Vylítli jsme ze školy, jen co to šlo. Nechtěli jsme tam strávit už ani minutu.

Přestože nám maturita klepala na dveře a zažívali jsme poslední chvíle před tím, než se všichni rozletíme do všech světových stran - já zrovna na západ, zabít čas udržováním statusu studenta na výšce - přesto nikdo netoužil po tom, trávit své mládí mezi nemocničními zdmi naší školy. Navíc, měli jsme plán. Dobrý plán. A ten rozhodně nezahrnoval nudné trčení doma nebo vysedávání ve studovně. Ne, ne! Tento plán byl jiný, lepší, jedinečný.

Jde se chlastat!

Máme štěstí. V blízkosti naší školy se nachází množství podniků, různá bistra kuchyní všech kultur a malá vinárna s tím nejlepším a nejlevnějším Rulandským šedým ve městě. No nekup to, že?

I počasí nám nahrávalo do karet. Pěkné jarní sluníčko, čas ze sebe strhnout mikiny a pochlubit se s bicáky, na kterých poctivě pracujeme. Tedy, jak kdo. Činky mi leží opodál postele, napůl zastrčené pod postelí, a dokonce je to tak mizerné, že jsem jednu dobu ani nezaregistroval jejich dlouhodobé zmizení, jak zdrhly před smradem z mých ponožek do vedlejšího pokoje mý ségry.

Takže, ideální příležitost popadnout víno, a kdo chce, tak si může koupit pakl plechovek s pivem ve večerce opodál. Vyhodíme dětičky z naší lavičky, která nám jednoduše patří, jelikož nese lihovkou naškrábaná naše jména, a do večera je o zábavu postaráno!

To jsem si tedy myslel. A na to jsem se těšil. Až mi tekly slinky po bradě, jen co se cedulka s názvem obchodu objevila v dáli. A před zdobivými písmenky, jednoduše namalovaný hrozen lákal na chuť svých zkvašených bobulí.

„Hej, kdyžtak jděte napřed, já musím tady vedle. Máti má narozky a je strašně do všech těch cetek. Už minulý rok jsem jí koupil nějaké čínské talíře a ta se z toho skoro rozbulela, takže se tam ještě mrknu, jestli tam nebudou mít nějaký zlatý misky nebo cokoliv."

„To máš štěstí. Ta moje chce jen zlato, zlato a zlato. Fotr se brzo utopí v dluzích, jestli jí má každý narozky a Vánoce kupovat nějaký prsten nebo náušnice."

„Vy to moc řešíte. Já vždy poberu nějakou vodu z drogerky a ta skáče radostí."

Jo, každý to zná. I já bych mohl přispět svojí historkou, jak jsem již dvakrát dokázal koupit stejnou knihu, kterou navíc už měla u sebe v knihovničce. No co, kdo se v tom má vyznat! Vzal jsem tu spisovatelku, kterou miluje snad každá žena v jejím věku, jejíž obálky jsou na jedno kopyto - vždy obličej sexy dívky a nahá záda borce vzadu, a podobně jsou na tom i samotné příběhy. Pokaždé mladá pohledná žena zdědí barák - vilu - podnik, nabrnkne si chlapa, bojuje o dítě s nějakým ztělesněním samotného zla, její matka v důchodovém věku si taky nabrnkne důchodce, všude jsou koně, luxusní auta, krásné záběry na útesy a západy slunce. Jak má potom člověk najít rozdíl a poznat, jestli tu knihu koupil nebo ne?

Nestihl jsem se však klukům pochlubit, jelikož v afektu následovali chudáka syna oslavenkyně a vkročili do skromného obchůdku se starožitnostmi, který sdílel s vinárnou společnou zeď a pomalu i vitrínu.

Ze slunce osvícené ulice jsme se najednou ocitli v temném doupěti, v němž se pomalu ani nedalo hnout, jak na každém kroku člověk čelil dalšímu stolečku z mahagonu, sošce pozlaceného nahého dítěte nebo baby v antickém oblečení. Samozřejmě je pravidelně střídaly čínské vázy, a já bych se vsadil, že polovina z nich je beztak fejk.

