Začal jsem listovat ve svém pochybném katalogu všech světových kmenů, které znám. Na Aboridžince je moc zahalený, ti chodí jen v šátečcích s korálky kryjícím jejich ptáčka. A podobně na tom jsou africké kmeny křováků. Maurové jsou více zahalení, ale ne takto atleticky štíhlí a vysocí. Nebo, možná se mýlím. Měl jsem nastudovaná pouze videa s tancem Haka, a tam se především předváděli muži s prsy většími než jaké mají ženy. Ačkoliv, výjimky se najít mohou. A taky nemohu vyvrátit, že tyto typy mužů nejsou i u nás v Česku. Jsou. A až příliš často. Takže bych neměl být ovlivněn předsudky a otevřít svoji mysl všem možnostem.

Hlavně ať nejsou kanibalové a můžeme si podat ruce!

„Ahoj! Háj! Haló! Čao! Koničiva! Bonžůr! Privjet!" spustil jsem svoji veškerou slovní zásobu, kterou jsem měl k dispozici, a doufal, že se trefím alespoň jedním jazykem. Ne, že bych všechny uměl. To vůbec. Ale aspoň budu mít dojem, že nejsem v naprosto cizím světě.

Mladík – byl mladý. Vysoký, ale mladý. Rozený basketbalista. S vlasy svázanými ve vysoký cop, oblečený v lněné sukni po kolena, hruď jen částečně překrytou koženou vestičkou. Svíral pevně obruč luku, žádného vymakaného, určeného na olympijské hry. Naopak. Až bych klidně mohl tvrdit, že takový dokážu vyrobit taky během několika minut. Ano, ano, tak jednoduché to zase nebude, ale získal jsem tento dojem. Občas byla obruč překryta tmavšími proužky, a až při častějším okukování bylo odhaleno, že se jedná o vypálené vzory, objímající obvod celého prutu.

„Nemusíš mě tolik zdravit," stáhl se nad mým jakože podivným chováním. Jenže já se podivně nechoval. Vůbec ne. Já tu nepobíhám v tomto kostýmku a nehraji si na postavy z videohry.

Ahá! Není to náhodou LARP? Když pominu záhadu, jak jsem se sem dostal – což prostě vysvětlím opravdu jen těmi drogami, ať se mi to líbí nebo ne – tak se poté dá jednoduše pochopit, že jsem byl přemístěn anebo sám došel do tohoto prostranství, kde probíhá LARPing.

Nějaká středověká hra? Nebo více orientovaná na divochy? Nebo je to jen cosplay, třeba focení, proč by jinak chodili do takových lesíků, že? Přemítal jsem, zatímco jsem sjížděl jeho hadry shora dolů a snažil se přijít na to, jestli si to nechal ušít, nebo to šil sám, a kde sehnal tak autentickou starou kůži a originál tradiční len.

Má dobré zdroje, hodně dobré. Asi by neuškodilo se nenápadně poptat, odkud to sehnal. Blíží se Animefest a možná bych si stihl ještě něco sestrojit...

„Okey," pousmál jsem se a rozhlédl po té pustině. Když jsme vyškrtli ze seznamu všechny absurdní teorie a dostali se konečně k té nejnormálnější, bylo na čase se dostat domů. „Zavedeš mě na zastávku?"

„..."

„Cokoliv odsud jede, nějak to domů dám. Počkat, mobil!" lovil jsem ihned v promočených kalhotách plastovo-kovovou destičku.

„Kruci! Je celý mokrý! Teď ho rozhodně nezapnu," povzdychl jsem si, udržoval ho ve dlani jako to nejdražší mého života. Což ano, nestál zrovna malé peníze.

Ten cosplayer na mě mlčky hleděl, ostřížím zrakem pozorně sledoval každý můj pohyb, a ačkoliv mu ani trochu necukla ramena, přesto se zmateně mračil, když spatřil tu péči k mému mobilnímu telefonu.

