způsobem.

„Danny..." až když mi na rameno přistála ruka, dokázal jsem se otřepat a postavit se na nohy. Otočit se. A pak hodit šavli ještě jednou.

Tula stál u mě, celý pokrytý slizkou vrstvou rudé barvy, páchnoucí po železe a s náznakem moči. I jeho tvář byla půlkou zakrytá krví, jako kdyby nesl masku a šel na maškarní bál. A jeho paže... Zase se z ní řinula krev, jak se nové zranění táhlo od ramene k bandáži, a já viděl až na jeho rudé svalstvo a...

Já říkal, že krev není nic pro mě. Navíc, kruci, Tula je zas v ohrožení života! A co on dělá?

Směje se. Jo. Směje se mi. Po mém druhém výplachu žaludku se tiše zachechtal, až jsem měl chuť mu dát pěstí. Jenže když jsem opět mrkl jen na kus jeho krvavých šatů, okamžitě mě ta chuť přešla.

„Šup. Zkus to překonat a sedni na kordu. Vydrž to, alespoň než se dostaneme do vesnice," nakonec se přiklonil k něžnému přístupu a několikrát mě poplácal po rameni, čímž mě probudil z mého hysterického stavu.

„Honem," jeho ruka mne doprovázela a položená na mých zádech mě naváděla ke kordovi, a neopustila mě, dokud jsem se pevně nedržel jeho krku, připraven vyrazit.

„A ty... ty..." snažil jsem se nějak vyjádřit, ale jelikož jsem nedokázal na náčelníka ani pohlédnout, asi mu ihned nedošlo, že mluvím na něj.

„Co já?"

„Ty..." nadále jsem tomu nepomáhal.

„Bude mi lépe, až budeme ve vesnici," odhadl mé starosti, které jsem musel mít pravděpodobně napsané na tváři, a pak tichým křikem popohnal kordy k rychlému běhu do dědiny.