Ještě nikdy jsem se neocitl v tak nepříjemném tichu.

Tedy, jo, něco podobného vždy nastane při písemkách, kdy nemám páru o žádné z odpovědí, zatímco ostatní tak nadšeně vypisují složité odstavce. To je taky pěkně nepříjemné ticho. Ale není absolutní. Pera škrábou po papírech, každou chvílí někdo přelistuje na další stranu, ke konci pak masivně vržou židle, jak jedna osoba za druhou odevzdává ten barevný štos, zatímco na tom mém se dá nalézt jen podpis. A co teprve, když kolem budovy školy projede záchranka, nebo hučí skupinka děcek na procházce ze školky?

Jenže tady žádná houkačka nezazněla. Letadlo neproletělo. Ani vrtulník. Děti nejspíš šly spát. A tak tu jen občas zacinkaly tupým zvukem dřevěné korálky na šňůrce, když jimi vír vzduchu trochu více zahoupal.

Náčelník seděl opodál. V tureckém sedu, jakoby meditoval – téměř se nepohnul. S tím rozdílem, že u meditace je zrak upřen na nitro té dané osoby. Sleduje vnitřní myšlenky, pokouší se je setřídit a nepotřebné vyhodit. Rozhodně bez mrknutí nekoukají na nějakého pacholka, celého špinavého, a otírajícího bahno o zdobený polštářek.

Snažil jsem se rozptýlit, oči mi lítaly všude možně, klimbal jsem sebou zepředu dozadu, jen abych se zabavil.

Přemítal jsem své dosavadní teorie a jednu za druhou vyřazoval ze seznamu. Dokud mi nezbyla žádná. Žádná logicky vysvětlitelná. Protože čáry máry prostě nejsou, smiřme se. Jinak by nebylo třeba cestovních agentur, aut a letadel. Logicky.

Dlouhá trapná chvíle pominula, až když se objevil Tula s plnýma rukama oblečení. Dokonce na jeho prstech za špagátky visely jejich jednoduché sandále. Jen co oblečení položil beze slova vedle mě, strčil k tomu podivnou nádobu a podsunul ji blíže.

„Děkuji, Tulo. Posaď se tu s námi."

Tula nadále nic neříkal a popadl podsedák opodál, aby se vměstnal mezi náčelníka a mě.

„Napij se," pokynul s laskavým úsměvem k té nádobce, která tak nějak nadále spočívala na zemi a já se ji bál uchytit do rukou. „Teplé mléko."

No dobrá. Asi bych je urazil, kdybych to neudělal. S opatrností a obezřetností jsem zvedl tu ze dřeva vyřezanou nádobku, a chvíli záposil s tím, jak ji otevřít. Byl jsem si jist jedním – to teplo opravdu prostupovalo skrze materiál a hřálo mé dlaně. Po dlouhé době příjemný pocit. Nakonec stačilo jen pootočit širokým víkem a hurá, bílá tekutina se na mě zvesela usmívala.

A tak jsem si teda ten jeden lok dal.

„Čerstvě podojené," dodal radostně náčelník, a zároveň se mi po jazyku rozlila ta nepříjemná pachuť vemen nebo jak to nazvat, a v mžiku to skončilo vyprsknuté po celém pokoji.

Omlouvám se, jsem městské dítě zvyklé na krabicové trvanlivé mléko. Tohle je mimo moji ligu.

Tula po mně vrhl ošklivý pohled, už měl něco na jazyku, ale náčelník ho zastavil pouhým gestem dlaně.

„Není zvyklý, nemůžeš ho za to vinit. Dandanny, měl by ses nejprve převléci, než ti vše vysvětlím."

„Danny," opravil jsem ho, protože jsem se opravdu nechtěl zapsat do jejich paměti tak pitomým jménem. „Jen Danny."

„Dobře, Danny."

„A kde..." rozhlížel jsem se kolem, než mi došlo, že se musím svléci do Adamova roucha před oběma osobama, přímo tady. Aha.

