Korda vběhl do vesnice, až se za jeho nohama prášilo. Ozářen pochodněmi, které plápolaly u každého obydlí, konečně se mi naskytl pohled na mého zachránce.

Měl jsem čekat, že to nebude zrovna pakůň ze ZOO, ale spíše něco ze světa Avatara. Takže jsem se předem obrňoval a vycházel z jednotlivých indicií, abych byl připraven alespoň na něco.

A to něco... Bylo tedy nad míru mé fantazie.

Křičet jsem si však nedovolil.

Tento čtyřprstý osel, jehož dva prstíky mířily vzad jak u nějakého opeřence, se prudce zastavil, jakmile dorazil k chatě náčelníka. Prudce si odfrkl pěticí nozder, naskládaných na jeho krku jako řetízek z korálků. Přešlapoval končetinami, jež držel v pokrčeném stavu, napružené, trochu jako kočka připravená kdykoliv vytrysknout vpřed. A přestože jeho tělo bylo jak plyšák; část s tlamou a čtveřicí očí rozestavených po obvodu malé hlavy byla šupinatá. Tedy, jak pokrytá rohovinovou kůži podobné ještěrce.

A touto stejnou kůži měl pokrytá i dvě chapadla zakončená rozvětvením, jež mu sloužily jako prstíky pro nabírání drobné potravy.

Chytré. Chytré a...

Chtěl jsem z něj ihned seskočit, ale mé nohy byly zrovna dost v čudu. A tak jsem vyčkával a tak nějak doufal, že se vynoří další mačo a pomůže mi sesednout.

Jenže místo mača se vynořil z chaty náčelník, a ne že by byl slabý nebo starý, přesto jeho bych tímto úkonem zrovna nechtěl zatěžovat.

Znepokojeně se ohlédl po kurdovi i po mně. A jeho znepokojení velice rychle vzrůstalo.

„Co se stalo, kde je Tula?"

„Tula je... On zůstal pozadu, že nás doběhne, on... Že v lese totiž, tam..." pokoušel jsem se nějak rychle vysvětlit situaci, ale nedokázal jsem sesmolit nic rozumného. Mé oči pořád tikaly za mne, do lesů, jako bych čekal, že odtamtud Tula vyběhne a vysvětlí to za mě. Nebo kdokoliv jiný.

Ale to se nestalo.

„Co v lese? Danny, co se v lese stalo?"

„Tam..." nastal pokus číslo dva, ale ten inteligentní tvor pode mnou začal vyřvávat podivné zvuky, které jsem si nedovolil přerušit, a jen se stáhl do sebe.

„Důrové? Co oni tady?" zděsil se náčelník a sevřel pevně svůj pásek, na němž mu viselo pouzdro s dýkou.

„Tula říkal, že za námi poběží, ale je tma a..."

„Tula," zašeptal náčelník s mrtvolným výrazem na tváři.

„Gui! H'ale!" vyvolával náčelník, zatímco mi pomohl z kurdy dolů. Ale žádné posezeníčko na mě nečekalo. Stál jsem na bolavých nohách, zatímco on mě vystřídal na zádech toho zvířátka a již s ním obratně přešlapoval na místě, zatímco zavolaní muži přibíhávali k nám.

„Sežeňte muže a okamžitě do lesů! Tula je v nebezpečí, objevili se tu důrové! Já jdu napřed!"

„Ano, náčelníku!" pohotově odpověděli a bez zastavení pokračovali za dalšími společníky, aby je všechny mobilizovali k výpravě. K útoku. K záchranné misi. Cokoliv. Netuším. Já jen postával na místě a pozoroval, jak náhle zavládl chaos - myslím tím ale organizovaný chaos, a jak náčelník s vírem prachu v zádech náhle zmizel, nesen na zádech toho kouzelného tvora.

Začínal jsem mít strach. Opravdový strach. Ačkoliv ty lidi tady neznám... Věděl jsem, že tu jde o život. A modlil se, abych se mýlil.

Očividně zde Bůh není.

