Už pátý den jsem vysedával u jezera. Moc šancí na rozsáhlejší procházky jsem ani neměl. Nejen kvůli tomu, že jsem měl nějaký pud sebezáchovy a netoužil se zrovna nechat zabít v lesích, hladem a žízní, s vědomím, že mě – posla smrti – nikdo hledat nebude. Ale také protože...

Koukl jsem na svá obvázaná chodidla vsunutá do provázkových sandálů, jejichž tenké kožené řemínky mě těsně objímaly a někde i nepříjemně tlačily – no, co říci, Air Maxy to zrovna nebyly. Irhan si druhý den všimla, že: Aha! Někdo tu nemůže pořádně došlápnou! Vlastně vůbec chodit! Ale kromě zázračných lístečků jsem od ní nic nechtěl. Co bych mohl chtít.

Dokázal jsem dojít alespoň na pláž. Tady byla voda normální, ne tak zrcadlová. Čistá jako sklo, jak právě napuštěná z hor, naprosto nezvyklá.

Až mi to vše přišlo jako sen. Jo. Pořád jsem myslel jen na to, že je to možná opravdu vše sen. Ale když už uplynulo tolik dní, a nic se neměnilo... A já tak strašně moc chtěl, aby to byl sen, že... Slunce zapadalo a já tady stále depkařím. Každý má svůj hrneček trpělivosti a zvladatelnosti, že, i já. A ten můj měl kapacitu pěti dnů. První kapka přetekla přes okraj. Rychle jsem si ji setřel a rozptýlil se čmáráním neurčitých tvarů do písku, psaním všech vět o trojúhelníku, tangensy a cotangensy a všechny další blbosti, které mi vyskakovaly v hlavě a byly dostatečně velké, že zastínily ty trable v pozadí.

Ani jsem ještě neviděl Tulu. Podle všeho dva dny nato spal, a po probuzení se venku moc nezdržoval. Ale Irhan byla nadšená z mé inovace, úplně jí zářily oči nadšením, že se jim podařilo Tulu dát takto doslova dohromady.

Přejel jsem prsty po strupech na mých lýtkách, zrovna byly v té nepříjemné fázi neustálého svědění. Měl jsem sto chutí si to všechno strhnout dolů a na ty litry krve, které by se mi z toho opět řinuly ven, bych se mohl vysrat!

Ach jo, co tu ještě dělám.

Promnul jsem si obličej, protože hele – fakt jsem netušil, co tu zatraceně dělám.

Uslyšel jsem mumlání hlasu vpovzdálí. Jeden z nich byl tuším zrovna Irhan, avšak ten druhý byl tak tichý, až se mohlo zdát, že ta starší žena trpí samomluvou.

Jenže netrpěla. A brzo nato se do písku opodál zabořila dvojice sandálů a já uslyšel ten povědomý hlas.

„Co tady děláš?"

„Jo, to bych taky rád věděl," odsekl jsem, neměl ani tu soudnost na něj pohlédnout. To on si začal. Vyštěkl něco tak nepříjemným hlasem, že jsem se rozhodně nepokoušel hrát na dobráčka hodnou dušičku. Ne!

„Proč nejsi –"

„A proč bych měl? Tebe by bavilo být zavřený furt uvnitř? Ha?" koukl jsem na něj, ale moc dlouho to nevydržel. Jak stál, a k tomu za mnou, můj krk se tak vytáčel, až jsem si málem zlomil vaz.

„Neměl by ses potulovat," zavelel tvrdým hlasem, zranění nezranění. Ou, počkat, vážně má na sobě ten závěs ze spodního prádla? Proto se Irhan tvářila vždy poněkud zdráhavě, když jsem se jí ptal na Tulovu kondici. Zdá se, že měla za sebou nějaké trauma. Asi už chápu, jaké a proč. A kolik úsilí ji muselo stát, aby Tulu do toho závěsu narvala.

„Co, bojíš se, že uteču? Máš štěstí. Nemohu. Ačkoliv chci, až mě svrbí nohy!" a schválně jsem jednou nožkou vykopl do nebe, aby si povšiml, jak připomíná zavinutou mumii.

„To se jen opovaž!" prudce sklouzl k zemi, koleny se zanořil do písku a rukou uchytil mé rameno, aby si mohl hrát na strašného bad-ass manipulátora. Odstrčil jsem ji z mého těla pryč.