S tričkem problém nebyl. To jsem nahradil lněnou košilí, jež jsem dostal jako bonus – soudě podle odhalené hrudi Tuly a V'laka. Kožená vestička stejně byla tvrdá a nepoddajná, a tak po chvíli váhání jsem ji nechal položenou bokem. Mnohem větší problém byl spodek.

Zdálo se, že mi měly stačit dva kusy hadrů. Jenže... Co s nimi? Popošel jsem více ke zdi, abych jim nebyl tak na oči, a mával s malým kusem plátna, jehož dvě strany byly prošité a provlečené tenkou šňůrkou.

Co to...?

„Tvé spodní prádlo," nakonec to nevydržel náčelník, pobaven mým tápáním, stejně jako ten Tula, který sice dělal, že se na mě nekouká, ale ten skromný úsměv jednoduše nezakryl.

Ne, ne a ne. Nebudu to na sebe dávat. To ne. Vypadat jak děcko v plence. Nebo Ježíš na kříži. Já se svých Calvin Klein boxerek nevzdám, za žádnou cenu.

„Tulo, pomož mu," prosebně mrkl na mladíka po jeho straně. Ten se již automaticky začal zvedat, jako kdyby to očekával, přestože doufal, že na ten moment nedojde.

„Ne! Já to zvládnu, já... Tohle si nechám na jindy," odhodil jsem „spodní prádlo" bokem a zavázal kolem svého pasu tu sukni, spod níž jsem vyvlékl své oblíbené džíny.

Připadal jsem si jak holky, co si převlíkají na koupališti plavky za kalhotky.

„Danny," nastal čas na vážnou diskuzi, „Ty jsi k nám přišel ze Zrcadlového jezera?"

Pokoukl jsem na Tulu, aby mi pomohl. Samozřejmě, vysoké naděje jsem v tomto případě neměl. A když jsem se přesvědčil, že jsem je neměl správně, tak jsem pouze váhavě přikývl.

„Tak tedy, nebudu to oddalovat a řeknu ti na rovinu. Nejsi ve svém světě."

„CO?" vykřikl jsem zároveň s Tulou. Ah, alespoň nejsem jediný překvapený. Nějak mi tato skutečnost pomohla udržet si sanitu. Alespoň o delší chvíli.

„Zrcadlové jezero není jen místem, kde se nachází voda s nepříznivými účinky, ale také místem, odkud k nám jednou za čas dorazí někdo... Jiný. Nenastává to často. Jednou za celou generaci, někdy ještě méněkrát. A ty, Danny, to tu nepoznáváš, že?"

Zavrtěl jsem hlavou. Opravdu jsem to tu neznal, ale to neznamená, že budu věřit těm povídačkám.

Sekty taky mohou přesvědčit své následovníky o všelijakých blbostech a zahrát to tak, aby tomu jejich oběti plně věřili. Takže ne!

„Náš svět je od toho vašeho velice odlišný. Sice jsem v tom vašem nebyl, avšak," krátce pohlédl na Tulu, než sklopil zrak a pokračoval ve výkladu, „něco málo jsem slyšel. Nikdy netušíme, za jakým účelem se k nám ta osoba dostane, a stejně tak nevíme, kdy přesně odejde a opustí nás provždy. Proto ti bohužel nemohu říci, jak dlouho s námi zůstaneš."

Ale já... Já chci domů, já nechci být v této sukni, já nechci spát na zemi a pít to hnusný mlíko, já...

„Ale věř mi, že se nás nemusíš bát. Budeš s námi v bezpečí. A jak nadejde ten správný okamžik, tak se vrátíš zpět," natáhl se pro mé dlaně, aby je pevně sevřel, jako rodič chlácholící své dítě. Ale to se nelíbilo ani mně, kdo trhl prudce dlaněmi pryč, ani Tulovi, jenž jen svraštil obočí.

Fakt chci domů. A je mi jedno, co bych pro to musel udělat. Já tady nemám co dělat. Nemám. Nemůžu tu být, to přece není možné, jaké zrcadlo, jaká pitomost!

