Tula byl mladý náčelník, mladý a impulzivní, vášnivý a ovládaný emocemi. Vždyť v jeho věku by taky měl pomýšlet na maturitu, pokud ji neměl za sebou, měl by drtit učebnice a k tomu chlastat pivo! Měl by si užívat života, válet se v posteli s přítelkyní a přijít až na druhou hodinu! Nebo se vymlouvat na nácvik basketu, ve kterém by rozhodně exceloval! Měl by se také po tréninku s někým porvat, jednou za čas, hlavně, jak se bude blížit zápas. Ale kromě trochu krve v hubě a pár modřin by z bitek vyšel skvěle.

Jo, takto by to asi vypadalo. Samozřejmě by byl můj nejlepší kámoš, sorry Máro, Luku a Stando, ale jako, oproti němu nestojíte ani šanci!

Jenže jiný kraj, jiný mrav. A tak je Tulova divokost přiškrcena zodpovědností titulu náčelníka, na druhou stranu se mohl dostatečně dovyvádět po čas jeho dospívání, jelikož mu žádní rodiče nestáli za zadkem, neukazovali na hodinky, nemávali před ním s prázdnou peněženkou nebo archem se známkami.

Zajímalo by mě, jak dospíval. Jestli to měl těžší, nebo lehčí, volnější... Jestli se tu řeší podobné věci, jako u nás. Alá co kdo napsal na fb, kdo sleduje koho na instáču, kdo komu olajkoval fotky... Dost tak, že je člověk pod drobnohledem rodičů, učitelů a kámošů. Ale nyní, jako kdyby byl můj každý prd zaznamenán na sociální sítě a dověděl se o něm i samotný prezident při obědovém projíždění netu.

Naštěstí, lajkovat fotky kámošů je normální, ne? Ale i tak jsem raději všechen kontakt utnul, a to dost razantně, nechal se dobrovolně ignorovat, a nato jsem nastoupil na střední. Pohřbil jsem část svého já, a ještě chvíli jsem ho pohřbíval i na střední, jen abych se nestal tím, na koho svítí reflektory pomluv.

A tak jsem dělal spoustu činností, které potvrdily, že jsem jako každý jiný; že jsem ten hustý týpek, co umí na kole; že patřím mezi top 3 fotbalových hráčů v naší třídě; a že s holkama chodit nemůžu, protože žádnou mi doteď neschválila ségra - a přes to nejede vlak.

A život šel... Nějak.

A Tulův také. Ale na rozdíl ode mě, od spoustu mých kámošů, nebo jen známých; on během života nabyl zodpovědnosti, autority, stal se vůdcem, jaký má být. Nebyl chlapcem, co myslel jen na šprýmy, nebyl ani starcem, co zapomněl, co je to zábava. Měl od všeho trochu, tak akorát, vyváženě. Nemám ponětí, jestli ten pták při výběru někomu nadržoval, schválně vybral synka minulého vůdce, nebo se třeba nechal okouzlit Tulovými rameny. Každopádně, vybral správně. A Tula se toho úkolu zhostil velice dobře, přestože se hned na počátku jeho vladaření setkal s jistými komplikacemi.

Vycházel ze svých úvah, kdy podezíral severní kmen. Ale nebyl zbrklý, neozbrojil celou vesnici a neutíkal nakopat někomu zadky.

Ne.

Vzal s sebou pár mužů a vydal se na hranice, doufal ve společnou řeč, ve vyříkání si starých neduhů, v kompromis mezi nimi a námi...

Počkat, námi? Blbost. Mezi nimi a nimi.

Ale neúspěšně. Přestože jasně stanovil svůj cíl, vyslal nějaké zvířátko jako předvoj, i tak ti lidé jen nastavili holou prdel a tu pak celá výprava viděla ještě celou cestu zpět.