„Jo, měl jsem hodně blbý den. Tak kde je ta zastávka? Vlak nebo bus? Cokoliv," zastrčil jsem krabičku do zadní kapsy mokrých kalhot.

„Bus je zrovna mimo vesnici, ale za Vlakem tě dovést můžu," vypustil trochu rozpačitě. Ale co by mě to zajímalo, potřebuji zpátky do civilizace za každou cenu! Přikývl jsem tedy a překonal tu bezpečnou vzdálenost mezi cizincem a mnou, abych mu mohl jít v patách.

„Super. Tak jo, veď mě."

Cosplayer se mlčky otočil a zavrtal zpátky do houští, kudy jsem se s námahou nějak také protáhl a málem si otrávil plíce přemírou kyslíku, který na mě zaútočil. Takhle ve vězení z listí byl držen pod pokličkou, až neuvěřitelným způsobem, a já hned několikrát zakašlal, než jsem si na to zvykl. Jako kdyby vymyl moje plíce a zbavil se všeho prachu, který se mi v nich usadil již dlouhá léta zpět.

„Nevěděl jsem, že poblíž máme takový lesy," obdivoval jsem vysoké košaté stromy a bohaté keře, mechy vysoké jak celá píď, vše jakoby pod zeleným filtrem, přestože na snímku z tohoto lesa bych ve Photoshopu neupravil ani ň.

„Co je za akci?" nadhodil jsem, když ten borec pořád mlčel.

„Lov," odvětil krátce neuspokojivou odpověď. No neke!

„Tak jasně, nejsem slepý. Ale co přesně?"

„Šalfy. Jsou nezvykle blízko naší vesnice, tak toho chceme využít."

„Okey..." Pochybně jsem po něm pohlédl a snažil se přijít na to, jestli jsem o těchto tvorech v nějaké hře náhodou neslyšel. Chlapec je hodně zažraný do toho LARPu, ale je fakt, že když se řekne klapka, tak prostě klapka a točí se. A točí se, dokud se neřekne konec. Pokud by měl vyskakovat ze své role každou chvíli, co by to pak bylo? Už tak jsem mu to narušil a namísto strategického lapání těch šalfů mě musí vést na zastávku.

„Mimochodem, Danny," podstrčil jsem mu ruku vpřed, aby si jí všiml a zatřásl s ní. Nečekal jsem, že by mi sdělil své pravé jméno, ale zase bych alespoň dostal indicii z jeho postavy, kterou hraje. A možná ne. Možná hraje OC, a to pak budu v čudu.

Borec se po mně jen ohlédl, trochu zmatený se mi zdál, než nepatrně přikývl a vydal krátké „Mm."

Anebo mi nemusí dát jméno žádné, že?

„Hej, a kde vlastně jsme?"

„V lese Farakha."

Že já se o něco pokouším. Kdybych alespoň mohl zapnout ty pitomý data, kdybych mohl jen vyvolat taxi službu. Kdybych.

„A je to ještě daleko?" abych měl přibližnou představu, jak dlouho se budeme trmácet tímto pralesem a jestli se mi do té doby podaří uschnout. No ano, že mu vůbec nepřišlo divné, proč vypadám jak zmoklý ratlík. Nebo se jen ze slušnosti neptal? Co když si o mně myslí, že jsem nějaký sebevrah, kterému nevyšel pokus se utopit? Je to možné? A je tedy jeho zdrženlivost čistá ohleduplnost se mě příliš nevyptávat a vyhýbat se citlivým místečkům, aby ve mně neprobudil opět ten žal?

„Tak dvanáct Teh," odpověděl klidně.

„Těch čeho?"

„No Teh."

„Ale čeho? Kroků? Metrů? Kilometrů? Ha?" Nebo jaképak to pokakané jednotky vůbec v jejich hře používají! Co já to mám vědět!

„Prostě, za chvíli tam budeme," dokonce na okamžik zastavil, aby se za mnou mohl ohlédnout a důležitě mi to ujasnit.

Dobrá, dobrá. Kdyby však ta chvíle netrvala celou hodinu!