„Ty mi nemáš co rozkazovat. Nejsi náčelník," nadzvedl jsem obočí, snad mi konečně dá pokoj. Ale bohužel, s tímto jsem se přepočítal. Tak trochu jsem drncl do citlivé struny.

„Jakým právem o něm můžeš hovořit!"

„Jako každý svobodný člověk žijící v demokratické zemi. Smiř se s tím, vole!" Má nadávka na samce od krávy bohužel nedopadla na úrodnou půdu. Nebo bych měl říct naštěstí? Trochu mu cuklo obočí, zprvu mu to nedošlo, ale po větším polemizování začínal tušit, co tím chtěl básník říci.

„Nedovolím ti nikoho urážet. Ani náčelníka, ani mě!" jeho ruka mi opět stiskla rameno, aby se mnou mohl zatřást, a jeho úchyt byl tak pevný, že jsem cítil jeho prsty až na mých kostech.

„Ups, stalo se. A co teď? Co mi uděláš, ha?" rozmáchl jsem se rukama, nohy mě svědily. A to nebylo ani strupy, ani žádními parazity, kteří by se mi do ran mohli dostat. Nejradši bych ho odkopl pryč.

„Danny!"

„Vykašleš se na pravidla a necháš mě konečně jít?"

„Abys pak zase volal o pomoc? Nestačilo ti to, co se stalo?"

„Já o pomoc nevolal! Tys za mnou přišel!"

„A nejradši bych tě tam nechal! Nebylo by –"

„Tak proč jsi to neudělal? Co na tom sejde? Co na tom sejde teď? Všichni budou určitě rádi, když jejich posel smrti zmizí z vesnice, ne? Tak proč mě nenecháš jít, ha?"

„Když chceš, tak dobrá," utrousil chladně a již se vyšvihl na nohy a tahal mě za límec košile.

„Hej, já dokážu jít sám, nemusíš se mnou tak házet!" protestoval jsem, jelikož si mě nechal na tom kraťoučkém vodítku, i když jsme ušli už několik kroků.

„Tak jdi, šup, honem! Utíkej si, nikdo tě tu nedrží!"

„Taky že jdu! Ani jsem tu nechtěl v první řadě být. Víš, nejsme zas tak odlišní. Všichni nenávidí stejně!" po mém dramatickém završení celé scény jsem zrychlil v chůzi, písek zatím příjemně tlumil mé unáhlené kroky směrem k lesu. Ten idiot se spodky na ruce mě jen nasraně sledoval, úplně jsem mu viděl na očích, že by nejraději kopl do mých zad, ať mě v mém úprku ještě popožene.

Teď už jsem definitivně slzel. Kruci. Naposledy jsem takto brečel když... No, byl jsem na tom podobně mizerně. Taky na sklonku smrti. Jenom na sklonku sociální smrti. Nyní je to smrt fyzická.

Ale pokud se dostanu k Zrcadlovému jezeru, tak třeba... Třeba by to šlo, vrátit se zpět, hm?

Jen se nesmím vzdát. A nesmím zabloudit. Což bude trochu komplikované. Už jsem byl téměř u lesů. Cítil jsem na sobě pohled nejen Tuly, ale i dalších vesničanů, kteří vykukovali z okna nebo se vraceli z lovu. V prázdných výrazech se odrážela úleva. Ano, ještě aby ne. Ten, kdo jim nepřímo zabil náčelníka, jde konečně pryč.

„Tulo!" řvala Irhan, ale nikým to ani nehnulo. Ani mnou. Já měl, stejně jako on, pevně stanovený cíl, kterého jsem chtěl dosáhnout. Živý nejlépe.

Na to, že slunce téměř zapadlo, nezdálo se, že by měla nastat tma. Měl bych toho využít a ujít co nejvíce. Abych našel alespoň nějaký přístřešek z listí, až nastane noc. A zítra snad... Snad někam dojdu. Pokud mě v noci nic nesežere.

Ale to světlo začínalo být nějak příliš intenzivní. Myslím tím, že ty listy stromů a keřů přede mnou náhle chytaly zlatou barvu, podobně jako podzimní listí javoru zalité září prvních slunečních paprsků dne. Písek se náhle leskl a třpytil jak čiré zlato. A než jsem se nadál, najednou něco padalo z nebe, jakési třpytky či co. Rovnou mohli vystřelit zlaté konfety na oslavu mého odchodu!