_________

Zaskočila mě náhlá zima. Sukně nebyla úplně vhodným oblečením navenek, obzvlášť na noční vycházky, a z toho chladu mi začínaly poskakovat zuby. Natočen stále k lesům, neměl jsem na práci nic jiného, než vyhlížet muže, až přijdou z té jejich záchranné akce. Ruce jsem měl poseté husinou, za posledních několik hodin jsem se v drůbež proměnil tolikrát, až jsem cítil, že mi začínají narůstat křídla a chce se mi kokrhat.

„Danny?"

Nečekaně to byl ženský hlas, který vyslovil mé jméno. Celkem jsem sebou trhl, nepočítal jsem s tím, že se v takovém mrtvolném tichu objeví lidská duše a bude umět mluvit.

Poohlédl jsem na postarší ženu, jejíž šat byl dlouhý až po zem, jednoduchý, také ze lnu, přesto lemy rukávů a sukně nesly křiklavě barevné vzory kostiček a trojúhelníků.

„Náčelník mě pověřil, abych se o tebe postarala a přichystala ti místo na přespání. Následuj mě," laskavě ke mně pokynula hlavou a já už za ní startoval, vážně jsem chtěl, avšak něco mě furt nutilo valit oči na temnotu obklopující vísku. Žena mé úmysly raz dva vytušila.

„Oni se vrátí. Teď je důležité, aby ses najedl a odpočinul si."

Jakmile zmínila jídlo, v mém šokem staženém žaludku náhle zakručelo. A to dost trapně nahlas. Ušklíbla se, když se k ní donesl ten zvuk, zatímco já bych nejraději padl na zem a předstíral, že jsem jen pohozený list banánovníku. Nakonec jsem však poslechl tento můj vnitřní hlas a následoval ji, za účelem jej zase na nějakou dobu umlčet. Posunoval jsem se pomalým a zdráhavým krokem, až do malého domku, celkem nedaleko od domova náčelníka. Díky tomu, že jsem si už tak nějak očistil svá chodidla a při každém mém kroku jsem si vymáčkl vlastní vahou šťávu z listů a vtlačil ji do rány, už jsem neměl takové problémy chodit jako dříve. Rozhodně mi chůze svojí bolestí nepřiváděla mdloby. Ale o vodu stejně musím poprosit a ještě si ty tlapy pořádně umýt.

Žena si v té tmě žádných krvavých fleků na mých nohách naštěstí nevšimla, jinak by určitě ztropila divadlo. A já se tak během chvíle ocitl poprvé úplně sám. Konečně sám. Sám v teple, v relativním bezpečí zdí a střechy a v přítomnosti pletených dek jako důkazů stop po civilizaci.

Nyní bylo největší otázkou, jestli se ten zabalený lopuch jí celý, nebo jenom jeho náplň z podivných uvařených obilovin.

Jako by na tom záleželo. Drolil jsem kompaktní hmotu a strkal si ji do úst, pomalu ji polykal a překousával ten fakt, že to chutná jak sushi. A to zrovna moc nemusím.

Cítil jsem, jak na mne padá únava celého dne. Adrenalin se dávno vstřebal a konečně jsem cítil takovou tu duševní pohodu. Ještě si pustit nějaký mix na Spotify a byl bych jako doma. A možná že fakt stačí jen usnout a probudím se ve své posteli, jako kdyby se nic nestalo.

Chtěl jsem to zkusit. Už jsem byl skoro tam!

Jenže opětovný ruch zvenčí se prodral skrze neexistující okna až ke mně, a v tom se nedalo, jakože fakt nedalo spát. Už jsem měl pocit, že dnes po x-té zešílím.

Jenže to nebyl jen ruch. Nebyl to pouhý dupot a šumot davu lidí, kteří klábosí uprostřed noci na návsi vesnice. Ne. Nebyl to nenucený pokec, v němž by se rozebíralo, kdo má co nového, kdo s kým kde chodí a kdo otěhotněl.

Byl to řev. A pláč.

A tak zoufalý, tak bolestný, že i já jím byl zasažen hluboko do srdce a zmocnila se mě úzkost.

Co se stalo?