Kráčeli jsme mlčky, skrze ty lesy obrostlé kopce, vyhýbali se nastraženým větvičkám a kmenům, přeskakovali nečekané močály. Nohy mě bolely, už jsem měl hlad – šílený hlad, že se mi břicho prohýbalo dovnitř.

„Dávej pozor!" zvolal akorát jako jediné, když jsem to jednou nevychytal a tak trochu hodil zadem hubu. Mé štěstí bylo ekvivalentem koberečku z rašeliníku, jenž mě pěkně podepřel a uložil do peřinky ze zeleně, a ušetřil mě ráně do týlu, jinak bych tu lehl a za miliony let se proměnil v kus uhlí.

Jako, je hezký, že mě upozornil, ale že by se natáhl a pomohl mi, to ne. A z mého vlhkého oblečení se opět stalo promočené slepičí peří. Nebo spíše kožich psa vyrochněného v bahně. Rozhodně jsem vábně ani civilizovaně nevypadal.

Sjel jsem ho vražedným pohledem a vykašlal se na jeho pozdní pomoc, při níž ke mně pouze natáhl symbolicky ruku – asi aby se neřeklo.

Jo, byl pobavený, to by dokázalo říci i malé dítě, a jen jakože se to snažil zakrýt. Tsk!

„Ještě dlouho?" vyštěkl jsem místo jakékoliv jiné jedovaté poznámky.

„Ještě dvě teh –" sekl se, jelikož mu došlo, že s takovou budeme opět trávit čas nekonečným dohadováním. „Už jen chvilku."

„Jo? To jsem už slyšel."

„Předtím to byla chvíle, teď jen chvilka," usmál se nejistě, bál se, že opět na něj vyjedu a sprcám ho za jeho nejasné vyjadřování. Nebo ho chytla provinilost za to tiché vysmívání? Asi.

„Dojdeme tam ještě před setměním? Stihnu ho vůbec, s takovou?"

„Stihneš. Proč by ne?"

„Tak když to říkáš..." špulil jsem rty, na jednu stranu mi něco uvnitř mě říkalo, že to nemůže být tak jednoduché a něco mi na tom nehraje, na stranu druhou zase nebyl důvod mu nevěřit. To on by v prostředí, které znal – znal lépe než já. Jestliže řekl, že vlak stihnu, tak asi stihnu.

„Hele, tam!" přisunul si mě blíže pevným uchycením zezadu, až mi nad tím náhlým a jistým pohybem poskočilo srdce, a nastavil tak, že můj obličej, díra v tom houští a vzdálená vesnice ležely na jedné přímce. Aha!

Spadl mi kámen ze srdce a nejspíš se to projevilo i na mém obličeji širokým úsměvem, který na okamžik ozářil i můj doprovod, a ten, strhnut mojí radostí, také nečekaně vybalil veselý výraz. Možná jsem ho soudil předčasně. Možná je to prostě od srdce dobrák, který si ale své dobrovolničení musí něčím okořenit, obzvlášť, když narazil na takové trdlo, jako jsem já.

To, že jsem se nazval trdlem, nikomu neříkejte! Moje pověst by byla naprosto zničená.

„Není třeba se obávat. Vlaka uvidíš co nevidět."

Byl jsem šťastný, maximálně šťastný, že se blížím civilizaci a konečně tento blbý vtip kluků jednou pro vždy zakopu hluboko pod zem. Takže mi nedošly určité podivnosti, kterých jsem si asi měl všímat. Sprcha a něco k jídlu či pití pro mě jednoduše byla ta největší priorita.

Prodírali jsme se tou džunglí dalších deset minut, než poslední listy skončily za našimi zády a přede mnou se rozprostřela celá vesnice, zblízka a se vším všudy.

