Nemusel jsem být přítomný u toho, jak mu ránu opět sešívali.

Neměl jsem zapotřebí, z pochopitelných důvodů. Přestože Tula vypadal, jako kdyby mu v těle zbýval poslední litr krve, i tak se na mě dokázal posměšně usmívat, a mé dilema vrazit mu/nevrazit tak zůstalo nevyřešené.

Nešel jsem k sobě do boudy. Čekal jsem před chatkou náčelníka a netrpělivě na místě přešlapoval. I V'lak najednou začal ze mě mít srandu. A díky tomu se stal druhým a taky posledním vesničanem, komu se koutky úst stáčely za sluncem. Ostatní totiž schvacovala gravitace. A šepot Sat'huta ještě nebyl nikdy hlasitější.

Fakt si připadám jako nějaké prokletí. Ten Ohnivák musí být naprosto blbej, ale jen kvůli tomu, že v něj věří tento lid, tak nadále volí náčelníkem kohokoliv, kdo v kapse ukrývá nějaký pamlsek.

„Nic si z toho nedělej," snažil se mě uchlácholit V'lak po dlouhé chvíli, kdy už jsem fakt měl na krajíčku.

Nejenže všechny tyto průsery... Já se prostě domů nikdy nedostanu!

„Můžete za náčelníkem!"

V'lak se jen krátce pousmál, čímž na mě chtěl přenést úlevu, a vkročil dovnitř. Já mu byl v patách.

Tula ležel na podložce, bledý jak moje lněná sukně, a jen ledabyle otřený od důrové krve. Bandáž na jeho paži mu teď plně sahala k ramenu, ruku zavěšenou opět v něčím spodním prádle.

Ale chuť smát jsem neměl.

Stihl jsem jen odchytit Irhan a poprosil ji o nějaký čtvereček plátna, abych tady nadále nestrhával náčelníkovu autoritu svou rychlou improvizací.

„Jsi... jsi v pohodě?" klekl jsem si na polštářek a koukal na pana indisponovaného. Očividně jsem musel vypadat jak štěně, které se někde zrovna vyčůralo na koberec. A očividně to bylo asi hodně vtipný vidět mě takto mimo. Tula se lehce usmíval, nechápu proč.

„Kdyby nebylo tebe, rozhodně bych na tom byl hůř," zvedl krátce zraněnou ruku, aby poukázal na moji inovaci v šití ran, a bral to jako uzavřené téma.

„Kdyby nebylo mě, nemusel bys to řešit. A vidíš, měl jsi mě nechat jít samotného."

„Samotného by tě důra rozpáral na místě. Takto máš další možnost jít k jezeru."

„Rozpáraný jsi tu ty," odsekl jsem naštvaně, zdá se, že si neuvědomuje své ohrožení života.

„Rozpáraný a sešitý," upřesnil okamžitě. To si dělá prdel? Vážně? Koukal jsem na něj, jestli mu náhodou nepřeskočilo, a on zase čuměl na mě. A jak jsem tak nespustil zrak z jeho očí, které mě měly naprosto pod palcem, a on s kamenným výrazem protahoval tuto tichou a vážnou chvíli, nakonec to prostě přišlo. Vybouchl jsem. Smíchy. A on taky. Přestože se do jeho grimasy vkrádaly i údery bolesti.

A V'lak byl opět tím starých dědou, který nechápal myšlení dnešní mládeže.

Irhan brzo přinesla plátno, a jedním kouzelným uzlíkem jsem vytvořil něco, co poslouží účelu a už to nebude připomínat plátýnko na zahalení rozkroku.

„Dej to dolů. Nebo, vydrž," přisunul jsem se k němu blíže a opatrně sundával kus oblečení, usazené na nesprávném místě; a jako kdybych zacházel se skleněnou vázou - naváděl jsem jeho pokrčenou ruku do mého nového modelu závěsu. Celou dobu na mě koukal, úšklebek si držel na tváři, a já dělal vše možné, abych ho ignoroval, ať to bylo těžké jakkoliv. Nakonec jsem se ale nevyhnul tomu, abych se na něj nalepil, jelikož jsem se potřeboval dostat za jeho týl a cípy šátku uvázat. Cítil jsem horký dech, jak víří mojí košilí, jak se dostává přes len až na moji pokožku a kreslí divné tvary. A mé dlaně hladily jemňoučká vlákénka vlasů, jenž byla příliš krátká, příliš nová, aby se stala součástí jeho silného copu. A tak roztřepeně poletují do všech stran a pokouší se marně zastínit jeho zátylek, opálený a pevný, přecházející v mohutný zádový sval.