Seděl jsem zrovna na té menší pláži a vrtal prsty do písku. Potřeboval jsem si oddechnout, ještě před pár minutami jsem lítal sem a tam a kopal do nafouknutého žaludku šalfy a předstíral, že se jedná o kopačák. Celá ta věc se Sat'hutou s Tulovou pomocí pomalu vyšuměla - naštěstí, jinak bych se tu zbláznil nudou, jako těch zasraných pět dní předtím, než jsme se vydali na výpravu. No a jakmile mi žádné předsudky nestály v cestě, mohl jsem se pustit do poučování zdejší komunity o klasice, která jim nesmí utéct.

Filmy jsem jim sice nepouštěl, ale zato převyprávět pár kousků, jako je třeba Mumie nebo Ledové království, v tom mi nic nebránilo. Zdá se, že tady sněhu nikdy nepadla ani vločka, a tak abych své posluchače udržel optimistické, vytáhl jsem z kartotéky Kokosy na sněhu a okamžitě jim nadějí zajiskřila očka! Pak jsem je naučil pár her. Kromě fotbalu také florbal nebo házenou, a když se jednou objevilo dítko s palicí v ruce, okamžitě jsem popadl ten divný ořech připomínající menší kokos, a odpálil s ním homerun.

Tula se občas přišel mrknout, sám hrát však neměl. Velký zákaz mu zdobil čelo a bylo jen na nás, abychom na našeho velkého vůdce dohlíželi.

„Kam se tak hrneš? S tou rukou budeš akorát přítěž, stáhneš celý tým s sebou dolů!" přichomýtl jsem s k němu s jakože lítostivým obličejem, ale široký úsměv deroucí se na povrch mě prozradil.

„Chci to zkusit a posoudit, jestli je to bezpečné pro naše děti," odvětil s kamenným výrazem, ruku nadále držel v šátku.

„Hohou, tady se někdo snaží působit strašně dospěle a důležitě!" šťouchl jsem do něj, do té nezraněné ruky, a krátce se zasmál. „Klid, u nás to hrají děcka, co se sotva naučila chodit. Každé dítě si přeje být profi hráč a vydělávat hrami obří peníze."

„Vydělávat hrami?" zaujalo Tulu.

„Jo. Každá země má svůj tým, dokonce každé město nebo vesnice. A ti hrají proti sobě, a státy proti sobě pořádají turnaje, no je to něco velkého a neskutečného."

Tula tehdy naslouchal, ostatně jako pokaždé, když jsem jen tak nadhodil nějakou tu raritu z našeho vyspělého světa. Jeho obličej byl nehybný, a prameny vlasů z vysokého copu mu občas objaly tvář a zašimraly na nosu. Zpod kožené vestičky mu vykukovala svalnatá ramena i balík svalů, která stála za jeho obratností i schopností lovu. Na ten obrázek jsem si tak nějak pomalu zvykl.

Zrovna nyní se opět usadil vedle mě, obvaz z jeho paže už zmizel - ačkoliv rány ještě nebyly plně zahojené. I tak nadále nechal ruku odpočívat v závěsu, a svojí druhou volnou rukou se opřel vzad. Mlčky koukal, co to dělám.

„Jak to vypadá s důry?" načal jsem, zatímco jsem napsal větu sus a pokoušel se vymyslet si nějaký příklad. Kdyby mí učitelé viděli, jak se poctivě snažím, i když... Kdo ví, jestli to stihnu domů.

„Více jak polovina se už vrátila zpět na sever, ale stále jich tam několik desítek zůstalo."

„Jo, to mi něco připomíná. Víš, u nás nastala dost podobná situace. Vždy přijde nějaké vojsko, třeba komouši, ukážou celou vojenskou parádu, a pak část odejde, část zůstane, aby nadále připomínala ten teror, tiše vyhrožovala a držela obyvatelstvo poslušné."

„Komouši? To jsou také nějací tvorové?" Tula si dával dohromady pojem vojsko, komouši a napasovával to na jejich důry a co to dělají za skopičárny.