Ihned jsem pochopil, proč si vybrali zrovna tuto lokalitu k LARPu. Nejen rozlehlé lesy jako z pohádky, protkané cestičkami jako pavučinka, popadané stromy zarostlé mechem, až mi to připomínalo nějaký les Elfského národa. Nejen bohatá zvěř, která se vždy stačila skrýt předtím, než jsem řádně zaostřil na zdroj všech zvuků. I vesnice se nesla v podobném duchu. Domorodý způsob stavení obydlí, jehož hlavními materiály ke stavbě byla jen hlína a seno, nic víc. Prostě to splácali dohromady, napatlali možná na nějakou existující konstrukci z dřevěných klacků a hele, máme byt o rozloze čtyřicet metrů čtverečních a dvorek k tomu. A to vše má jakože vydržet i silný vítr, prudké deště a také rozsáhlá sněžení, kterých však v Česku je čím dál méně.

„Tyjo, vy to berete fakt vážně. Kolik to muselo dát práce!" obdivoval jsem nahlas to veledílo, které nebylo o pouhých pár domcích. Kdepak! Celá vesnice se táhla jak had, ne, jak dlaň, jejíž prsty směřovaly všemi směry. Ostrá hranice s lesy způsobená kácením pak dávala prapodivný dojem, jako kdyby někdo část lesu odsekl, odřízl a vyndal pryč. Až na levou stranu, kde žádné olemování stromy nepokračovalo. Ne. Tam se po mírném svahu vezly pole, a jedno za druhém se skládaly nad sebe do pravidelných schůdků. A vedle nich pak odráželo poslední paprsky slunce toho dne jezírko, malé a roztomilé, s písečnou pláží.

Moc krásná práce.

„Stavěli to už ti před námi, velká část je pouhé dědictví po našich předcích," s hrdým úsměvem pohlédl na celou oblast. Setrvával se mnou na místě a kochal se tím pohledem, kterého on sám musí být přesycen. Ale očividně ne. Fakt si musím vygooglit, o jakou akci se jedná, jelikož jestli má až tak hluboké historické kořeny, že LARPisté sami vystavěli kulisy jejich her, tak to musí být hodně dobrá a známá hra.

„A teď ta zastávka?"

„..."

„No ten vlak?"

„Ano, jistě," na okamžik se zamračil, ale nakonec přeci jen s hlubokým nádechem vykročil vpřed a já se ho držel jak pes páníčka s klobásou.

Mé očekávání bylo prosté. Až směšně prosté. Přejít silnici, udělat pár dalších kroků lesem a ocitnout se na zastávce vlaku, která prostě téměř nikdy nebývá uprostřed obydlené zóny, že? Takže, byl jsem připraven – částečně – na další pidi túru, jíž bychom se opět zavrtali mezi stromy a najednou lusk, před námi by se ocitly koleje a dráty.

Nic z toho se však nestalo. Místo toho jsme bloudili tímto historickým sídlištěm, a zatímco můj neznámý celkem klidně směřoval za jasným cílem, já znepokojeně pozoroval západ slunce. Brzy nastane tma a co pak?

Jejda, málem jsem do něj narazil. Neměl se zastavit uprostřed cesty! I tak jsem pravděpodobně ťukl nosem do jeho ramena a nato rychle zabalancoval, abych už podruhé nepolíbil zády zem.

Cizinec se zprvu na mě pořádně podíval, a pokud dobře odečítám emoce z očí, tak rozhodně byl takový ostýchavý. Nejistý v tom, co dělá. Přesto zaklepal na dveře a okamžitě od nich odskočil, vyčkávaje na odezvu.

Hm?

Ta odezva byla příliš rychlá. Dveře se prudce rozevřely a v nich postával další cosplayer, tentokrát však starší, mnohem starší, a jeho sukně mu již začínala být příliš krátká.

„Oh, to jsi ty? Tulo? Co tě sem přivádí?" poškrábal se po břiše.

„Někdo tě tu hledá," ukázal koncem luku na mě, holomka postávajícího v pozadí, div mi nevypíchl oko. To bych mu pak nedaroval. Ani za nic. Počkat – já hledám? Já? Já nikoho nehledám!

„Ne, to ne!" nedal jsem se, jen co mi došlo, co se to ten borec snaží říct.