Majitel si to však očividně nemyslel. Jinak by na ně nenavěsil cedulky s přímo astronomickými částkami, že jen málokdo v celém městě by byl ochoten obětovat výplatu za kus starého porcelánu. To si už raději zajede do IKEI a bude hej. A jako bonus dostane výborné masové kuličky a párek v rohlíku.

Nemohli bychom zajet právě tam? Od oběda už uplynula nějaká doba a já jsem přeci jen stále ve vývinu...

„Hele, Danny, čum na tu kočku," drbnul jeden z naší party do zvednuté pacičky této menší sošky a strašně ohromeně pozoroval, jak se začala bez zastavení pokyvovat. Nevím, nevím. Byla černá. A já bych nerad riskoval smůlu... Velice nápadně jsem se od něj vzdálil a pokračoval hlouběji do krámku.

„Co to je? To je na prošpikování masa?" ukázal Mára na dlouhý úzký špic se skleněnou zdobenou ručkou. Jak jsem se na to koukal z dálky, sám jsem nedokázal posoudit, jestli se jedná o plast nebo výrobek z dílny Bohemia Crystal.

„Na obálky, vole," šťouchl do něj Luke, tedy vlastním jménem Lukáš, ale kdo by mu tak říkal, že? Právě on nás sem zavedl, ale ať se koukal kamkoliv, a my s ním, žádné zlaté misky jsme nikde nespatřili. A nejspíše ho do oka netrklo nic jiného. Když pak nervóza Mára poskytl skvělou příležitost, aby si do něj mohl Luke trochu zavrtat, bylo toho v okamžiku využito. A já začínal mít neblahé tušení, že tohle může ještě blbě skončit. Obzvlášť, když si ti dva už dneska několikrát do vlasů skočili. Jo, raději bych se basketu v nejbližších týdnech vyhýbal.

Prokroutil jsem očima a horkou dvojku obešel. Mé kroky mě vedly k velkému zrcadlu opřenému o zeď, s trochu zašedlým obrazem - tohle musel být opravdu ten starý původní kousek. V duchu jsem polemizoval nad tím, jestli k jeho výrobě byla použita ještě rtuť, nebo je vyroben za pomoci stříbra. A jestli je jeho rám pozlacený pravým zlatem, nebo jen natřen barvou z Bauhausu.

„To by se líbilo mý ségře. Je ujetá na takové ty „vintáž" kousky," ušklíbl jsem se na Standu, který u toho velkého předmětu už pár chvil stál a možná i uvažoval o jeho nákupu. A když jsem mu ještě zmínil zálibu mé sestry, v okamžiku začal v duchu počítat peníze na svém účtu, aby jí udělal při nejbližší příležitosti radost.

No já nevím. Ne že bych Standu nemusel, je to kámoš, ale aby chodil s mojí ségrou... To se mi úplně nezamlouvalo. Naštěstí, pokud jsou mé informace aktuální, tak spolu ještě ani nebyli nikde sami. Pokoušel se ji odchytit cestou z tréningu, nabídnout odvoz, ale neuvědomuje si jednu věc. Mé sestra je krutá. Vycvičená. Tvrdá. Jinak by dospívání se starším bráchem nepřežila.

Takže Stando, ještě tě čeká velice dlouhá cesta.

A tak jsme nadále dělali, že nás zajímá to velké zrcadlo, že jsme totálně zažraní do obdivování starožitných kousků, že se naprosto vyznáme ve stylu rámu, který byl mohutný a masivní, a dokážeme okamžitě vyplivnout rok a zemi, v níž bylo vyrobeno. Ale zas, kromě toho zašedlého odrazu zrcadla, až jsem na okamžik znejistil, jestli opravdu nejsem přičmoudlý od popela, byl zbytek ve velice dobrém stavu. Pokud byl rám právě ze dřeva, tak se nenacházela ani jedna stopa po termitovi nebo jiné havěti. A jestli bylo natřenou zlatou barvou, tak se pořád lesklo jako zrovna naleštěné. A ty všelijaké listy, asi secesního stylu, přímo zářily jak kvetoucí zlatý déšť. No, na historika jsem si příliš dlouho hrát nemohl.