„Kéž by..." vydechl jsem. Co bylo, bylo, a co je, to si můžeme jen cenit.

„Lidé?"

„Hm," potvrdil jsem pokýváním hlavou. „U nás je celkem běžné, že se lidé furt perou, válčí mezi sebou, klasika. A když ne u nás, někde na zemi určitě."

„Ale jak... Jak mohou?"

„Tak si třeba představ, že ti Gudirové mají opravdu nečestné myšlenky. Že chtějí vaše pole. A vy je jim odmítnete dát. Co se asi stane?" otočil jsem se plně na něj a nohy zkřížil do tureckého sedu. Chtěl jsem na něj mít lepší výhled, abych byl schopný analyzovat, co si asi myslí, a zachytit i jeho pouhé náznaky nějakých myšlenek předtím, než je sám zavrhne a pohřbí.

„Vlastně to se právě děje. Co myslíš? Jak tohle bude pokračovat? Myslíš, že se najednou vzdají, teďka, když mají důry na své straně?"

„Můj otec by -"

„Tvůj otec tu bohužel není. A možná ano, nakonec by byl zahnán do kouta a musel by svolit k razantním řešením. Jako, nechci do tebe tlačit a říkat, že boj je nevyhnutelný, ale prozraď mi. Jak tohle chceš vyřešit? Protože na tom závisí tvá vesnice, tví lidé. ...I já," dodal jsem, jelikož jestli nějak nedonutí ty důry pohnout zadkem a zdrhnout pryč, jsem totálně v háji a domů se nikdy nedostanu!

„Chci ještě jednou Gudiry navštívit. Potřebuji si promluvit s jejich návštěvníkem. A budu se snažit i nadále, dokud se mi to nezadaří. A pak... Chci zjistit, co po nás požaduje. Co potřebuje. Naše území je rozsáhlé, a tam daleko za poli se nachází několik Teh rozlehlých luk, které nevyužíváme. Kdyby chtěli, můžeme směnit části našeho území. Pokud nechtějí směnit, mohou si jej odkoupit."

„Mají pod palcem důry. Co myslíš. Budou chtít směňovat nebo obchodovat?" zvedl jsem obočí, v jeho plánu byl razantní nedostatek. A možná to bylo tím, že jsou jejich lidé jednoduše tak izolovaní a nezvyklí řešit větší konflikty. Nenapadlo by je, že je možné vzít do rukou luky a šípy a uspořádat tažení.

„Ale domluva s důry nebude jen tak. Určitě je zde nějaká cena, a tu musí zase zaplatit oni. Měli by být rádi, že z toho vyklouznou tak dobře," namítl Tula a změnil svoji polosedící pololežící polohu tak, aby i on seděl s překříženýma nohama a mohl na mě hledět zblízka. A já na něj. Přímo do jeho tmavých, čokoládových očí. Super...

Trochu jsem se zaklonil a ruce složil na hruď.

„Tak budeš muset riskovat a hrát o čas. Snažit se, dokud se k tobě neozvou, ale také hrát nedostupného, až na to přijde. Dohnat je na útes, když budou sevřeny důry i dohodou zároveň. To by pak mohli přikývnout na cokoliv. Pokud dříve oni nepošlou důry na vás. Stačí lusknout prsty a budete zase obleženi."

„Jak jste to vyřešili vy?"

„Byl to běh na dlouhou trať. Trvalo to hodně let. A hodně životů, které byly zničeny, zmařeny, prostě... A nebyli jsme to jen my, ale i další. Taková jakási spolupráce. Jedna strana pomalu oslabovala a my zase sílili. A prostě bylo jasné, že to takto dál nepůjde. Avšak tato situace se razantně liší. Důrové jsou přece jen krvelačné bestie, které sice asi mají mozek, podle toho, co říkáš, ale..."

Poškrábal jsem se na bradě a zamyšlením našpulil ústa.