„Danny, nám můžeš věřit," naléhal, aby mě uklidnil, a taktéž tu vzrůstající paniku, jež se od dob zhroucení mé věže nahromadila do takové míry, že jsem rychle poskočil na nohy a vyděšeně se kolem sebe rozhlížel. Jako bych čekal, že něco uvidím. Že mě něco zachrání. Ale místo toho všeho, byly to pouhé dva páry temných očí, dvě postavy, a nespočet cetek, které by shořely jedním odskočením jiskry od ohniště.

„Nemám tu být. Nemám. Domů... Musím domů," mumlal jsem jak šílenec – já byl šílenec – než jsem udělal to, co bylo v tom okamžiku nejočekávanější. Vzal jsem nohy na ramena a pádil, co jsem dokázal, přestože ty jejich sandále se mi neustále zabořovaly do písku a kamínky se mi zabodávaly do kůže. Jenže bolest nebyla mojí prioritou. Byla potlačená, šup někde na dně, protože jinak by mi zavazela ve výhledu na moji domovinu.

Ale ta nikde.

Vběhl jsem zpátky do lesů. Netušil jsem, kudy mám jít. Prostě jsem běžel a neustále zakopával o kmínky a kameny, a několik klacků se mi dostalo do sandále a propíchlo mi kůži – jako kdyby ta masáž z šutrů nebyla dostatečná. Krev mi obalila chodidla a lepila další štěrk a písek, sytila kožené řemínky a podrážku a zabarvovala je do tmava. A já ztrácel dech. Jako kdybych měl tu vodu stále v plicích.

Kašlal jsem jak blázen, pokoušel se opřít o kmen stromu, ale ani ten pro mne nebyl dostatečnou oporou.

Chvilkami jsem viděl zelené světlo odrážející se od listí, chvilkami jsem putoval do svých vzpomínek, teda, obzvlášť jedné.

Bylo to už v prváku, co jsem si půjčil od Máry jeho kolo a bláznil na dráze, dělal všechno možný, abych ukázal, že jsem velký borec a triky mi nedělají žádný problém. Na jednu stranu, triky jsem uměl, to jo. Naučil jsem se je na kole vlastním. Na stranu druhou, to mé kolo skončilo v čudu, a nespraví ho ani velký Tony Stark.

Po krátkých minutách svý slávy jsem sice získal obdiv party, ale pak se něco podělalo a letěl jsem i s kolem k zemi. Dodrbaný kolena, lokty, oblečení od krve a kolo v háji.

Nejprve to Mára vzal statečně. Ale očividně, a kdo by mu to zazlíval, nechtěl být před rodiči za největšího kazisvěta. Nakonec vyhodil před ně celou pravdu a asi mu to nebylo dost. Po týdnu mé rekonvalescence a dušení jeho emocí pod poklicí, nakonec to nevydržel a využil nějaké primitivní záminky, aby mi mohl opět otevřít ta zhojená zranění.

A jeho rodiče pak požadovali proplacení škod na kole. A moji rodiče pak po mně požadovali zaracha, tři měsíce domácích prací, stržení částky z mých úspor, aby to drahý kolo nějak zacálovali.

Ignorace rodičů, Márovy party a dalších, kdo si nikoho nechtěli rozhádat, ve mně vyvolala naprostou bezmocnost. Chtěl jsem dokázat jenom jedno, chtěl jsem... Abych nebyl... Ale to je jedno.

Dlouho jsem podobnou bezmocnost necítil. Tedy, párkrát ano, ale vždy se mi ji podařilo zahnat.

A nyní ji cítím zase. Mnohem horší.

A stejně jako tehdy, i nyní mi po nohách stéká krev a já jsem zaseknutý v množství proutí a nevím, jak se odsud mám vysekat.