Přesto jsem se zastavil. Nebyl jsem jediný, komu to přišlo divné. Za mnou mumlání utichlo a nahradil ho zvuk skupinového údivu.

Jenže než jsem se stihl otočit, už před mýma očima švihlo několik zlatých provázků, následované přistáním... Tohle je ten Anharab? Dal si teda na čas!

Dopadl na své nohy, jež byly až po drápy pokryté zlatavým peřím. Velikostí se mohl rovnat dospělému člověku, a to jsem do toho nezahrnul jeho ocas! Ten vydal za další dvě délky! Dlouhá zlatá brka, která se rozšiřovala směrem k jejich konci, protkána zlatými chapadly, vypadající jako stužky doprovázející kytici pampelišek. Občas vykukující barva plamene, nacházející se především na spodních peříčcích. Vypadal krásně, honosně, jako nějaký pták Ohnivák. Vzhledem k tělu drobnou hlavu zdobila korunka z peří a stejných zlatavých provázků, kroutily se mu v lokny a padaly až na jeho krk. A ty jeho oči, ohnivé, hrající všemi teplými odstíny domácího krbu, jež nespustil z mé tváře.

Ups.

Další, kdo si mě chce podat?

Ustoupil jsem o krok dozadu.

„Hodný ptáček," zakoktal jsem při pohledu na jeho majestátnost a fakt, že si mě rozhodl vzít na paškál. A prý kdo je tu posel smrti. Hlavně, že ten jejich Anharab je úúúúplně nevinný.

„Už... Už tu na tebe čekají. Jdi za nimi, šup..." koktal jsem nadále pisklavým hláskem. „Nekloveš, že?"

Pták Ohnivák náhle prudce roztáhl křídla. Jako kdyby tento pohyb až zapálil samotný vzduch, který začal nebezpečně jiskřit, a ty jiskry nemizely! Ty se pohybovaly, a to směrem ke mně!

Udělal jsem další krůček dozadu, chtěl zdrhnout pryč. Je mi jedno kam, jen se vyhnout tomuto vzdušného zkratu.

Avšak ty jiskry byly jaksi zvláštní, mihotavé. Jejich dráha nebyla přímá, kmitaly nahoru dolů, dokonce i intenzita jejich záření se neustále vychylovala z optima. A když jsem se na ně zaměřil více, došlo mi, proč tomu tak je.

Jaképak jiskry. To byly stovky drobných zlatých motýlků, menších než nehet, než zrnko pohanky. Letěli ke mně a usedali na má ramena, jako bych byl pro ně nějakou kytkou, asi s obzvlášť sladkým nektarem – jinak si nedokážu vysvětlit, proč se ke mně tak hnali.

A co byly ty emoce, které ve mně vyvolávali. Proč najednou vytahovali z mého nitra vše, co jsem dosud udupával, co jsem potlačoval, definitivně pohřbil a nenechal ani náhrobní kámen. Proč se mi slzy o to více řinuly z očí, ale tentokrát to nebyly slzy hněvu, ale... Radosti.

Byl jsem naprosto ohromen. Jako by se zastavil čas. Ani jsem si nevšiml, že pták dávno vzlétl do vzduchu a vystřídal své místo, tentokrát však posadil své ohromné tělo před Tulou. S roztaženými křídly, která mohla mít rozpětí přes tři a půl metru, sklonil svoji hlavu k zemi a zobákem se dotkl písku. Podobní motýlci, jako ti usazení na mých ramenech, se rozlétli kolem dokola, než se uskupili na Tulově hrudi a zformovali zlatý náhrdelník.

Nemusel jsem být jedním z nich, abych pochopil, co tím Ohnivák chtěl říci.

Nový náčelník je zvolen.

Jako, to je hezký. To je moc hezký. Alespoň zdejší lid nebude chodit bezduše jako kopa zombie, alespoň nebudou čekat na něco, co se mohlo stát kdo ví kdy; s pevnou rukou a jistým hlasem se jim prostě povede lépe. Na to jsou zvyklí, to je jejich svět. Takže jo, přál jsem jim to, ať už bude náčelník kdokoliv.

Jenže to neřeší moji situaci. Celá ta motýlková záležitost jaksi vymetla můj vztek pryč z domu a chuť zanořit se do lesa, obzvlášť v podvečeru, tak veliká již nebyla. Tedy, za Zrcadlovým jezerem se pořád chci hnát, ale jak se říká – vyčkej času, jako husa klasu. Ne, to zní, jako kdybych byl husou. Trpělivost přináší růže? To zas ze mě dělá urážlivou ženušku, která v trucu vyčkává, až její manželek skloní hlavu a donese jí omluvnou kytici. To je jedno. Dneska prostě nikam nepůjdu. Ale Tulovi taky nebudu lézt do prdele, na to ať zapomene.