Jednoduchou otázku jsem mohl zodpovědět jen jednoduchým způsobem. Popadl jsem nějakou tyč, jež se doteď opírala o zeď domku, a nohy nenohy, vyskočil jsem ven a mířil za tím uskupením plačících lidí.

Nebylo mým úmyslem, že jsem zpomaloval. Nebylo to kvůli bolesti nohou, kdepak. Začal jsem se zdráhat, jak se mne dotkla intuice a prozradila, co asi mám očekávat. Komu ten nářek patří. Co tak může znamenat...

A proč ten hlouček lidí vytváří kruh. A na zemi jsou dvě těla.

Z nepochopitelného důvodu jsem zrychlil, jen abych viděl, kdo to tam je. Nechtěl jsem... jednoduše jsem nechtěl, aby to byl... Tula...

Jak hnusně si člověk může připadat, když je svědkem neštěstí, přímo tragédie, a přesto je rád, že... Že to neštěstí padlo na někoho jiného?

Že ta mrtvá, zakrvácená postava na zemi náleží náčelníkovi, a ne Tulovi, jehož volné prameny vlasů se mu lepily na krk způsobem, jako on tiskl to nehybné tělo k sobě?

Stačilo. Stačilo mi to. Zastavil jsem své zázrakem nebolavé nožky, abych více odečetl ze situace. Z toho, že právě vidím... Vidím někoho, jak umírá... A válí se v kaluži krve a... Není to televize, není to žádná show s litry kečupu a červené barvy.

Náčelníkovy dlaně jen tak plandaly, nechaly se vést třesotem muže, který ho objímal. Neměly v sobě špetku života.

Ani Tula nebyl bez škrábance. Naopak, nebylo kusu jeho holé kůže, jež se neukrývala pod vrstvou rudé krve. Obzvlášť na jeho paži, hluboká rána rozpulovala jeho maso na dvě části, a jeho hruď sloužila jako plátno pro abstraktní malbu.

Náčelník možná umíral a nebylo mu pomoci, ne v prostředí, kde neznají ani antibiotika, ani dárcovství krve. Skomíral v živém přenosu, po boku své rodiny v podobě lidí z celé vesnice. Jenže Tula mohl přežít. Byla velká pravděpodobnost, že přežije, ale jen tak zadarmo to taky nebude.

Nějak jsem čekal, kdo konečně zasáhne, komu dojde ta zatracená skutečnost, že tu jen ztrácíme čas; ale nikdo se k tomu neměl.

A v té chvíli se naše oči setkaly. Ty mé, nervózní a vyděšené, s těmi jeho. Divokými a temnými, zalitými krví, ohraničenými vodou života.

Zalil mě studený pot a nedobrovolně jsem se zatřásl. Nedalo se to vydržet. A přesto jsem nedokázal odvrátit zrak pryč. Něco na nich bylo, co jsem doteď neviděl. A co nyní hloubilo svoji cestu do nitra mé duše a vnášelo tam něco, čeho jsem se obával a co mě děsilo ze všeho nejvíce.

Až po dlouhých sekundách se Tula zase věnoval umrlému tělu náčelníka. A mně došla jedna ohromující skutečnost.

Někdo mě tu chce mrtvého.

Instinkt vyplašeného zvířete mě zahnal zpátky do budky. Hodil jsem sebou na podložku - teda, nehodil, to bych si o tvrdou zem rozbil moji drahocennou hlavičku - a pokoušel se usnout. Znovu jsem se vroucně přemlouval, že vše je pouhý sen, přesto se nějak nezadařilo mé přesvědčení proměnit ve skutečnost.

A když jsem už konečně téměř usnul, někdo zabouchal na mé dveře. Ach, to bych asi měl přijmout...

S hlasitým „dále" do mého pokoje vešla ta žena, Irhan, jejíž posledním úkolem od náčelníka byl můj babysitting. Přestože se pokoušela mile usmívat, její úsměv naskýtal na celém zaslzeném a opuchnutém obličeji o to tragičtější pohled.

„Mrzí mě, že tě ruším, Danny, ale stalo se něco a -"

„Já vím," přerušil jsem ji, ať se zbytečně nenamáhá a nespustí mi tu další vodopád slz.