Dokončil jsem misi a stáhl se zpátky na svůj polštářek.

„To je už lepší," pohlédl na svůj nový módní doplněk.

„Chtěl jsem to Irhan říci už dříve, ale nebyla žádná šance."

„Anebo sis užíval, že jsem se jako náčelník takto ponižoval?" mrkl na mě, a jeho vybledlé rty se vyzývavě špulily.

„Hele, předtím jsi náčelníkem ještě nebyl!"

Ještě dlouhou chvíli se usmíval, přestože tento veselý výraz postupně blednul, až ho nenahradilo čiré soustředění a vážnost vůdce celé vesnice. Ano. Srandičky stranou. Tady jde o něco velkého.

„Ti důrové tu nemají co dělat," nakonec pronesl, jeho slova mířená na V'laka. Ten souhlasně přikývl.

„Ještě nikdy se nestalo, aby se zde přesunulo celé stádo."

„Buď je něco vyhnalo, nebo s nimi došlo ke kompromisu. Jedno je horší než druhé. Pokud je něco vyhnalo, znamená to, že čelíme ještě většímu nebezpečí. Pokud vytvořili s někým dohodu, tak je pak hrozba dvojnásobná," uvažoval Tula a volnou rukou se poškrábal na krku.

„Oni tu běžně nejsou?"

„Ne. Sídlí na severu, tam jsou vysoké skály, které je stíní a poskytují jim útočiště. Normálně mají co lovit. Celé skály jsou obsazeny hnízdy hirinů, nebo mohou ulovit nějakého škroka, a jen málokdy se stalo, že by sešli do doliny. Většinou pouzí jedinci nebo páry, za účelem páření, jinak ne. Naštěstí. Jak jsi viděl, jsou velice hbití a obratní, a je nás zapotřebí dva, abychom je zabili..."

Asi nemělo smysl ptát se, co ten hirin nebo škrok je. Budu věřit, že je to asi něco živého. U hirina bych si představoval nějaké racky nebo holuby, těch je habaděj, a škroky... Tady nemám odvahu představovat si nic. Mohl bych se zeptat, ale k čemu by to bylo, ha? Zabíjeli bychom čas tlacháním a stejně ty tvory neuvidím, tak proč tu někoho obtěžovat.

A taky se nehodlám spoléhat na Tulovy malůvky - kdo ví, jaký jeho umělecký talent vůbec je. Takže ne, díky.

„Jestli tu přišli jen kvůli rostlinám u Zrcadlového jezera, budiž. Můžeme jen doufat, že brzo odejdou zpět, avšak... Jestli tu jsou natrvalo, znamená to, že je vesnice v ohrožení."

„Jen těch důrů může být tolik, co nás!" znepokojeně předložil fakt V'lak. Ano. To by byl poté problém. Protože jestli je třeba dva na jednoho, jak pak mohou překonat tuto převahu?

„Ale tak... Není to jisté, ne?" pokoušel jsem se držet optimismu, jelikož důrové u jezera znamenalo „No way home". „Počkat, a ta... Ta spolupráce? Jakože jaká? S kým nebo co?"

Jak někdo může spolupracovat s profesionálním zabijákem, který se honí pouze za čerstvou krví?

„Je tu pár dalších kmenů, které v okolí žijí. Ale Gudirové, ti s námi měli vždy problém. Střílí na nás lukem pokaždé, když se během lovu přiblížíme k hranicím jejich území," už dle jeho tónu i výrazu bylo jasné, že je Tula nemá moc v lásce.

„Jo, a sami chodí do Farakhova lesa! Kolikrát jsme našli po nich stopy, nebo hroty jejich šípů, a další věci, když jsme byli na pochůzce!" přidal se k hromadné stížnosti i V'lak.

„Náčelník mi mnohdy říkal, že vztahy jsou křehké jako vrstva ledu. Že je mám opečovávat něžně, aby nepraskly, že to může mít velké následky. Ale nemohu tu jen sedět a nic nedělat..."