Mezi těmi dvěma to začínalo vřít.

A já myslel, že koupíme ty tácky nebo cokoliv a budeme si užívat zbytku dne!

Jak moc jsem se mýlil. První žďuchanec padl a Luke sebou zaklimbal jak větev ve větru. No super. A já jsem zrovna na suchu, protože jsem si vyprosil nový PlayStation. Pokud něco rozbijí, jsem v hajzlu.

„Hej, Máro, nech toho, vole," snažil jsem se uklidnit našeho kámoše, jehož obličej měl časté tendence zrudnout a proměnit se v kus rajčete. Prý za to může nějaký gen po otcovi, který nepřiměřeně rozevírá kapiláry v obličeji. Ale podle všech se jedná o pouhý kec, kterým se chce vykroutit z jeho trapného zčervenání pokaždé, když kolem jen zafouká větřík.

„Ty se ho ještě zastáváš?" zamračil se na mě a hodil rameny dozadu. Počkat, tak on tu přede mnou předvádí machra? Vážně? Jeho dětinský pokus mi přišel velice roztomilý.

„Ne, ale -"

„Jdi do prdele. Vždy jsi na jeho straně, že?" A vrazil si i do mě, asi aby si mě mohl odškrtnout ze seznamu lidí, kterými svými rameny pohnul. Rozhodně nešetřil, až jsem narazil do stolu za mnou. Naštěstí na něm byly položené pouhé dřevěné truhličky, obouchané, ožrané, nic křehkého. Ale mně v tom okamžiku opravdu málem vyskočila duše z těla při myšlence, že bych měl za způsobenou škodu platit. Soudě podle cen tohoto starožitnictví, které se rozhodně nemohlo rovnat s obyčejnou zlevněnkou, bych na to musel makat celé prázdniny.

„Kurva, nech toho!" zastal se mě člověk, kterého jsem se momentálně snažil zastat já. A naše kamarádíčkování pravděpodobně podráždilo místního vzteklouna o to více. Už k němu zase mířil, ale já se sebral a stoupl si mu do cesty. Měl by se vážně uklidnit, chová se, jako kdyby mu sebral holku.

„Uklidni se, brácho, on to fakt -"

„Uhni mi z cesty," skočil mi do řeči a odstrčil mě na stranu, přímo mnou odhodil, a já nedokázal zachytit rovnováhu. Padal jsem. Jo. Zasraná gravitace a ten, kdo ji vymyslel. A co hůře - má trajektorie mířila přímo na to obří zrcadlo, které chtěl Standa koupit pro moji ségru jako zásnubní dar.

Kruci. To vydá za majlant. A co teprve já! Moje hlava! To půjdu na maturitu posetý jizvami? Nebo hůře, střepy se mi zaboří do hlavy, do mozku a úplně mě to vypne? A já budu do konce života debilem?

No to v žádném případě! Ne! Nechci!

Ale bylo pozdě. A já už cítil žuchnutí na podložku, která... mi tak trochu připomínala vodní postel. Nafukovačku. Něco na ten způsob. Nebyla tvrdá, spíše pěkně pružná. Ztlumila můj pád a zachránila mě před nárazem do hlavy. Takže jsem žádné zrcadlo nerozbil? Cool!

Ale...

Něco stále nehrálo. Když pominu, že jsem se vyhnul zrcadlu a že lino v krámku bylo pravděpodobně dost měkké, pořád to nevysvětlovalo, proč mě náhle zalil chlad. A proč se mi do nosu dostala voda.

Cože, voda?

Začal jsem panikařit. Chtěl jsem otevřít oči, chtěl jsem se nadechnout, ale místo směsi kyslíku a dusíku v poměru jedna ku pěti jsem plnil své dýchací cesty trochu jinačími molekulami. Há dvě Ó. Jako ten pitomý seriál s mořskými pannami. S tím rozdílem, že já žádná mořská panna nebyl, možná tak panic, ale stále ne mořský, a tohle mě jistě zabije. Zabije mě to. Dočista zabije.