A tak jsem využil chvíle chaosu, v němž každý po odletu ptáka Ohniváka Tulovi vroucně gratuloval. Setřepal jsem ty motýlky z mého oblečení a ty se rázem proměnili v prach, jako kdyby to ani nebyli živé bytosti. Ta magičnost tohoto okamžiku mě na okamžik zbavila dechu a donutila čumět s otevřenou hubou. Teprve pak jsem se sebral a zalezl k sobě, v duchu plánoval, co všechno si mám zabalit na cestu zpět k jezeru.

Už jsem skoro spal. Byl jsem jen ždibeček od říše snů, tak strašně malinko, ale někdo zpřetrhl tu tenkou nit spojující realitu a podvědomí a perfektně mě nechal spadnout na zadek skutečnosti.

Kterej –!

Instinktivně jsem lapl na bok, doufal, že vylovím mobil a zkontroluji čas. Pak mi však došlo, že mobil je hezky schovaný, protože, přestože je suchý a překvapivě i funkční, tady mi je naprosto k hovnu. Žádná wifi, žádná mobilní síť. Definitivní důkaz, že se vyskytuji ve světě bez satelitů a bohužel i elektřiny, kterou bych si mašinku mohl donabít. Nic z toho. Když jsem párkrát plácl po chladné a zaprášené zemi, vrátil jsem se k sobě – to, o co se zkouším, je marný boj.

A tak jsem mohl jen zívnout, promnout si oči a otráveně zavolat, ať ten narušitel vstoupí dovnitř. Chci si posvítit na toho kazisvěta!

Ah...

Mé plány si to s ním vyřídit jako chlap s chlapem náhle padly. Jak by se na mě vesnice dívala pak, kdybych jim vyřídil nového náčelníka?

A co, stejně mě zítra neuvidí! Jdu si prokřupat klouby, můžeme začít!

„Co chceš?" vyštěkl jsem a nepřátelsky zkřížil ruce.

„Chci... Ach," povzdychl si a protočil očima, očividně se mu do toho, co chce provést, také úplně nechtělo. Tak když nechce, tak proč se nutí! Dveře jsou za ním, stačí se otočit a bye!

„Je to tak urgentní, že mě musíš kvůli tomu budit uprostřed noci?" zuřil jsem, a to se promítalo i do mých nádechů. Funěl jsem jak prase.

„Spal si?"

„Né vole. Koukal na hvězdy!" Opravdu mluvím s inteligentní bytostí?

Tula na mě nepřátelsky hleděl, na jeho oči vrhalo stín jeho obočí. Neviděl jsem téměř nic, jen jiskřičky odrážející se od lesklého povrchu očních bulev. Připomínal mi Terminátora. A nejen vzhledově.

„Tak se koukej dál!" prudce se otočil a chtěl jít ven. To jsem ho urazil? Já? Neměl bych být sakra uražený já? Co to kruci je? Co to má znamenat?

„Ježíš, tak vysyp to, proč jsi přišel, když už jsi mě kvůli tomu vzbudil!"

Tula se zastavil v půlce kroku, ale jen se po mně periferně poohlédl.

„Myslíš, že teďka usnu? Už jsi to nakousl, tak to dojez. Jídlo se na talíři nenechává. Co by za to daly děti v Africe?"

„Já nic nenakousl," odsekl ukřivděně, jako kdybych ho nařkl z uždibování těsta koláče.

„Prostě, cos chtěl?" přešlápl jsem si na druhou nohu, protože mě začínala bolet, nejen od zranění. Tula se zatím s obřím váháním nakonec otočil zpátky čelem ke mně.

„Byl jsem zvolen novým náčelníkem, takže mohu nyní zařídit, abys byl dopraven k Zrcadlovému jezeru," načal a měl možnost být svědkem, jak mé ospalé a mrtvolné oči náhle nabyly jiskry života, štěstí a radosti; a více připomínaly oči dítěte v hračkářství než týpka, který má maturovat.

„To jako vážně?!" téměř jsem poskakoval radostí.

„Ale ne hned."

A radost byla nemilosrdně zabita.