„Probuď se, kruci. Danny, probuď se. Prostě otevři oči, mrkni, že to je jen pitomý sen. Asi jo. Asi se ti ty střepy opravdu zabodly do mozku a ty jsi v kómatu a sníš a..."

„Není to sen," zazněl známý hlas, který bych ale raději neslyšel. Trhl jsem hlavou, aby mi neviděl do obličeje, který musel být momentálně odporný.

„Je to sen. Jen nevím, proč bych si měl vysnít zrovna tebe," odsekl jsem jedovatě, abych zakryl, jak moc na sračky jsem.

Zvuky šustění houští byly neustále blíže, a nakonec jsem cítil skrze vibrace, jak se pohybují jednotlivé pruty, až se nakonec přestaly dotýkat mé pokožky. Koukl jsem se na místo činu. Mé nohy byly vysvobozené. Rychle jsem s nimi švihl, ať jsou z té prokleté pasti pryč.

„Neměl bys běhat, jak se ti zlíbí. Tyto lesy nejsou zas tak bezpečné, jak se zdají. Třeba teď. Chytl ses do pasti, úplně zbytečně."

Já říkal, že to je past! Proč mám jen takovou zasranou smůlu?

„Kterej blbec ji sem nastražil?" odsekl jsem nepřátelsky a rychle mu nastavil záda.

„Hm, soudě podle stylu uzlíkování, tohle byl Mar'ah."

To si snad dělá srandu...

„To, co náčelník řekl, myslel vážně. Měl by ses vrátit co nejdříve. Už nemáme moc času a všude padne tma."

„A ty tomu věříš?" schválně jsem se na něj podíval, ať už jsem měl obličej jakkoliv opuchnutý a zarudlý, a neodpustil si posměch v tónu.

„Ano, věřím. Otec mi občas vyprávěl o příbězích nalezených lidí, a ty..." soudivým pohledem si mě přeměřil, „opravdu sem moc nezapadáš."

„Jsi divný," poznamenal jsem a opět se k němu natočil zády.

„Spíše ty jsi poněkud netradiční, Danny, ale každý je nějaký," opřel se o kmen stromu a založil ruce do kříže. „A teď vstávej, opravdu bychom se měli vrátit."

„A nevezmeš mě raději k tomu Zrcadlovému jezeru?" nadějně jsem na něj vzhlédl očima. Pokoušel se proniknout do jeho duše, a nerozptyloval se myšlenkou, že jakýkoliv můj pokus se tam vrhnout sám by byl zastaven jeho silnými pažemi.

„Možná zítra. Ale dnes určitě ne. Šalfové jsou blízko, a nejaktivnější jsou právě v noci, nemluvě pak... Není to dobrý nápad."

„A zítra teda ano?"

„Asi, uvidíme."

„Uvidíme?" nevěřícně jsem na něj koukal. Jak uvidíme? Prostě mě tam zavede a basta, hotovo, žádná diskuze!

„Vstávej," vyhnul se odpovědi a trochu zdráhavě ke mně natáhl ruku, abych se jí mohl pevně chopit a vyšvihnout na nohy. Jenže já takový plán neměl. Šplhal jsem po kmenu stromu, ačkoliv čím více váhy jsem přenášel na své nohy, tím silnější byla ta bolest, kterou jsem doteď opomíjel.

„Krucipísek!"

Tula ještě okamžik nechal svoji dlaň viset ve vzduchu, než ji stáhl zpět na svoji hruď.

„A kudyže teď?" rezignovaně jsem hleděl do všech světových stran, jelikož při tom mém motání se sem a tam jsem ztratil orientační smysl.

„Tudy," pokynul bradou a vykročil kupředu, a já za ním pokulhával jak raněná srna.

Pálilo to jako kráva. Prostě, šíleně mi pálila chodidla. Stejně jako tehdy, co jsem nořil svá palčivá kolena do písku, stejně jako jindy, kdy se mi ústa zalila krví a na břichu mi naskočila modřina. Ale z těchto zkušeností mám alespoň nadějný závěr – každá bolest jednou pomine. Tak snad i tahle.