„Nový náčelník bude vybrán, až k nám přiletí Anharab. Do té doby prosíme o trpělivost."

„Anharab?" nějak jsem ještě pořád uboze toužil po tom, aby to byl pouhý jiný název pro letadlo, v němž bude vysedávat nějaká autorita a ta mi pak poskytne prázdné místo na cestu zpět, někam... pryč.

„Ano, velký zlatý pták. Vybírá náčelníky z našich řad po tisíce let. Jeho moudrost se nikdy nemýlila a vždy vedla k prosperitě našeho kmene," vysvětlila, zatímco já jsem násilně zkousl poznámku - kdyby prosperovali, tak tu mají wifi a televize. Nebo alespoň rádiový přijímač. Cokoliv.

„Budeme se o tebe starat, ale až nový náčelník rozhodne, co dál."

„A... Jak dlouho to bude trvat?"

„Doufejme, že jen pár dnů," drobná naděje se vkradla do jejího rezignovaného, smutkem vyždímaného hlasu.

„A... Jak je na tom Tula?"

Irhan cukla zmateně hlavou, nečekala zrovna takovou otázku. Ale jakmile se od údivu přenesla k odpovědi, opět jí padala hlava tíhou zármutku až do klína.

„Má velice hluboké rány. Pokud se zadaří, tak se vyléčí, pokud ne..."

Přesně, co jsem si myslel. Kruci... Proč jsem měl pocit, že to je všechno na mé triko? Že by se mě, jakože externisty, tyto jejich interní věci neměly vůbec dotýkat, a přesto se cítím ve sračkách? Asi za to může naprosté vyčerpání. Připadám si, jako kdybych tu zestárl za těch pár hodin o celý týden.

Počkat, jak to dělali v tý Cizince, když tam někdo rodil nebo tak? No co, byl jsem nucen to sledovat, když ségra pustila Netflix. Ale beru to jako výchovný dokumentární seriál, který mne naučil jednomu - vařit! Vyvařit všechno!

„Já... Takhle. Já tohle neumím, neumím šít. Ale mohlo by to pomoct. Máte jehly a nitě?"

Irhan přikývla.

„Tak... Vyvařte to všechno ve vodě, i látky, které budete chtít použít na obklad a... Tu ránu sešijte."

„Cože?" Vytřeštila oči nad tou absurdní, podivnou a nevídanou myšlenkou. Pro ně.

„No, jako když sešíváte rukáv k tričku, tak sešijte tu jeho ránu k sobě."

„Ale - ale -"

„Já fakt šít neumím, ale takhle to prostě u nás děláme. Taky jsem měl několik stehů, tady, to mě kámoš sekl bruslí do čela."

Odhrnul jsem ofinu a nastavil ji ženě, ale ta se jen zamračené koukala na hladkou pokožku, nic neviděla. Obzvlášť v takovém přítmí několika svíček. Až jsem musel prstem dloubnout do té jizvy, jež se po těch letech ztrácela a bledla jak fasáda domu.

„No, takže, jak mu to očistíte, tak prostě sešijete jednu a druhou stranu, uzlík, odstřihnout. O palec dál, zase to k sobě sešijete, uzlík a tak dále. A bude to!" při těchto slovech jsem prsty naznačoval na svém oděvu, jak si to představuji, a jak si to pamatuji ze seriálů. Snad to Tulu nezabije... Ale furt lepší, než aby takto chodil s otevřenou paží a nechal si do ní naklást vajíčka housenek.

„Neměl bys alespoň u toho -"

„Ne, absolutně ne. Já to neumím, vím jen tohle. Ale stačit by to mělo," rychle jsem to zakecal, protože stačí, abych byl svědkem toho proděravění kůže, a hodil bych šavli následovanou krásným omdlením.

„Jo, a ještě něco," rozhlížel jsem se po pokoji, přemýšlel, co použít. „Ono by se hodilo mu tu ruku dát do závěsu. Aby se nenamáhala. Ale potřebuji..."