„Svým způsobem, počkat, až Gudirové oslabí, až jejich domluva s důry bude na hranici rozpadu, to je taky možnost. Ale nejistá. Nevíš, kdy komu přeskočí, a jestli jejich domluva bude spíše neprůstřelná."

„Neprůstřelná?" okamžitě se ptal Tula, jelikož střelné zbraně a kulky a všechno je pro takový mírumilovný lid něco, co si nedokáží představit.

„Jakože, nezasažitelná šípem. Přestože je to spíše spojené s pistolí. Taková věc, do ruky, nebo může být větší, a tady..." začal jsem dloubat prstem do písečku mezi námi siluetu zbraně, naznačil, jak se drží a jak z ní letí kulka, až netrefí cíl.

„Je to hodně rychlé, a pokud zrovna nemineš, tak cíl nemá šanci se tomu vyhnout."

„To je... Strašné!" Tula hleděl znechuceně na obrys v písku a nedokázal si představit, že by měl mířit na nějakého jiného člověka. Já se však musel ušklíbnout nad jeho „strašným" vždycky, když padla řeč na nějakou ne zrovna barevnou záležitost z mého světa.

„Tak to je. A co vy? Co kromě luků a dýk máte?"

„Máme?"

„No, jako zbraně. Přece nějak se proti důrům bránit musíte, ne?" podepřel jsem si bradu o dlaň, loket zapřel do kolena a čekal, co za arsenál mají schovaný se spížce. Jaké překvapení bylo - Tula vypadal jak student, který zapomněl na domácí úkol. Nervózně se kousal do rtu, mračil se, nelíbilo se mu téma, které jsem načal.

„Nebo -"

„Jak jsem řekl. Důrové k nám často nechodí. Za poslední desítky let jsme jich museli zabít jen pár. Napadali nás, ale nikdy to nevedlo ke smrti, takže..."

„No a čím porážíte zvířata? Lovíte je lukem a šípy, co oštěpy?"

„Hm?"

„Oštěpy ne?"

„Oštěp?"

„Aha," hlesl jsem, jak jsem si uvědomoval, že naše rozmluva bude ještě dlouhá. Zároveň jsem začínal chápat svoji úlohu zde. Ale vůbec se mi to nelíbilo. Naopak. Znervózňovalo mě to...

Přotože takový osud by nikdo nechtěl mít. Učit nevinný národ nemilosrdně zabíjet další stejného druhu...

Zrcadlo, zrcadlo... Proč jsi si mě vybralo? Mě, kdo sice pročetl pár knížek o vojenské výbavě a strategií, ostatně jako mnoho kluků, které přitahovalo od indiánů po obrněné tanky, ale... Vážně? Proč já? Já nejsem žádný zabiják, žádný špičkový agent, ani nemám za sebou vojenský výcvik, jelikož povinná vojna byla zrušena dvacet let zpátky. Doteď jsem se mlátil jen se spolužáky, nechal si naložit od... Ehm, něj, ebychom se rozloučili a nikdy více neviděli. Ale žádné kurzy karate, kung-fu nebo Krav magy za sebou nemám. A teď mám vycvičit vesnici k sebeobraně?

Alespoň, že jsme došli k závěru, že oštěpy tu přece mají, jenom tomu říkají jinak. Co se týče dalších zbraní, o tom si mohli jenom zdát.

„Jenže... něco mi vrtá hlavou," načal jsem ve dvou třetinách vysvětlování, a písek mezi námi byl už tak tisíckrát rozhrabán a zase uhlazen, sloužil jako perfektní malířské plátno.

„Co?" zvedl pohled Tula od mých prstů, které naposledy přejely po zemi jako po nejdražším sametu.

„Když jsou důrové tak chytří a co já vím... S tím, který vás napadl, tak jste se snažili vyjednávat, jak chápu dobře. Ale ten, co zaskočil nás... S V'lakem jste ho rovnou odrovnali. Proč?"