Avšak jeden krok, další krok, a jak se to kupilo a hromadilo, nakonec jsem se zdráhal opět položit nohu na zem. Protože jsem věděl, že se to opět rozbolí. A že to bude ještě horší než předtím.

Tula si povšiml, že už zase stojím jak kus balvanu. A že dovést reálný balvan do vesnice by bylo snazší, než tam tahat mě. O to více neochotný byl, když ke mně přikročil a bradou pokynul k mým nohám.

„Nechceš nějak pomoci?"

„Ne, není třeba," vyčetl jsem jeho „touhu po dobročinnosti" a rychle přešlápl, čímž jsem úspěšně provedl další krok. Ale možná jsem byl až moc rychlý. Syknutí uniklo z mých úst.

Tula si povzdechl. A zprvu neochotný výraz nabyl náhlé starostlivosti.

Chtěl jsem udělat další krok, překonat se, ale to si ten týpek přidřepl k mé noze, a dokonce ji zastavil v pohybu. Sevřel má lýtka, aby si je nadzvedl a prozkoumal, jak moc zdemolovaná má chodidla jsou. A další povzdech mě utvrdil v tom, že asi dost brutálně.

„To neujdeš," nakonec vyřkl svůj finální výrok a položil moji nohu opatrně zpět na zem.

Nepovídej!

„Ujdu, nech mě," zatřásl jsem jí, jako bych ho chtěl setřepat, nebo jeho dotyky minimálně, a chystal se na cestu do vesnice.

„Dáme pauzu," nakonec krátce poručil.

„Neříkal jsi, že máme jít do vesnice co nejrychleji?" namítal jsem okamžitě.

„Ano, ale takto jít nemůžeš. To neujdeš."

„Nemáš právo soudit mě ani mé schopnosti!"

„Danny. Nemusíš se přemáhat a něco dokazovat," nadhodil, zatímco se rozhlížel a hledal vhodné polínko, na které by se dalo sednout.

„Já –"

„Pojď," než jsem stačil doříci další větu rebela, přehodil si moji ruku přes rameno a takto podepřeného se mnou dopošel k vyhlédnutému kmínku. Jak jsem již zmínil, byl vyšší, a jako správný domorodec šplhající po stromech a lítající po liánách jako Tarzan nebyl zrovna máčka. Nadzvedl mě tak, že se země dotýkaly pouze špičky mých prstů a nic více. Jako kdybych se nadnášel nad zemí.

Udivením jsem z něj nespustil zrak, ani když svoji paži odtáhl zpět poté, co mě usadil na to dřevo.

A ještě udiveněji jsem na něj civěl, když otevřel svá ústa dokořán a spustil takové skřehotání, že žádná vrána ho nedokáže překonat.

„To má být vaše forma výsměchu?" jedovatě jsem poznamenal jeho zvukový přednes.

Nic neříkal. Jen semkl rty a po chvíli upřímného tichého hledění, z něhož mi až naskočila husí kůže, se porozhlížel po lese, jenž již upadal do temnoty.

Nikdo z nás nepromluvil. Já na to neměl sílu a on... Ať si dělá, co chce.

Jelikož se stále nic nedělo, začal škubat kytky v okolí a čichat si k jejich listům; netuším, jestli hledal mátu nebo marijánku. S něčím však přeci jen přišel. Pár drobných lístečků mu vypadlo z náruče na zem a stalo se součástí mechového koberce. Ty zbylé položil k mým nohám a beze slova začal sundávat ty rádoby boty ideální do terénu. Hovno. To i Crocsy by byly vhodnější!

„Co to!"

„Nevrť sebou. To ti pomůže."

„Udělám to sám," sklonil jsem se a odhodil jeho dlaně na stranu, aby mi nezavazely v jejich rozvazování.

„Ty kamínky si sám nevyndáš," namítl důležitě, ale to já si jen odfrkl a zvedl tlapu, abych se na tu zrůdnou věc podíval.