„Cože?" zmateně se po mně ohlédl, a ten jeho cop ho přitom praštil do ucha.

„Já nikoho nehledám!"

„Vždyť jsi říkal –"

„Já chtěl na vlak! Domů! Vždyť já toho chlápka ani neznám!"

„Ale Vlak –"

„Ano! Na vlak!"

„Já jsem V'lak," zapojil se do naší nezastavitelné hádky muž ve dveřích a vykročil do zapadajícího slunka.

„Eh?" tak teď jsem byl zmatený zase já.

„Mé jméno je V'lak. Nebo hledáš jiného V'laka?" zkřížil si ruce a přeměřoval si mě od shora dolů. Čím déle na mě hleděl, tím více se mračil. No hele, zas tak ošklivý jako nejsem. Ačkoliv je fakt, že holku jsem ještě neměl.

„Já..." hledal slova, ale naprosto mi žádné nenaskakovala na jazyk, jak moc mimo jsem byl. Nebo oni. Nebo my všichni.

„Také hledal Busa. Ale ten je zrovna na výpravě, že?" ujistil se můj doprovod u stařešiny s pupkem.

„Ano. Vrátí se až za několik dní."

„Možná Bus ho bude znát," přemítal mladík, velice zamyšlený, a poočku po mně neustále pokukoval.

„Ne, ne a ne! Nikdo mě nebude znát, já ho taky rozhodně nebudu znát. Prosím. Přestaňte na chvilku s tou hrou a řekněte mi, jak se kruci dostanu do Brna."

„Kdo to vůbec je?" naprosto mě ignoroval V'lak a vyzvídal od toho mladýho velikána.

„Nevím. Ušák mi řekl, že je někdo u Zrcadlového jezera, tak jsem to raději zkontroloval. Ale naštěstí se nezdál jako někdo od nich, spíše se v něm asi koupal, a pak chtěl vidět vás, tak jsem ho za vámi vzal..." na okamžik se přiklonil k tomu staršímu, zatímco jeho tmavé oči mě měly stále na dohled, „asi se trochu napil té vody, zdál se mi poněkud dezorientovaný."

„Dezorientovaný? Je jakýsi divný. A to jeho... oblečení..." ohrnoval nad mými kalhoty nosem. „Počkat, Zrcadlové jezero?"

Mladík přikývl, zatímco pevně zaryl konec luku do písku.

„Měl bys ho vzít za náčelníkem. Zdá se, že ten mladík k nám byl poslán."

Jo, poslali mě kluci, asi, odhodili mě jen tak do jezera za to, že jsem se pokoušel hrát na diplomanta, utrousil jsem v duchu, už jsem se vzdal svých obhajob, které k ničemu nevedly. Jaká akce! Jestli jsem se spíše nedostal do nějaké sekty! Sakra! A jak poté odsud odejdu? Sekty jsou kruté, vymývají mozky; co když zapomenu všechno, co jsem se doposud naučil k maturitě? No to tedy ne!

„Poslán?" udivil se můj doprovod, který se zdál, že neměl páru o ničem, o čem ten chlápek mluví. Stejně jako já.

„Jdi za ním, hned!" popostrčil jeho koženou vestičku a než jsem se nadechl, už jsem byl také uchytnut za zápěstí a tažen přes celou dědinu k naprosto jiné boudě. Marně jsem s sebou trhal a pokoušel se ze sevření vyvléknout. Mé protesty, slovní i fyzické, skončily jen naprostou ignorací. Svobody jsem se na pár sekund dočkal, až když jsme se ocitli před domovem náčelníka, a konečně jsem si mohl své bolestivé zápěstí promnout.