„Snad nechceš jít čelem tomu stádu těch tvorů! Nebo za těmi Gudiry?" divil jsem se a znepokojeně na něj koukal. Fakt není ve stavu ani na vykročení z boudy, natož na delší cesty. Naštěstí asi tohle zrovna na mysli neměl, protože jen s pošklebkem zavrtěl hlavou - v očích mu hravě zajiskřilo - než opět na vážno upřel pohled na V'laka.

„Najdi pár ušáků, řekni jim, jestli by nedali pozor na Zrcadlové jezero a okolí. Jsou chytří, nenápadní a rychlí. Budou našima očima a ušima, než zjistíme něco více."

„Ano, náčelníků!" V'lak ostře trhl hlavou v poklonu, natož se vzdálil a odešel. Ještě nějakou chvíli jsem držel pohled na dveřích, kde naposledy překryly pronikající paprsky slunce jeho velké mohutné tělo.

„Potřebujeme mít přehled nad tím, co se u Zrcadlového jezera děje..." mumlal pro sebe Tula, a na jeho pohledu bylo znát, že se zavrtal do svých myšlenek, a pokoušel se přijít na možné řešení tohoto kritického problému.

Nemůžete mě vinit za to, že mi věci dochází jednoduše pozdě, ale teprve až po Vlakově odchodu jsem se zpětně zamyslel nad slovy, která padla, nad frázemi a výrazy, jež byly použity, a nad vlastním důvodem jeho odchodu. A už jsem to opět přestával dávat. A zatímco Tula zamyšleně hleděl na rožek mého podsedáku, zkoumal preciznost zapletených vláken, byl znepokojen zbloudilou nitkou, která stářím polštáře odstávala a směřovala pryč; obrátil jsem se na něj a vyslovil otázku, která mě už dlouho svrběla na jazyku.

„Ušák je zvíře?"

„Mm, takové malé, ale s velkýma ušima," potvrdil bezmyšlenkovitě. Aha, ten zajíc s tortillami místo uší, už si pamatují. A tato odpověď mě ještě více utvrdila v teorii, kterou jsem si chtěl ověřit.

„Jak to, že dokážete mluvit se zvířaty?" nedokázal jsem odolat. Všechny indicie tomu nasvědčovaly. Ty skřehoty všech podivných zvukových forem jak z úst lidí, tak těch tvorů. Vždy mě to zajímalo, a prostě myslím, že přišel čas odpovědět na tuto otázku.

Tula se konečně probudil ze svého transu a podiveně na mě vzhlédl. V očích mu zajiskřilo pobavení a to odválo stres pryč.

„Máme všejazyk," odvětil snadno a rychle. „Vy snad ne? Ukaž."

„Co?" nechápal jsem, co mám ukázat. Prostředníčka? Nebo hůře - svého pinďoura? Já myslel, že z „toho" období jsme již vyrostli!

„Ukaž jazyk."

Uuuf... I tak ze mě vypadlo zmatené: „Eh?"

„Vyplázni jej na mě."

„Nebudu na tebe vyplazovat jazyk," ne, to rozhodně ne. Pokoušel jsem se nevyjadřovat svojí mimikou, že ho považuji za debila, ale jsem si jist, že právě tohle pochopil.

A tak jen pokročil rameny a chtěl tuto záležitost nechat jít. Byl jsem to já, kdo ji vytáhl, co se do toho má vrtat on a vnucovat mi nějaké hlubší vysvětlení, že?

„Hej, hej! Zadrž. Tak jo. Tady," a s ponížením a velice ošklivým zvukem jsem jak malé dítě na něj udělal: „Blééé!"

Tula zašpulil rty, když si jej prohlížel, a to hned z různých stran, jak vázu na aukci. Co na něj může být zajímavého? Na zarudlém jazyku, pokrytém krémovou vrstvou plaku, představující sídliště bakterií obývajících mou hubu?

„Hm, ne. Nemáš ho. Zajímavé."

Jak kruci dokáže rozpoznat z mýho jazyku, jestli umím mluvit se zvířaty nebo ne?

„No dobře. Dejme tomu, že mluvit umíš. Ale jak jim můžeš rozumět?"

„To je stejné, jak rozumím tobě." Právě mě přirovnal ke zvířatům?