Ať již byla celá scéna jakkoliv zabalená hadrem paniky, ani jednou jsem neslyšel z Tulových úst žádné skřeky, kterými by se snažil s tím tvorem dorozumět. Hm? Dotkl jsem se citlivého místečka? Aha, sorry, ale jinak to nešlo! Tula scvakl čelisti k sobě a odvrátil pohled na vodní hladinu, která, na rozdíl od našich srdcích, byla vždy klidná a přívětivá. Uvítá každého sebevraha. A dle odlesku v Tulových očí... I on asi někdy zatoužil po tom, aby se z jezera stala jeho postel, a z vodní hladiny teplá přikrývka.

„Víš, jak se za námi ozval... A tím dal o sobě vědět?"

„...Jo," váhavě jsem přikývl, netušil, kam míří.

„Mluvil ke mně... Cítil mě, protože... Protože to byl on, kdo zabil mého otce. A k tomu..." zhluboka se nadechl, jeho tělo se náhle roztřáslo. Bojovník nebojovník, i on měl v sobě slabou stránku, citlivou jak detektor... čehokoliv, třeba vodíku nebo oxidu uhelnatého. A já měl to štěstí, nebo smůlu, nebo cokoliv - že zrovna mně byla kniha jeho života otevřena přímo na této stránce, opakovaně, a nastavena rovnou před nos, ať na ni mám co nejlepší pohled.

„Říkal..." zaťal ruce v pěst, všechny svaly jeho rukou se napnuly a netrpělivě chvěly, dokonce jsem na okamžik měl strach, aby se mu takto nerozevřela rána.

„Říkal, jak lahodná... jak lahodná byla jeho krev... Jak dobře chutnal... A že se těší, až si... smlsne na mně," postupně cedil skrze čelisti, a jeho hněv s každým slovem vylézal ven, klouzal po jeho pokožce a ovládal jeho tělo.

Měl jsem tendence z něho ten hněv setřást, a tak jsem položil dlaň na jeho paži a krátce po ní přejel.

Mé myšlenky však byly dávno ztracené, úplně marné.

To že říkal? Ty tři skřeky byly zrovna tohle? Mračil jsem se, mé oči tak nějak směřovaly do blba, jak jsem si vybavoval ten zvuk a pokoušel se v něm najít nějaké motivy, znaky výhrůžky. Ale zbytečně. Žádný všejazyk jsem neměl.

Z mé jazykové analýzy mě probudil až Tula, který uchopil moji dlaň a něžně ji sevřel.

Eh, cože?

Hleděl na ni, zatímco jeho palec mi to konejšení oplacoval, jak překonával hrbolky mých kloubů a hladil články mých prstů. A mně začaly rudnout uši.

„Jak jsi říkal. Nejsme tolik odlišní. Nenávidět umíme stejně. A já... Já v té chvíli chtěl jediné. Ukončit život tomu důrovi," pokračoval tiše, a zloba se pomalu vytratila z jeho slov. Nyní v nich zůstal pouze pocit viny, kterého se nevědomky chtěl zbavit tím, že se mi svěří. Mně. Kdo ho jako jediný pochopí. A nebude mít možnost to vyzradit dál. Budu zavázán zpovědním tajemstvím.

„To je normální, to chápu," to je stejné, jako když mě Mára chtěl zabít za to rozbité kolo, ne?

„Bojím se, Danny," vyhrkl a krátce na mne pohlédl, než opět sklonil hlavu a prohlížel si mé okousané nehty.

„Bojím se, co se s naším kmenem stane... Jestli opravdu budeme muset bojovat, naše duše bude zničená. Jenže jestli je to právě ten důvod, proč mne Anharab zvolil náčelníkem... Že budu mít tu vůli se vzepřít tradicím a svolit k tak hrůznému kroku?"