Až se mi navalilo. A prázdný žaludek tomu nenapomáhal. Změna barvy v mém obličeji nezůstala nepovšimnutá, ať jsem se modlil jakkoliv.

„Vidíš?"

„Co vidím? Zranění, moje zranění, které si sám očistím. Nedělám to poprvé, neboj," mrkl jsem na něj sarkasticky a stáhl nohu blíže k sobě.

Ano. I ty kolena jsem si ošetřoval sám. Stačila k tomu voda z lahve a spoustu kapesníků. Náplasti s medvídky jsem přestal nosit hodně dávno. A desinfekci bych našel i poslepu. Takže!

Zakousl jsem se do rtu, zatímco jsem pomalu odebíral smetí z mé kůže. Byl to poněkud úkol pro Popelku, tím během jsem na sebe nalepil všelico. Dokonce i nějakého brouka.

Tula mě tedy nechal, když viděl to odhodlání v mých očích. A také to zoufalství z bolesti, kterou jsem pociťoval.

Sedl si na zem a vyčkával, mlčky, a nespustil ze mě zrak. Nepříjemné toto. Cožpak nikdy neviděl borca z jiného světa? – Ne, vlastně neviděl.

Jsem jakási atrakce. A zítra budu veřejně vystaven na nádvoří té vísky a každý si na mě bude moci sáhnout a pomazlit se se mnou, jako s ovečkou v dětském dvorku.

Dále jsem bojoval s mýma nohama, zatímco mé myšlenky bloudily všelijakým směrem. Než však zabloudily do hodně depresivních končin, probudil mě zvuk trhajícího se plátna, a ten mě donutil se rozmrkat a pohlédnout, odkud to přichází.

Tula si roztrhl sukni a strkal mi pod nos kus lnu, abych měl čím svoje nožky otřít od těch litrů krve.

Překvapeně, ne-li zdráhavě, jsem jeho dar přijímal, ačkoliv v duchu jsem to cítil jako nějakou vnitřní prohru.

„Pak si přikryj rány těmito listy, zabrání horečkám a uleví od bolesti."

„Díky," zamumlal jsem tiše a napůl doufal, že mě neuslyší. Bohužel, slyšel, a aby to dal dostatečně najevo, tak si ještě k tomu odfrkl.

Než jsem se stačil na něj plně rozzlobit, změnil téma a také celkovou atmosféru konverzace, když ztišil hlas a jen krátce pronesl skromnou otázku.

„Jaké to tam je?"

„Hm?"

„Nic," zakroutil hlavou, potlačoval svoji zvědavost, kterou si nechtěl dovolit.

„Myslíš, v mém světě? Nic moc, abych řekl," pokládal jsem na chodidlo lístky a přemítal, jak nejlépe popsat náš svět. Jak? To bylo náhle těžké. I u nás jsou lidi, i u nás rostou stromy a kvetou kytky. Je tu samozřejmě spoustu věcí, v čem se lišíme, ale co z toho je důležité, co z toho ne? „Nějak... Žijeme. Všechno máme. A přesto vždy chceme víc. A máme spoustu povinností. Dlouhé roky trávíme tím, abychom se naučili věcem, a pak zbytek života těch naučených věcí využíváme, abychom měli peníze. Jo. Vlastně žijeme, abychom vydělávali prachy, a těch nikdy není dost. A my nikdy nemáme klidu."

„To je strašné," vyhrkl zamračeně, jak naslouchal mým slovům.

„Ale my jsme na to zvyklí. Jako, jsou oblasti, kde se o to nestarají, ale těch se strašně málo."

„A jsou ty peníze opravdu tak důležité?"

„Jo. Bez nich nemůžeš přežít. Jen za ně si koupíš jídlo, platíš střechu nad hlavou, dokonce platíš i vodu, jo."

„I vodu?" čím dál více se děsil Tula a zřejmě jeho počáteční představa o mně, jakožto křehotinké květince z druhé strany zrcadlové hladiny se začala rozpadal, jak se dovídal, za jakých krutých podmínek to žiju.