Jak jsem se vrtěl, kroutil jak červík vylezlý z jablka, mé nohy se chvilkami zapřely o něco, co by teoreticky mohlo být dno. Mořské dno, jezerní, cokoliv, v čem jsem to sakra byl. Počkat - oči mě od soli nepálí, takže to bude jezero!

Mohl jsem se uklidnit, nevykopávat divoce nohama jak dítě na přebalováku, využít té zasrané gravitace, aby mě nasměrovala dolů. To by byl velice logický a pravděpodobně úspěšný plán. Jenže v momentu paniky, největší hysterie, že jsem zabíjel svá nejlepší léta učením škole nebo na brigádách, abych stejně neprošel maturitou a ze života taky neměl nic; jsem toho nebyl schopen. Ne. Ale energii na další kopání - té jsem měl dost. Doufal jsem, že se mi podaří dna se opět dotknout.

Ale každým kopancem ta naděje ve mně pohasínala, a já měl pocit, že už vidím hvězdičky.

Kruci...

Já tě Máro zabiju. Já tě fakt zabiju... Pokud nezemřu... Sám...

Mé nohy již ztrácely sílu. A slunce, které se prodíralo vodou a rozptylovalo se napříč celým útvarem, zacházelo za oblaka. Je tohle... Fakt konec?

Chtělo se mi spát. Měl jsem našlápnuto, velkým dlouhatánským krokem, do říše snů, kde nebudou zrcadla, zarudlí kámoši, ani masy vody. Byl jsem rozkročený, předváděl šňůru, jen ještě usednout pánví na zem. Hlavou jsem byl natočen do země bez starostí. Už jsem se těšil, až tam vejdu.

Ale něco mě na noze zašimralo. Na té, která ještě stále trčela ve světě živých, a snad se konečně opět zapřela o dno. Konečně! Náhlá povzbudivá myšlenka mě nakopla, donutila mě sebrat veškerou svoji sílu, abych se odrazil jak žába ode dna a vyskočil do sluníčka, přivítat další den s plně bijícím srdcem.

A že bilo jak šílené!

Okamžitě jsem se rozkuckal, kašlal a prskal vodu všude kolem, jen abych se jí zbavil a popadl dech. Nešlo to, nebylo to vůbec jednoduché. Stál jsem na rozhraní světla a stínu, a ten stín po mně pořád lapal svými drápy, chtěl mě stáhnout do podsvětí a odkopnout do kouta. Ale já nechtěl - nechtěl jsem se vzdát světla. A tak jsem dělal vše pro to, abych vyplivnul tu vodu z plic a mohl se konečně považovat za plně přeživšího tohoto záhadného utopení.

Velice záhadného. Protože počkat, pokud mi paměť slouží dobře, ještě před chvílí jsem padal na zem. Mára, ten hajzl, do mě žďuchl, a já to naprosto nečekal. Jenže pak, jakoby někdo luskl prsty a přesunul mě sem, do tohoto jezera, a málem mě utopil. Moc velká výhra to není.

Hleděl jsem na svůj odraz na vodní hladině, jenž naprosto odrážel mé vnitřní pocity. Vztek, překvapení, a hlavně samotné neuvěřitelné zmrtvýchvstání! Opravdu jsem měl nějak bledou pokožku. A oči červené jak po hodinách breku. S takovou rozhodně nikoho nesbalím. A jako bych v této divočině chtěl.

Konečně uklidněný, začal jsem vnímat více pocitů a vjemů a zpozoroval jsem, že mi voda sahala mírně nad prsa. Kdybych se opravdu utopil, jaká by to byla hanba, v tak malé vodě! Zároveň byla opravdu neuvěřitelně... Nepropustná. Nebyla špinavá, to ne, ale jakoby byl na její hladině tenký film ze rtuti či čeho, který vytvářel jasné odrazy. Velice jasné a přesné. Proto jsem tak moc dobře mohl zhodnotit, jak vypadám - blbě. Až příliš dobře jsem se mohl ve vodě pozorovat.