„Cože? A proč?"

„Viděl jsi... Anharab ti v tom zabránil. Vyvolil si tě. Sice nevím proč, ale jasně dal najevo, že musíš zůstat ve vesnici," jemu očividně má přítomnost taky nebyla úplně k chuti.

„No to tedy v žádném případě. Nehodlám tu být a nadále se nabízet jako terč pro nějaké poznámky. Zítra ráno odejdu. Definitivně."

„To nemůžeš."

„A ty mi nemůžeš rozkazovat, co můžu a nemůžu!"

„Můžu! Jsem náčelník! A ty –"

„Nejsem jedním z vás! Mám České občanství, na mě tvý rozkazy neplatí!"

„Danny!"

„Tulo!"

Pokřikovali jsme na sebe jak sousedky ve Slunci, senu a pár facek. Jen ten nábytek nelítal. Zatím. Ale už jsem měl chuť po něčem chňapnout a vyzkoušet, jak moc tu platí Newtonův gravitační zákon. Jestli je zde gravitační zrychlení stejné, nebo se liší...

„Já tu zůstat nemůžu! Nechci! Já tu nepatřím, kruci, to nechápeš? No jo, ty jsi jejich nový mazlík, všichni ti budou nosit jídlo ke dveřím, ale já? Musím chodit v tomto kousavým oblečení, už pět dní abstinuju od internetu a her, mám zanedlouho odmaturovat! Jídlo je tu jen samá pohanka a rýže, ve vodě je cítit moč, není tu pořádný záchod ani vana! Ty tu máš celou rodinu, sakra, celá vesnice je tvoje rodina, ale já? Mí přátelé? Rodiče? Ségra? Co si asi myslí? Jaký asi strach musí mít? Uvědomuješ si to? Mně je u prdele váš pták, vaše záležitosti já... Já jen chci domů!"

Můj proslov byl završen s velice hanebným koncem. Ach jo. Ztracená slzička, co se mi vervala do očí. Tak nic, jen další fail. A že těch jsem v životě měl...

Musel jsem se uklidnit. To je dobrý plán. Opakované nádechy však nebyly tak účinné, jak jsem mu nadále čelil tváří v tvář. Až naprosté otočení ke zdi mi dalo jakýsi pocit uzavřenosti a útulnosti. Jen já a zeď. Ano. Nejlepší kombinace.

„Omlouvám se."

Huh?

„Neměl... Neměl jsem se k tobě takto chovat."

„Co ti mám co poroučet do tvého chování, ha?" Takže ať si ty kecy strčí někam.

„Ale mýlíš se." Aha, typická manipulátorská hra. Nejprve omluva, pak poučka. To mám prokouknutý, to na mě nepůsobí.

„Vesnice je možná mojí rodinou, ale... Jinak nikoho nemám." Tak si založ Tinder, šmarjá!

„Matku si jen matně pamatuji, a otec... Před šesti dny zemřel."

„To je mi líto," vystřelil jsem automaticky, než mi vlastně došlo, že šest ní... Dnešek mínus šest dní... Aha! A taky do prdele...

„Neuvědomil jsem si, jak se můžeš cítit. Myslel jsem jen na otce a že ty..."

„Jak jsem se asi mohl cítit, řekni mi?" nekontrolovatelně jsem vyjel, přestože jsem na okamžik k němu cítil empatii a lítost. No jo, ale kdo pak bude cítit lítost ke mně? „Neznámé prostředí, neznámí lidé, a jediné, co slyším, je Sat'huta, kam se podívám! Myslíš, že si to užívám?"

„A co já? Celý ten den, ten večer... Kdybys neběžel do těch lesů, můj otec by –"

„Stalo se! A co teď s tím? Co mám dělat? Oko za oko, zub za zub? Hm? Víš ty co? Raději mě nechej. Zítra ráno mě už neuvidíš."

„Danny –"

„Vypadni!" zavrčel jsem a v případě, že by byl slepý, tak jsem mu i ukázal prstem na východ. Chvíli na mě rozhněvaně koukal, což já taky, stačilo by na naše oční spojení napojit voltmetr a žárovku a rozsvítili bychom celý pokoj. Nakonec se ale sebral. Mlčky se otočil a odešel, nasupený, stejně jako já, a s chutí do něčeho praštit. Nebo tu chuť jsem měl jen já. Netuším. Ale jedna věc byla jasná – po tomto jsem fakt už na tuty nemohl usnout.