„Přesně! Ale zase, máme jí vždy dostatek. Teče nám až do domovů, kde můžeme vařit, umývat se, cokoliv. A k vaření nepotřebujeme oheň, ale stačí plyn, nebo jen elektřina a – No, je to komplikované. Máme u nás hodně chytrých lidí, kteří vymysleli spoustu dobrých věcí, a život je tak mnohem pohodlnější než... Než tady, hádám."

„My ale máme taky hodně chytrých lidí!" namítl ublíženě Tula.

„To neříkám, ale oni přišli s různými vynálezy. Třeba páru, oni dokázali využít vodní páru a pohánět s tím stroje. Nebo elektřina, jaderná a solární energie. Slunce dokáže hýbat tak velkými kolosy, díky nimiž se přesouváme po městě, jak se nám zlíbí," čím více jsem mluvil, tím více mě to odpoutávalo od myšlenky na bolest a k tomu mi stoupalo ego, že jsem tu byl za chytrolína a ne za nějakého lempla. Fakt skvělý pocit!

„Pára?"

„Jo, pára. Když vaříš vodu, tak to co proudí vzhůru..." zmlkl jsem, jak v lese začalo nějak podezřele šumět. Doposud jsem neslyšel ani ptáčka, a nyní už nevidím téměř na krok. Tulův obličej je jak mlhavý obraz pověšený na zdi. A nyní se sem něco řítí. Až jsem přestal dýchat.

„Co to je?"

„..." Tula mlčel jak knedlík v hrnci. A to mě rozhodně nepovzbudilo. Srdce se mi naprosto splašilo.

„Co to –"

„Pššt!" umlčel mě a potichu ke mně nakračoval, tak, aby nepraskl ani jedním klacíkem.

Je to nějaké zvíře? Nějaká potvora? Ta šalfa nebo o čem to kruci mluvil?

Plácl jsem si ruku přes ústa – mimochodem, zasranou od krve – a pokoušel se utišit svůj dech. Jenže čím více jsem se snažil, tím nezastavitelnější to bylo. A já najednou funěl jak čuně, že mě museli slyšet i lidé ve vesnici.

A to zvíře se k nám hnalo jako divé. Jako kdyby ho střelili do zadku.

„Tulo..." začal jsem poněkud pištět, jelikož já jsem neschopný a nepoužitelný a on s sebou nemá luk. Jen nějaký nožíček za pasem. Co teď?

„Pššt!" zopakoval to samé, postavou ve střehu, připravený zpacifikovat toho jelena nebo co to bylo.

Už to bylo téměř u nás, už to chtělo zaútočit na Tulu, už to...

Už to zastavilo a odfrklo si?

Tula opět zaskřehotal, tentokrát krátce a tiše. A to, ať už to bylo cokoliv, vydalo podobný zvuk na oplátku.

Eh?

Počkat, on věděl, co to je a schválně... Schválně mě nechal se téměř na místě pochcat strachy?

„Tak, Danny. Vesnice je ještě daleko a ty sám nedojdeš, ani já bych nebyl schopen tě tam odnést, takže... Jsem si zavolal pomoc. Můžeš vstát?" jeho dlaně se ke mně natahovaly, ale já je jednou ranou odpálkoval a ignoroval jeho krátké zachechtání.

„Jo? Ty bys mě neodnesl, nebo se ti jen nechce?"

„Lez na jeho hřbet," tentokrát on ignoroval mě.

„A co to je?"

„Kordové. Věrní přátelé," pohladil to zvíře, z něhož jsem měl jen přibližnou siluetu a strukturu jeho husté srsti, jež byla jak kobereček do obýváku. Promiň, zvířátko, nechtěl jsem se tě nijak dotknout!

„Teď můžeme jít. Navíc, kordové mají skvělé noční vidění, s nimi jen tak nezabloudíme."

„Vy neumíte vidět v noci?" hrál jsem překvapení, samozřejmě sarkasticky, ale Tula mi to docela sežral.