Náčelník byl opravdu náčelníkem. Už jen domorodé zdobení jeho domu bylo do očí bijící, korálky a vázy a všelijaké suché trávy, zavěšené kamkoliv to šlo, z něj vytvářely typickou postavu všech filmů a her. A když se vynořil ven, ověšen bohatými řetězy dřevěných kuliček, mušlí, kamenů, ořechů a čehokoliv, co se prostě dalo použít, s rameny překrytými barevným plátnem ozdobeným pestrým peřím papoušků, až mně z něj naskočila husí kůže – a myšlenka o LARPu se začala pomalu vytrácet. Protože tohle už bylo opravdu za hranicí všeho přijatelného. A má věžička racionálního uvažování se začínala bortit, a tahala s sebou i doprovodné emoce, které se mi začaly kumulovat v hrudi. Tlačit mě, svíjet mě. Ještě chvíli a udusí mě.

„Náčelníku," bez jakéhokoliv zaváhání před něj poklekl, téměř rychlostí blesku, až mi přišlo blbé, že stále stojím na nohách a nechávám své prsty máčet v mokrých teniskách.

„Tulo, můžeš povstat," nařídil mu hlasem, který rozhodně nebyl drsný a autoritativní, jak jsem to očekával od vládce všech baráčků v okolí.

A také, v tom všem zmatku, jsem pochopil, že ten mladík je asi Tula. Asi.

„Co se děje?" položil mu dlaň na paži v bratrském gestu, přestože mezi nimi může být věkový rozdíl celé generace, a Tula konečně zvedl zrak a zhluboka se nadechl.

„Poslal mě za tebou V'lak. Našel jsem tohoto muže u Zrcadlového jezera a –"

„Zrcadlového jezera?" přerušil ho náhlým vyhrknutím.

„Ano. Byl promočený a chtěl vidět Buse a V'laka, ale ten tvrdí, že ho nezná, a i on nezná V'laka..."

„Chlapče, pojď za mnou," jako by se ten Tula rázem vypařil, vůbec mu nestál za další pozornost, a už mě pobízel rukou, ať překonám tu bezpečnou vzdálenost a dobrovolně se odevzdám vymývání mozku. No to teda! Zaseknutě jsem postával nadále na místě, a nechci to přiznávat, ale začínal jsem se klepat jak krátkosrstá čivava.

Náčelník si krátce vydechl. Nepřátelsky pohlédl na Tulu, než mu věnoval malý pohlavek a rozzlobeně semknul rty k sobě.

„Au! Za co to je?"

„Ty se ještě ptáš? Cos mu udělal?"

„Já? Nic, vážně! Dovedl jsem ho sem, přesně jak chtěl!"

„Tulo!" vztek v náčelníkovi stoupal rapidní rychlostí, ale jakmile si zase uvědomil, že pořád tam tak postávám a nic nedělám, mávnutím ruky ho potlačil a nasadil přátelský úsměv.

„Chlapče, jaké je tvé jméno?"

„Dan... Danny...." zaštěbetal jsem tiše, pomalu se smiřoval s mým osudem.

„Dobře, Dandanny, nemusíš se ničeho obávat. Pojď dovnitř. Brzy se setmí a venku bude zima. Určitě musíš být promočený na kost. Tulo! Dones mu něco, do čeho se může převléci! A připrav čaj!"

„Já čaj nechci, já nechci..." vrtěl jsem hlavou v panice, protože přesně tak to začíná, že? Čaj z houbiček, nějakých jiných drog, a šup, brzo na ně přepíšu celé své jmění.

„A teplé mléko?" povzdychl si náčelník a rychle přišel s jinou alternativou. No, mléko by asi mělo být v pohodě, že? Snad...

„Dobře," svolil jsem krátkým pokývnutím hlavy a nechal se usadil na vyšívaný polštářek na zemi. Ano, nějak nebyl čas ani stav mysli, abych se porozhlédl kolem. Po šamanském doupěti. Po ručně dělaných macramé, různě velikých svíčkách, dalším množství sušených listů, kusů zvířat – lebek i rohovině; a absence nábytku, jelikož kromě pár truhlic se zde opravdu nenacházela ani skříň, ani postel, nic. Jen podložka ze sešitých stébel sena a pravé kůže z orientálních zvířat.

A ještě k tomu jsou zapleteni do černého trhu, že?

Maminko, zachraň mě!