Ah, tamto je ideální! Vzal jsem do ruky kus poskládaného hadru a již se natahoval k Irhan, na níž jsem chtěl provést názornou ukázku, jak se má závěs používat.

„Ne! Ne!" rozzlobeně protestovala a trhala sebou dozadu.

„Ale já chci jen -"

„Ne!"

„Je to čisté a nepoužité -"

Ale i tak bylo asi nepřípustné, abych nějaké ženě přikládal pánské spodní prádlo na ruku. Chápu. A tak jsem si jen povzdychl a mohl jen vázat provázky sám pro sebe, jednou rukou odměřoval a tak nějak to na sebe i navlíkl.

„Vidíš? Zde položí ruku a takhle se to nosí. Nebo, kdybys mi donesla nějaký šátek, můžu to udělat z toho," alespoň k něčemu mi zdravotnický kroužek na prvním stupni základky byl.

„D... dobře..." nakonec ode mne převzala nachystaný závěs a ještě několikrát jsme si prošli celým postupem. A pak jsem ji už ten den neviděl.

________

Musím říct, že... Tedy, nevím, co jsem čekal, ale tohle rozhodně ne. Když mi náčelník prozradil jeho teorii o mezidimenzionálním cestování, byl nadšený jako každý fanoušek sci-fi, kterému potvrdí jeho oblíbenou teorii. Jako lovec ufonů, který spatří nevysvětlitelný záblesk na nebi. Nebo úplně mimo - jako hltač seriálu, v němž konečně skončí hlavní dvojka spolu. Takováto radost se leskla v jeho očích, přestože já bych v té chvíli úplně v hajzlu a kromě vlastního dýchání se nedokázal soustředit na nic jiného.

Ale při ohlédnutí se zpět, opravdu viděl celou moji bezvýchodnou situaci jako zázrak Boží, který vyléčí všechny neduhy a podaruje každého kopcem zlata.

Tak to bylo, když žil. Těch pár minut, necelá hodina, co jsem ho znal. A pak zemřel. A s ním i veškerá naděje.

To, že se všechny události tak nějak naráz semlely- můj příchod, můj hysterák, Tulova honička za mnou, honička do vesnice a poslední honička zpátky za Tulou - závěr byl takový, že když se propojí událost A, všechny události mezi až po událost Z, vzniká rovná přímka směřující na má záda. A tito vesničani nejsou tak pitomí, aby tu přímku neviděli. Každý si v hlavě usmyslel, že můj příchod není spojen se záchranou, ale smrtí. Že znamenám konec jejich života, jejich kultury, jejich kmene.

Zeptal jsem se Irhan, co znamená to Sat'huta, které si všichni šeptají, když vylezu ze svého doupěte ven. A trvalo dlouho, než s rozpaky prozradila, jaký význam toto slovo nese.

„Posel smrti."

Aha. Díky. Jsem rád, že jsem zanechal takový neuvěřitelný impakt. Nedobrovolně.

Chtěl jsem domů, zatraceně chtěl, ale v té situaci mi nezbývalo nic jiného, než čekat na zvolení nového náčelníka. Ať jsem prosil kohokoliv, nikdo nebyl ochoten vzít mě zpátky k Zrcadlovému jezeru. Důvod? Nechtěli přijít o svůj život. Díky podruhé.

A tak jsem se utápěl v samotě, celé hodiny strávil čuměním na jiné jezero, u nějž byla vesnice postavená, a z té neuvěřitelné nudy jsem si dokonce opakoval maturitní otázky. A zoufalství se násobilo, jelikož jsem si z nich nepamatoval téměř nic.

Samota není pro mě úplně nezvyklá. Byla období, kdy jsme se s kluky pohádali a někteří jsou prostě velké urážlivky, které dokáží nemluvit i několik měsíců. Nebo jindy, kdy má samota byla dokonce dobrovolná. Jak se jen může člověk s něčím srovnat a zároveň se chovat normálně? Je to těžké. Hodně těžké. A chce to jen čas. Hodně času.

Jenže toho tolik teď zrovna nemám. Takže...

Kdy přijde ten zasraný pták? Kdy?