„Vy ano?" vyhrkl, úplně jsem cítil jeho zvědavost, jak sytí vzduch, zatímco kráčel po boku zvířete.

„Jasně, třeba teďka, pozor pod nohy!"

Tula se okamžitě zastavil, než opatrně překročil neviditelnou překážku, a já se rozesmál na celé kolo. Idiot.

„Ty!"

„Není zač," usazený na koníčkovi, trochu pomstěný za předešlé události, byl jsem na cestě ke spokojenému závěru toho divokého dne.

Tula okamžitě zmlkl. Dobré. Alespoň ho nenapadne mě zase nějak popichovat a využívat moji nevědomost tohoto světa.

Tedy, to jsem si myslel. Jenže jemu to dlouho nezůstalo.

Neuběhlo ani pár minut a z nitra lesa se rozezněl podivný skřehot. I já, jako lajk, jsem dokázal říci, že se jedná o nějaké jiné zvíře nebo jiného člověka, jenž ho napodobuje. Ale zastrašit jsem se nenechal. Ani, když ten korda zastavil, a Tula se opět skrčil do pozoru.

„Jen se nedělej," zakroutil jsem pobaveně hlavou a chtěl popohnat kordu k chůzi. Opravdu jako nějakého koníčka.

„Pšt!"

„Simtě," odfrkl jsem si nad jeho hereckým výkonem. Promiň, ale dvakrát na ten stejný trik již nenaletím.

„Myslím to vážně, Danny! To znělo jako –"

Křik se ozval znovu, avšak z jiné strany a byl blíže. A i mně, nedobrovolně, nad tím trochu zastagnovalo srdce. Dobrá, to už nezní dobře, to opravdu ne.

„Důrové... Ale ti by tu... Neměli být..." z hlasu bylo poznat, jak zápolí se svým vnitřním přesvědčením, s léty nabytými zkušenostmi, a snaží se je spojit s tím, co se právě děje. Co zaslechl. Co se k nám blíží.

„A ti jsou dobří, nebo špatní?"

„Špatní," procedil skrze zuby a nahmátl svoji dýku. „Neměli... Neměli by tu být. Ale jestli byli v okolí, tak je možné, že... Že jsem je svým hlasem přivolal," uvažoval dál, jeho dech zrychlený, až jsem cítil to chvění vzduchu pokaždé, když vydechl, a spolu s tím i nabývající strach, jejž ho začal naplňovat.

„Uděláme to takto. Nejsi odsud. Osud s tebou asi má nějaké plány, které nelze pochopit. Takže... Korda tě pohotově zanese do vesnice. Já vám budu v patách," jeho dlaň mi přistála na paži a sjela po ní až ke dlani, aby mě nastavil do stabilnější polohy. Náhle jsem objal tlustý krk, a prsty mi pravidelně ovíval horký vzduch. Měl jsem neblahý pocit, že ta zvířata nemají nos na úplně obvyklém místě.

„Počkej, a co ty? Nemůžeš si přisednout? Vždyť nás může zanést oba, ne?" rychle jsem protestoval. Okamžitě jsem rozpojil svůj úchyt kordy a natočil se tam, odkud se ozýval Tulův hlas.

„Ne, nejsou na to stavění. A potřebuji, aby byl rychlý. Já budu běžet za vámi," opět mi nahmátl ramena, tedy, rameno a prso, a během chvilky mě zase obmotal kolem toho zvířete. Měl jsem dojem, že ještě jednou se toho tvora pustím, a skončím k němu uvázaný.

„Ve tmě? Vždyť ve tmě nevidíš!"

„Ale to ani ty," pokoušel se o blbý vtip.

„Počkej, hele –"

Pozdě. Tula již zase tiše zakrákal instrukce zvířeti a to náhle vystřelilo vpřed, jako závodní kůň, až jsem z něj málem sletěl na zem.

Jenže žádné další kroky jsem za sebou neslyšel.