„Hele, je to jen pták, nemůžeš ho brát vážně," snažil jsem se ho uchlácholit, ale místo toho pohyb palce na mé ruce zatuhl a Tula na mne nevěřícně vzhlédl. V očích jsem mu viděl odpor a odtažitost, protože - jak jsem si jenom dovolil něco takového říci?

Už jsem se chtěl stáhnout zpět, raději, instinktivně, z pudu sebezáchovy. Nechci přijít o hlavu. Zrovna se mi svěřil, že má vražedné tendence a já ho hned nato naštvu? To není zrovna chytré, Danny, vůbec není!

Avšak tento okamžik vykukanosti trval pouhých pár chvil. Chvilek. Sekundu a půl. Protože poté jeho oči změkly a povolily, podobně jako jeho záda, která doteď představovala desku z kamene. Čelist mu cukla, jak si odfrkl, a koutek úst mu vyletěl nahoru. A jak tak na mě koukal, už to nebylo odfrknutí, ale pěkný záchvat smíchu. Řekl jsem vtip? Že o tom nevím!

„Danny, Danny..." smál se, a musel se zachytit o má ramena, aby smíchem nezabořil hlavu do písku jak pštros.

Co to je? Co to kruci je? Nejenže jsem se ocitl v jiném světě, k tomu v celkem zaostalém světě, navíc ohrožován nějakým domorodým kmenem a divnýma dinosaurama, ale k tomu jsem si vytvořil blízké pouto k osobě s duševní poruchou? Hej!

„Když už jsme u toho, víš, že i v našem světě je dost podobný pták? Teda, neživý, vymyšlený, ale přesto."

„Hm?" pokoušel se utnout svůj smích, což byl také cíl mého žvatlání o ničem.

„Takový pták Ohnivák. Anebo fénix. Fénix je hodně drsný pták. Je známý tím, že když umře, shoří v popel a z toho popela pak povstane nové mládě."

„Z jeho popela...?" podařilo se mi upoutat jeho pozornost, nechat ho zapomenout na smutek i ten smích, jenž mu až nahrnul do očí slzy.

„Má to symbolizovat znovuzrození. Že něco sice končí, ale také něco nového opět začíná. Ale jak říkám, tito u nás nežijí. Byli vymyšleni, ale zná je celý svět. Nevím, jak moc je ten Anharab důležitý pro vás a váš kmen. Co dokáže, co umí. Jestli vidí do budoucnosti, nebo čte, co se skrývá ve vašich duších. Ale když si tě zvolil, asi ses mu prostě líbil. Takový, jaký jsi, i se všemi tvými nedostatky. Asi věděl, že se umíš dobře rozhodnout. Jenže jak on může vědět, jak se rozhodnou ti další? Gudirové, třeba? Takže ať se stane cokoliv, ať se rozhodneš jakkoliv, Anharab s tím souhlasí. Jinak by ti nedal ten řetěz z motýlků."

Mé vysvětlení dávalo smysl. Alespoň mně. A zdá se, že i Tula s ním souhlasil. Takže jedna věc je vyřešená. Jedna. Ta druhá už ne.

Proč tu teda jsem? Opravdu mám připravit vesnici k válce? Nebo vyprávět pohádky o princi Nebojsovi? O Harrym Potterovi? Pána prstenů jsem sice viděl hned několikrát, ale všechny detaily dohromady opravdu nedám.

Snad to není... Kvůli tomu, co jsem léta a léta zatloukal, a co mi teďka způsobuje, že mi hlasitě buší srdce a nedokáže se srovnat ani při pohledu na klidnou hladinu jezera.

Tula konečně sundal ruce z mých ramen, sklouzl jimi po mých pažích, než si je položil na svá kolena.

Mlčky, tiše, a se špetkou nervozity - nebo jsem si to jen namlouval. Anebo jsem byl nervózní jen já, a to do takové míry, že jsem nic nevnímal normálně.

Rychle jsem se otočil a sedl si čelem k jezeru, abych se vyhnul dalším nečekaným momentům. Nikdo z nás už nepromluvil ani slovo.