Pokoušel jsem se rozvířit vodu pohyby prstů, ale tímto jsem ji akorát nastavil do úhlu, v němž mě spojila se sluneční září, a já zůstal na okamžik úplně oslepený. Dobrá. Asi bych měl mít ty oči zavřené po zbytek cesty na souš. Raději.

Mé promoklé, vodou nasycené boty, se spokojeně zanořily do trávy a já věděl, že jsem zachráněný. Že jsem na suchu. Že sice ze mě teče voda a proměňuje okolí v tuny bláta, ale jsem mimo nebezpečí. Uf!

Vyčerpaně jsem nechal své tělo padnout do travičky, nechat svaly se uvolnit, odpočinout, předtím, než mě chytne z něčeho křeč. Trochu mě schvacoval chlad, nebylo zrovna teplo na přírodní koupáníčko, a já se v té vodě doslova vyrochnil. Spustil se ten nepříjemný třes. Čelisti mi začaly drkotat takovým způsobem, že mi brzy vypadnou těmi vibracemi všechny plomby ze zubů.

Kruci...

Potřeboval jsem se zvednout, najít deku nebo se zahřát fyzickou činností, ale místo toho jsem naopak zamrzl na místě jak ta ledová socha, ve kterou jsem se měl proměnit.

„Kdo to je?" vyděšeně jsem štěkl po stromech, které se mi jasně svým šustěním smály. Mně moc do smíchu nebylo. Spíše do pláče. Jestli je tohle nějaký trik kluků, jestli si ze mě střílí... Maturita nematurita, já je zabiju.

„Kdo to je?" zopakoval jsem otázku, pokoušel se nabrat svoji drobnou odvahu a udělat z ní velkého koně.

Avšak nic. Ticho. Asi vítr. Asi. Nechci říct, že se mi to zdálo, protože se mi to nezdálo. Takže jedině vítr.

Už jsem se chtěl otočit, spokojen se svým vysvětlením, a začít něco dělat.

Ale stromy opět zašustily.

„Kdo to je?" vyhrkl jsem napotřetí.

Šustění již neustávalo. Naopak. Bylo intenzivnější a silnější. Udělal jsem instinktivně krok dozadu, úplně zapomněl na to, že ještě dva kroky a opět skončím v jezeře. Ruce jsem sevřel v pěsti. Pot se mísil s jezerní vodou, hydratoval moji pokožku a zjemňoval mozoly vzniklé z držení ovladače PlayStationu.

Avšak co se nestalo! Z keřů vyskočil zajíc a již hopsal přes drobný palouček na druhou stranu, kam zase vskočil do království listí a mechu.

Jsem to já ale idiot, zavrtěl jsem hlavou a pobaveně si odfrkl. Vyděsil mě pouhý zajíc. Tedy, trochu divný zajíc, jehož uši spíše připomínaly placky tortilly než dlouhé chlorofylem nasycené listy orchideje. Ale kdo ví kde jsem. Asi někde na jihu, přeci jen - v teplejších oblastech mají zvířata zvětšené tělesné části, aby se snadněji ochlazovaly, zatímco v zimních krajinách tyto odstávající části jsou co nejvíce redukované, aby teplo nemělo kudy odcházet. Tady asi musí být občas hodně velké horko, aby si dovolil ze svých roztomilých oušek udělat takové obří talíře.

Ano. Kde to vlastně jsem? A jak jsem se sem dostal? Nadechl jsem se páry rtuti, nebo mi kluci něco podstrčili do pití? Neměl jsem zdání.

Mohl jsem jen uklidňovat své rozdivočelé srdce, že se z této zapeklité situace nějak dostanu, jen co najdu kus civilizace.

Ano.

Zhluboka jsem se nadechl, připraven se ztratit v té zeleni přede mnou.

Kdyby však znovu nezačaly listy divoce šustit.

„To si ze mě střílíš, králíčku? Vylez, já se tě už neleknu," otráveně jsem zamumlal a s rukou v boce vyčkával, až to pitomé zvíře skončí s tímto divadlem.

Anebo také ne.

Místo podivného zajíčka na mě koukal divně oblečený týpek s lukem.

Jsem v prdeli.