„Ale já ti taky rozumím. Mám tedy alespoň všeuši, když už?"

„A proč bys mi neměl rozumět? Jsme lidé, ne? Mluvíme lidskou řečí."

Zíral jsem na něj s otevřenou pusou, jestli to myslí vážně, nebo si dělá srandu. A s každou sekundou mi docházelo, že to vážně bere opravdu vážně. Nejvážněji. Kam jsem se to kruci dostal?

„U nás je spoustu jazyků, v závislosti na tom, kde zrovna člověk je. Potom si ani lidé navzájem nerozumí. A tak musíme vynakládat spoustu času, abychom se naučili alespoň jeden další," kdybych měl všejazyk, nemusel bych se srát s anglinou a ruský servery by pro mě neznamenaly hlavolam!

„Vy si navzájem nerozumíte?"

„Záleží na zemi, ve které se zrovna nacházíš," upřesnil jsem, ačkoliv je fakt, že mnohdy si nerozumí ani lidi, kteří mluví stejným jazykem. A že normálně se domluvit je čím dál těžší.

„Ale když teda umíte mluvit se všemi, proč jsou ti důrové tak zlí?"

„Jsou sobečtí, žádostiví a věčně hladoví. A není to tak, že bychom je chtěli hned všechny zabít, to je nemyslitelné, jen... Domluva s nimi úplně není. Zkoušel jsem to, i můj otec a... Nezdá se, že by toužili po nějaké dohodě. Jsou silní, proč by nás měli poslouchat?"

„Takže je vysoce pravděpodobné, že oni a ten kmen, co vás nemusí..."

„Něco si navzájem slíbili, a tak to je."

„To jsou svině!"

„...co je svině?" nakonec Tula nedokázal udržet otázku, stejně jako předtím já. Hehe. No co, měl bych mu to nějak vysvětlit, že?

„To jsou smradlavá, tlustá zvířata, která sežerou vše, i co už dávno není k jídlu."

„Aha... A vole?"

To už jsem se nedokázal tvářit vážně, ještě k tomu tváří v tvář jeho nevinnému zvědavému výrazu, jako dítěti, kterému je vysvětlováno, jak funguje internet, nebo se vyrábí zmrzlina, nebo ehm ehm... Jednoduše byl najednou tak prosťoučký, na to, že to je velký náčelník celé vesnice.

Jenže co. Snad mě za to nezavře nějak do díry. Nahlas jsem se před ním rozesmál, a řehonil jsem se ještě dlouho, a bylo mi jedno, jak moc k němu jsem či nejsem ohleduplný. No co. Už jen to, že mám na sobě sukni, jsem považoval za vtip. Tak si ten vtip pěkně užiju!

„Hej, znamená to něco jako... Úd nebo tak?"

No to si děláš prdel! Rozesmál jsem se ještě více, obzvlášť jak naprosto vedle byl - ale že ho to vůbec napadlo!

„To bych ti pak říkal kokote nebo čůráku, ne vole," vysoukal jsem ze sebe a jen byl rád, že to nejsem já sešitý, jinak bych si zpřetrhl všechny stehy.

„Je to... Je to samec... samec od krávy... A ty nic nedělají, jen žvýkají trávu a jsou tak trochu blbí, takže... Jo, a ještě je kastrovaný... Jakože... No, má to dole useklý," smích mě ne a ne opustit, ale musel jsem něco říct, jelikož Tula se nezdál moc trpělivý. Obzvlášť, když tušil, že je teď důvodem mé zábavy, aniž by to bylo jeho záměrem.

A nyní se zdál úplně znechucený. Ohrnul nade mnou nosem a sekl hlavou na bok.

„Já... Já nejsem kastrovaný. Já tam dole všechno mám, a v pořádku. Takže!"

„Vždyť jo, já nic -"

„Tak mi už neříkej vole!"

„Dobrá!" zvedl jsem dlaně v gestu „vzdávám se".

„Ještě by někdo něco špatně pochopil, a -"

A kdo by to měl špatně pochopit? Tady žádné voly nemají, tak co? I Tula si to hned uvědomil, ale jeho hrdost a pýcha mu bránila ve sklopení hlavy a přiznání chyby, a místo toho mi nadále s blesky v očích vyčítal můj nestoudný jazyk.